‚Znala jste ho už tehdy?‘ otázal jsem se.
‚Ano, znala jsem ho dobře. Koneckonců – vždyť se o mne ucházel. Měla jsem bohudíky dost rozumu, abych ho odmítla a vzala si lepšího, i když chudšího muže. Byla jsem s ním už zasnoubena, pane Holmesi, když jsem však jednoho dne viděla, jak pustil kočku do zavřeného holubníku, zprotivil se mi a rozešla jsem se s ním.‘ Pak chvíli hledala v sekretáři a ukázala mi pořezanou a nožem probodanou fotografii ženy. ‚Tohle je můj portrét,‘ řekla. ‚Takhle mi jej poslal v den mé svatby.‘
‚Nu,‘ řekl jsem, ‚přinejmenším vám už teď odpustil, když vašemu synovi odkázal celý majetek.‘
‚Můj syn ani já od Jonase Oldacra nic nechceme, ať už je živý nebo mrtvý,‘ vzkřikla hlasitě. ‚Na nebesích je ještě Bůh, pane Holmesi, a když toho zlého člověka potrestal, jistě také v pravou chvíli ukáže, že můj syn nemá ruce zbrocené krví zavražděného.‘
Nuže, zkusil jsem si ještě ověřit pár bodů, ale nenašel jsem nic, co by podpořilo náš předpoklad, naopak všechno spíš svědčilo proti němu. Nakonec jsem toho nechal a odjel do Norwoodu.
Místo činu ,V úžlabině´ je velká moderní vila z neomítnutých cihel a stojí stranou od silnice. Zepředu je lemována trávníkem a vavřínovými keři. Vzadu vpravo je sklad dřeva, kde vznikl požár. Tady v zápisníku mám náčrtek. Tohle okno na levé straně vede do Oldacrova pokoje. Ze silnice můžete do okna nahlédnout. To je asi také jediná útěcha, kterou jsem dnes získal. Lestrade tam nebyl, ale uvítal mě jeho seržant. Zrovna se jim podařil další úlovek. Dopoledne rozhrabávali popel na spáleništi, a kromě zuhelnatělých zbytků organických látek tam našli několik kovových kotoučků. Pečlivě jsem si je prohlédl a s určitostí jsem zjistil, že jsou to knoflíky od kalhot. Dokonce jsem na jednom z nich mohl rozluštit jméno ‚Hyams‘ – a to byl Oldacrův krejčí. Pak jsem si velice pozorně prohlédl trávník, ale žádné stopy jsem nenašel, poněvadž v tomhle suchu ztvrdla půda na kámen. Dalo se poznat jen tolik, že přes nízký plot z ptačího zobu, který je za tou hromadou dřeva a asi stejně vysoký, táhl kdosi nějaký těžký a objemný předmět. To všechno samozřejmě souhlasí s oficiální teorií. Prolezl jsem celý trávník, zatímco mi do zad pražilo srpnové slunce, a když jsem se po hodině zase zvedl, nebyl jsem o nic chytřejší než předtím.
Nuže, po tomto neúspěchu jsem se odebral do ložnice a důkladně si ji prohlédl. Krvavé skvrny nebyly zřetelné, vlastně to byly jen šmouhy, ale nepochybně čerstvé. Hůl si policie odnesla, ale i na té zůstaly jen nepatrné stopy. Není pochyb, že hůl patří našemu klientovi. Sám se k tomu přiznal. Na koberci byly znatelné stopy dvou lidí, ale žádné třetí osoby, což je opět bod pro druhou stranu. Zvyšují předstih, zatímco my přešlapujeme na místě.
Jen jednou mi svitla jiskřička naděje – ale nakonec z toho také nic nebylo. Prohlížel jsem si obsah nedobytné pokladny, který zůstal z valné části rozložený na stole. Listiny byly v zapečetěných obálkách a policie jich několik otevřela. Pokud jsem mohl soudit, nemají ty listiny žádnou valnou hodnotu, ani bankovní konto nedokazuje, že pan Oldacre byl nějak zámožný. Zdálo se mi však, že tam listiny nejsou všechny. Hovořilo se o nějakých smlouvách, které patrně reprezentují větší hodnoty – ale ty jsem nemohl nalézt. Kdybychom to nějak mohli prokázat, Lestradovo tvrzení by se obrátilo proti němu, protože kdo by kradl věc, o které ví, že ji zakrátko zdědí?
Když jsem konečně prohledal kdeco a nic nenašel, pokusil jsem se o štěstí u hospodyně. Jmenuje se paní Lexingtonová a je to malá, snědá, tichá žena s podezíravým a vyhýbavým pohledem. Jsem přesvědčen, že kdyby chtěla, mohla by nám leccos povědět. Byla však kluzká jako úhoř. Ano, panu McFarlanovi v půl desáté otvírala, a kdyby věděla, co z toho bude, byla by radši, kdyby jí ruka upadla. V půl jedenácté si šla lehnout. Její pokoj je na opačné straně domu, takže nemohla nic slyšet. Pan McFarlane odložil v předsíni klobouk a také hůl – jestli si dobře vzpomíná. Probudilo ji volání na poplach, že hoří. Chudák její hodný pán byl jistě zavražděn. Jestli měl nějaké nepřátele? No, nepřátele má každý člověk, ale pan Oldacre žil velice uzavřeně a stýkal se s lidmi jen obchodně. Ukázali jí ty knoflíky, a je přesvědčena, že jsou z obleku, který měl její pán včera večer na sobě. Hromada dříví byla úplně vyschlá, protože už celý měsíc nepršelo. Vzplanula jako troud, a když tam hospodyně přišla, neviděla nic než plameny. Stejně jako hasiči cítila i ona pach škvařícího se masa. O listinách či soukromých záležitostech pana Oldacra nic nevěděla. Tak tedy, milý Watsone, zní má zpráva o nezdaru. Přesto však – přesto“ sepjal hubené ruce, „určitě vím, že tu něco nesouhlasí. Cítím to v kostech. Nějaká skutečnost nevyšla dosud najevo, a hospodyně ji zná. V očích se jí tajil jakýsi skrytý vzdor, který vždy prozrazuje špatné svědomí. Nemá ale cenu, abychom o tom dál mluvili, Watsone; a když nám nepomůže nějaké šťastná náhoda, obávám se, že tenhle případ nezařadíme mezi své úspěchy, o nichž se naše trpělivá veřejnost bude dřív či později chtít dovědět.“
„Ovšem,“ řekl jsem, „McFarlanovo chování a jeho zevnějšek jistě učiní na každou porotu dobrý dojem.“
„To je nebezpečný argument, milý Watsone. Vzpomínáte na Berta Stevense, toho hrozného vraha, který nás v osmdesátém sedmém roce žádal, abychom ho vytáhli z louže? Vypadal jako mládenec z nedělní školy a choval se jako beránek.“
„To je pravda.“
„Když se nám nepodaří najít jiné vysvětlení zločinu, je náš klient ztracen. Všechny dosavadní stopy a důkazy svědčí proti němu a další šetření jeho vinu jen potvrzuje. Mimochodem, v těch listinách jsem si všiml jisté maličkosti, která by nám snad mohla poskytnout alespoň orientační bod. Při prohlídce výtahu z bankovního konta jsem zjistil, že na něm zbývá jen malá částka, protože během posledního roku z něho byly několikrát proplaceny šeky na vysoké obnosy. Rád bych věděl, kdo je pan Cornelius, kterému stavitel ty peníze poukazoval. Je možné, že v tom měl prsty? Třeba je to nějaký makléř, ale nikde jsme nenašli žádný doklad, který by ty vysoké poukazy vysvětloval. Nezbývá proto nic jiného, než abych se zeptal v bance po muži, který šeky inkasoval. Obávám se, milý příteli, že náš případ skončí neslavně a Lestrade našeho klienta dostane na šibenici. Pro Scotland Yard to bude velké zadostiučinění.“
Nevím, jestli Sherlock Holmes té noci vůbec spal, ale když jsem přišel k snídani, zastihl jsem ho bledého, s propadlou tváří a jeho lesklé oči se zdály ještě zářivější, protože je lemoval tmavý stín. Koberec v okolí jeho lenošky byl poset nedopalky cigaret a ležela tam první vydání ranních novin. Na stole se válel otevřený telegram.
„Co si o tom myslíte, Watsone?“ otázal se a telegram mi podal.
Byl odeslán z Norwoodu a zněclass="underline"
Nové významné důkazy nezvratně svědčí o McFarlanově vině – doporučuji případ vzdát – Lestrade.
„To vypadá vážně,“ řekl jsem.
„Lestrade vztyčil vítěznou vlajku,“ odpověděl Holmes s hořkým úsměvem. „A přece by nejspíš bylo předčasné pustit případ k vodě. Nové významné důkazy jsou koneckonců dvousečnou zbraní a mohou eventuálně dokazovat pravý opak toho, co si představuje Lestrade. Nasnídejte se, Watsone, a společně vyrazíme. Uvidíme, co se dá dělat. Tuším, že budu vás a vaší mravní podpory dnes potřebovat.“