Jak už jsem se zmínil, podél tří prázdných ložnic vedla nahoře široká chodba. Sherlock Holmes nás všechny seřadil na jednom, jejím konci. Strážníci se zubili, Lestrade užasle zíral na mého přítele a v tváři se mu střídal výraz ohromení, očekávání a posměchu. Holmes stál před námi a tvářil se jako kouzelník, který se chystá předvést nějaký kousek.
„Poslal byste laskavě strážníka pro dvě vědra vody? Tu slámu položte na podlahu tak, aby se nedotýkala zdi. A teď, myslím, máme všechno připraveno.“
Lestrade zrudl hněvem.
„Nevím, jakou hru s námi hrajete, pane Holmesi,“ řekl. „Jestliže něco víte, můžete nám to říct i bez téhle komedie.“
„Ujišťuji vás, milý Lestrade, že mám závažné důvody pro všechno, co dělám. Možná si vzpomínáte, že jste mě před několika hodinami škádlil, když slunce svítilo pro vás, a tak mi teď trochu té obřadnosti dopřejte. Watsone, smím vás požádat, abyste otevřel okno a pak tu slámu zapálil?“
Udělal jsem, co mi bylo řečeno, a proužek šedého dýmu, hnán průvanem, se plazil chodbou, zatímco suchá sláma praskala v plamenech.
„Teď se pokusíme najít vašeho svědka, pane Lestrade. Mohu vás požádat, abyste všichni najednou zvolali „Hoří? Počítám – ráz, dva, tři!“
„Hoří!“ zvolali jsme jako jeden muž.
„Děkuji. Budu vás obtěžovat ještě jednou.“
„Hoří!“
„A ještě jednou projím, a všichni naráz.“
„Hoří!“ Bylo to jistě slyšet po celém Norwoodu.
Naše volání ještě nedoznělo, když se stala překvapující věc. Na konci chodby, v místě, kde, jak se zdálo, byla jen souvislá, nepřerušovaná zeď, otevřely se náhle dveře a jako králík z nory z nich vyběhl jakýsi seschlý mužík.
„Výborně!“ poznamenal klidně Holmes. „Watsone, vědro vody na tu slámu. To stačí! Lestrade, dovolte, abych vám představil vašeho korunního svědka, pana Jonase Oldacra.“
Detektiv ohromeně zíral na příchozího, který mžikal očima v jasném denním světle a hleděl na nás a na doutnající oheň. Vypadal odporně – měl úskočnou, zlomyslnou a prohnanou tvář s těkajícíma světle šedýma očima a bílými řasami.
„Co to má znamenat?“ pronesl konečně Lestrade. „Co jste celou tu dobu prováděl, co?“
Oldacre se křečovitě zasmál a couvl před zrudlou tváří rozzlobeného detektiva.
„Já nic špatného neudělal.“
„Nic špatného? Nasadil jste všechny síly, abyste dostal nevinného člověka na šibenici. Nebýt tady toho pána, mohlo se vám to i podařit.“
Ten odporný tvor začal škemrat.
„Ujišťuji vás, pane, že jsem jen žertoval.“
„Žertoval? No, tomuhle žertu se vy rozhodné smát nebudete, to vám slibuji. Odveďte ho do obývacího pokoje a hlídejte ho tam, než přijdu. Pane Holmesi,“ pokračoval, když ostatní odešli, „nemohl jsem mluvit před svými podřízenými, ale v přítomností doktora Watsona prohlašuji, že to byl váš dosud nejskvělejší kousek, třebaže mi zůstává tajemstvím, jak jste to svedl. Zachránil jste život nevinnému a zabránil neobyčejné ostudě, která by mi zničila kariéru.“
Holmes se usmál a poklepal Lestradovi na rameno. „Milý brachu, vaše pověst nebude pošramocena, ale naopak získáte si značný věhlas. Stačí, abyste v hlášení, které právě sepisujete, provedl několik změn, a vaši nadřízení pochopí, že inspektora Lestrada nelze jen tak snadno obalamutit.“
„Vy nechcete, abych se o vás zmiňoval?“
„Nechci. Nejlepší odměnou mi bude vykonané dílo. Snad se i mně jednou v budoucnu dostane uznání, až dovolím svému horlivému kronikáři, aby opět vytáhl na světlo boží své zápisy – viďte, Watsone. Tak a teď se podíváme, kde byla ta krysa zalezlá.“
Šest stop od konce byla chodba přepažena tenkou stěnou s obratně maskovanými dveřmi. Do této kukaně vnikalo světlo škvírami pod okapem. Uvnitř stálo pár kousků nábytku, byly tam dostatečné zásoby vody a potravin a také knihy a nějaké listiny.
„Jak výhodné je být stavitelem,“ řekl Holmes, když jsme odtamtud vyšli. „Mohl si tu skrýš upravit bez pomocníků, ovšem za pomoci své výtečné hospodyně, kterou bych také neváhal připojit k úlovku, inspektore.“
„Zařídím se podle vaší rady. Jak jste ale tu skrýš objevil, pane Holmesi?“
„Dospěl jsem k závěru, že se ten chlapík skrývá někde v domě. Když jsem změřil horní chodbu na kroky a shledal, že je o šest stop kratší než chodba pod ní, bylo mi vše jasné. Tušil jsem, že při požárním poplachu v úkrytu nezůstane. Mohli jsme ovšem vniknout dovnitř a vyvést ho, ale působilo mi potěšení přimět ho k tomu, aby se prozradil sám. A mimoto jsem vám chtěl oplatit vaše dopolední špičkování.“
„Inu, pane, to se vám věru podařilo. Jak jen jste ale mohl tušit, že ten muž je v domě?“
„To všechno ten otisk palce, Lestrade. Řekl jsem, že případ tím končí – a bylo tomu tak, jenže v docela jiném smyslu, než jste si představoval. Věděl jsem, že tam ten otisk včera nebyl. Jak víte, všímám si pozorně každé maličkosti. Předsíň jsem prohlížel a věděl jsem s jistotou, že stěna byla čistá. Ten otisk tudíž musel někdo udělat v noci na dnešek.“
„Ale jak?“
„Docela prostě. Když se pečetily obálky s listinami, Jonas Oldacre požádal McFarlana, aby přitlačil palec do měkkého pečetního vosku. Jistě to provedl tak rychle a přirozeně, že si na to ani sám nevzpomene. Pravděpodobně ani Oldacre tehdy nevěděl, jak toho využije. Když pak o tom ve své skrýši přemítal, napadlo ho pojednou, jaký usvědčující důkaz může proti McFarlanovi vyrobit, jestliže použije otisku jeho palce. Pak už snadno pořídil z pečeti voskový otisk, který potřel krví – stačila mu kapička – a v noci buď sám, nebo s pomocí hospodyně vyrobil ten otisk na stěně. Vsadím se, že pečeť s otiskem palce najdete v té skrýši mezi listinami.“
„Úžasné!“ řekl Lestrade. „To je úžasné! Vysvětlil jste to tak, že je to jasné jako křišťál. Čeho ale tímhle podvodem zamýšlel dosáhnout, pane Holmesi?“
Bylo zábavné pozorovat, jak se detektivovo dřívější povýšené chování změnilo náhle v chování žáka, který se vyptává učitele.
„Nu, ani to není tak těžké vysvětlit. Pán, který vás očekává v přízemí, je prohnaný, zlovolný a mstivý. Víte, že je to bývalý nápadník McFarlanovy matky, který od ní dostal košem? Nevíte. Radil jsem vám, abyste nejdřív zajel do Blackheathu a teprve pak do Norwoodu. Na tuhle potupu nemohl zapomenout, pořád jitřila jeho zlou intrikánskou mysl a celý život toužil po pomstě; nikdy k ní však nenašel příležitost. V posledních dvou letech se k němu štěstí obrátilo zády – myslím, že prováděl spekulační obchody – a upadl do dluhů. Rozhodl se věřitele oklamat, a vystavil proto šeky na vysoké částky pro jistého pana Cornelia – což nebude nikdo jiný než on sám – pod vymyšleným jménem. V té věci jsem ještě žádné pátrání nepodnikal, ale nepochybuji, že v některé venkovské bance má Oldacre pod tímhle jménem otevřený účet. Měl v úmyslu změnit si jméno, vyzvednout peníze a zmizet někam, kde by začal nový život.“
„Nejspíš to tak bude.“
„Napadlo ho, že po sobě nejen zahladí stopy, ale zároveň se krutě pomstí své bývalé milé, jestliže jejího jedináčka zatknou pro vraždu. Byl to dokonalý, padoušský plán a provedl jej mistrovsky. Ten nápad s poslední vůlí, aby se motiv zločinu nemusel hledat daleko, ta tajnůstkářská návštěva, o které McFarlanovi rodiče nevěděli, zapomenutá vycházková hůl, potom ta krev a knoflíky a pozůstatky živočišné tkáně v spáleništi – to všechno bylo vymyšleno znamenitě. Před několika hodinami se mi zdálo, že z té sítě není úniku. Jenže Oldacre postrádal umělecký talent, nevěděl, kdy přestat. Chtěl zlepšovat to, co už bylo dokonalé, chtěl ještě víc utáhnout oprátku své oběti kolem krku, a tím všechno pokazil. Pojďme dolů, Lestrade. Chtěl bych mu položit dvě otázky.“