Můj přítel neposnídal – v napjatých chvílích nikdy nepozřel ani sousto. Jednou jsem zažil, že dokonce omdlel hlady, protože přespříliš spoléhal na své železné zdraví. „Teď zrovna nemohu plýtvat energií na trávení,“ odpovídal mi vždy na lékařské napomínání. Proto jsem nebyl překvapen, když i dnes ráno nechal na stole jídlo nedotčené. Vydali jsme se do Norwoodu, a když jsme dorazili na místo, hloučky zevlounů postávaly dosud před předměstskou vilou V úžlabině, která vypadala přesně tak, jak mi ji Holmes vylíčil. U vrat nás přivítal Lestrade s obličejem zardělým pýchou nad vítězstvím. Choval se povzneseně.
„Tak co, pane Holmesi, už jste naši teorii vyvrátil? Našel jste toho tuláka?“ zvolal.
„Dosud jsem nedospěl k žádnému závěru,“ odpověděl můj společník.
„My jsme si ale ten závěr udělali už včera a dnes se prokázalo, že jsme se nemýlili. Uznáte jistě, že tentokrát jsme vás předběhli, pane Holmesi.“
„Chováte se, jako by se přihodilo něco neobyčejného,“ řekl Holmes.
Lestrade se hlasitě zasmál.
„Smiřujete se s prohrou stejně nerad jako kdokoli jiný,“ řekl. „Člověk nemůže čekat, že vždycky bude po jeho – nemám pravdu, pane doktore Watsone? Račte prosím tudy, pánové, doufám, že vás s konečnou platností přesvědčím, že pachatelem toho zločinu je McFarlane.“
Vedl nás chodbou do tmavé předsíně.
„Sem mladý McFarlane přišel po dokonaném zločinu, aby si vzal klobouk,“ řekl. „A teď se podívejte na tohle!“ V zájmu dramatického efektu rozškrtl zápalku a v jejím plamínku se na obílené stěně objevila krvavá skvrna. Když světlo přiblížil, viděl jsem, že to není pouhá skvrna, ale zřetelný otisk palce.
„Prohlédněte si to lupou, pane Holmesi.“
„Ano, to právě činím.“
„Je vám jistě známo, že neexistují dva shodné otisky prstů?“
„Ano, slyšel jsem o tom.“
„Nuže – porovnejte laskavě tenhle otisk s voskovým otiskem McFarlanova pravého palce, který jsem dnes ráno přikázal sejmout.“
Když přidržel voskový otisk vedle té krvavé skvrny, poznalo se i bez lupy, že oba otisky jsou totožné. Bylo mi jasné, že náš nešťastný klient je ztracen.
„Tím to končí,“ pravil Lestrade.
„Ano, tím to konči,“ opakoval jsem po něm.
„To je tedy konec,“ pravil i Holmes.
V jeho tónu jsem postřehl něco, co mě přimělo, abych se otočil a podíval se na něho. Výraz jeho tváře se změnil. Stěží potlačoval radost.
Oči mu svítily jako dvě hvězdy. Zdálo se mi, že se ze všech sil snaží, aby nepropukl ve smích.
„Podívejme se,“ řekl konečně. „Kdo by si to byl pomyslel? Jak klamný bývá první dojem! Takový příjemný mladý muž. To nám dává ponaučení, abychom nespoléhali na svůj úsudek – nemám pravdu, Lestrade?“
„Ano, někteří lidé bývají přehnaně přesvědčeni o své neomylnosti, pane Holmesi,“ řekl Lestrade. Byl jízlivý až běda, ale nemohli jsme mu to mít za zlé.
„Přišlo vám neobyčejně vhod, že se ten mladík opřel palcem o zeď, když si bral z věšáku klobouk! Když na to myslím, počínal si naprosto přirozeně.“ Holmes vypadal klidně, ale doslova se celý chvěl potlačovaným vzrušením. „Mimochodem, Lestrade, kdo tenhle pozoruhodný objev učinil?“
„Hospodyně – paní Lexingtonová. Upozornila na to strážníka, který tu měl v noci službu.“
„Kde ten strážník byl?“
„V ložnici, kde byl zločin spáchán. Dával pozor, aby se nikdo ničeho nedotkl.“
„Jak to, že policie na tuhle stopu nepřišla už včera?“
„Inu, neměli jsme důvod k tomu, abychom předsíň důkladně prohlíželi. Kromě toho, jak vidíte, ten otisk není na zvlášť nápadném místě.“
„To tedy věru ne. Myslím, že není důvod nevěřit, že ten otisk tu byl už včera.“
Lestrade se na Holmese podíval, jako by zapochyboval o jeho zdravém rozumu. Přiznám se, že mě samotného překvapilo Holmesovo rozjařené chování a jeho podivné nápady.
„Nevím – jestli si snad myslíte, že McFarlane v noci uprchl z vězení, aby rozmnožil důkazy svědčící proti němu…,“ řekl Lestrade. „Ať se k tomu vyjádří kterýkoli znalec, zda jde o otisk McFarlanova palce…“
„Je to nepochybně otisk jeho palce.“
„Tak – to stačí,“ řekl Lestrade. „Jsem praktik, pane Holmesi, a když mám pohromadě důkazy, vyvodím z nich závěr. Když mi budete chtít něco povědět, najdete mě v obývacím pokoji, kde budu psát hlášení.“
Holmes znovu nabyl rozvahy, ačkoli se mi zdálo, že ještě zcela neovládl svůj výraz, neboť mu kolem úst občas zacukalo.
„To se nám to nešťastně zvrtlo, Watsone, viďte?“ řekl. „Ale přece jen si myslím, že několik maličkostí poskytuje našemu klientovi jistou naději.“
„To rád slyším,“ řekl jsem potěšené. „Obával jsem se, že mu není pomoci.“
„To bych si netroufal tvrdit, milý Watsone. Ten důkaz, který náš přítel považuje za tak nezvratný, má jeden velký nedostatek.“
„Neříkejte, Holmesi! A jaký?“
„Ten, že já jsem včera předsíň prohlížel a vím, že na stěně žádný otisk palce nebyl. A teď se, Watsone, půjdeme projít na sluníčko.“
Doprovázel jsem svého přítele při procházce zahradou. Hlavou se mi honily neuspořádané myšlenky a do srdce se mi vrátila jiskra naděje. Holmes si s velkým zájmem postupně prohlížel dům ze všech stran. Pak se vrátil dovnitř a prošel celou budovu od suterénu až na půdu. Místnosti byly většinou nezařízené, ale Holmes si je přesto všechny důkladně prohlédl. Na horní chodbě, odkud se vcházelo do tří nepoužívaných ložnic, byl opět stižen záchvatem veselí.
„Tenhle případ se opravdu vyznačuje několika zvláštními rysy, Watsone,“ řekl. „Myslím, že bude načase, abychom do věci zasvětili našeho přítele Lestrada. Zasmál se na náš účet, a doufám, že mu to oplatíme, pokud se nemýlím. Ano, myslím, že znám řešení téhle záhady.“
Inspektor ze Scotland Yardu ještě dopisoval hlášení, když ho Holmes vyrušil.
„Domnívám se, že sepisujete hlášení o našem případu,“ řekl.
„Tak jest.“
„Nemyslíte, že je to poněkud předčasné? Nemohu se zbavit dojmu, že v řetězu vašich důkazů ještě nějaký článek chybí.“
Lestrade znal mého přítele příliš dobře, než aby nedal na jeho slova. Odložil pero a zvědavě se na něho zadíval.
„Co tím míníte, pane Holmesi?“
„Že jste nevyslechl jednoho důležitého svědka.“
„Můžete ho přivést?“
„Myslím, že mohu.“
„Přiveďte ho tedy.“
„Udělám, co je v mých silách. Kolik strážníků tu máte?“
„Tři.“
„Výborně!“ řekl Holmes. „Smím se zeptat, zda jsou to velcí, tělesně zdatní muži se silnými hlasy?“
„To jistě, ale nechápu, co má jejich hlas s celou věci společného.“
„Snad se mi podaří, abych vám to objasnil, a navíc ještě i několik dalších věcí,“ řekl Holmes. „Svolejte laskavě své muže, abych mohl přistoupit k pokusu.“
Za pět minut se strážníci shromáždili v předsíni.
„V hospodářském stavení najdete spoustu slámy,“ řekl Holmes. „Přineste do domu asi dvě otepi. Myslím, že nám ta sláma náramně pomůže přilákat svědka, kterého hledám. Děkuji vám. Doufám, že máte v kapse zápalky, Watsone. Pane Lestrade, teď vás požádám, abyste mě doprovodil do horního poschodí.“