Stvůra seděla v obývacím pokoji svého domu a hlídali ji dva strážníci.
„Byl to pouhý žert, milý pane, pouhý žert,“ kňučel neustále Oldacre. „Ujišťuji vás, pane, že jsem se schoval jedině proto, abych pozoroval, co to bude dělat. Neračte si myslet, že bych připustil, aby mladý McFarlane přišel k nějaké úhoně.“
„O tom rozhodne porota,“ řekl Lestrade. „Budete obžalován z úkladu a patrně i z pokusu o vraždu.“
„A vaši věřitelé nepochybně obstaví bankovní konto pana Cornelia,“ dodal Holmes.
Mužík sebou trhl a upřel zlověstné oči na mého přítele.
„Vám jsem velice zavázán,“ řekl. „Snad vám jednou ten dluh splatím.“
Holmes se shovívavě pousmál.
„Myslím, že budete pár let plně zaneprázdněn,“ řekl. „Mimochodem, co jste kromě kalhot spálil v té hranici dřeva? Mrtvého psa nebo králíky? Nepovíte nám to? Ale, ale, to od vás není pěkně. Dovolím si tedy prohlásit, že párek králíků by postačil jak na tu krev, tak na seškvařené oharky. Až jednou budete o tomhle případě psát, Watsone, nezapomeňte tam dát ty králíky.“
Tančící figurky
Už několik hodin seděl Holmes mlčky a skláněl dlouhá hubená záda nad chemickou retortou, v níž zahříval nějakou obzvlášť páchnoucí sloučeninu. Hlava mu klesla na hruď a z místa, kde jsem byl, vypadal jako nějaký prapodivný, vychrtlý pták s mdle šedým peřím a černou chocholkou.
„Nuže, Watsone,“ řekl náhle, „nehodláte tedy vložit peníze do jihoafrických cenných papírů?“
Překvapeně jsem sebou trhl. Třebaže jsem si už zvykl na Holmesovy podivuhodné schopnosti, vůbec jsem si nedovedl vysvětlit, jak mohl tak znenadání odhalit mé nejskrytější myšlenky.
„Jak to víte, u všech všudy?“ otázal jsem se.
Otočil se na sedátku s dýmající zkumavkou v ruce a ve vpadlých očích mu pobaveně zablýsklo.
„Teď se přiznejte, Watsone, že jsem vás naprosto ohromil,“ řekl.
„Ovšem.“
„Měl byste mi to dát písemně.“
„Proč?“
„Za pět minut prohlásíte, že to je dětská hříčka.“
„Určitě nic podobného neřeknu.“
„Víte, milý Watsone,“ uložil zkumavku do stojánku a připravil se k přednášce jako profesor, když mluví k žákům, „není nijak obtížné vytvořit řadu soudů, celkem jednoduchých, které vzájemně na sebe navazují. Když prostě zamlčíte všechny příčinné souvislosti a svým posluchačům sdělíte pouze premisu a závěr, zapůsobíte na ně ohromujícím, i když snad poněkud ošemetným dojmem. Opravdu, když jsem si prohlédl rýhu mezi vaším levým ukazovákem a palcem, nebylo obtížné usoudit, že nemáte v úmyslu investovat svůj malý kapitál do zlatých dolů.“
„Žádnou souvislost tu nevidím.“
„Velmi pravděpodobně nikoli; mohu vám ale tu úzkou souvislost snadno ukázat. Prozradím vám chybějící články tohoto jednoduchého řetězce. Za prvé, když jste se včera večer vrátil z klubu, byl jste zamazán od křídy mezi levým ukazovákem a palcem. Za druhé, do ruky berete křídu při kulečníku, abyste natřel tágo. Za třetí, kulečník hrajete jenom s Thurstonem. Za čtvrté, před čtyřmi týdny jste mi řekl, že Thurston má měsíční předkupní právo na nějaký majetek v jižní Africe a chtěl, abyste se stal jeho společníkem. Za páté, vaše šeková knížka je zamčena v zásuvce mého stolu a vy jste mě nepožádal o klíč. Za šesté, nehodláte tedy peníze tímto způsobem investovat.“
„Jak velice jednoduché!“ zvolal jsem.
„Přesně tak!“ řekl Holmes poněkud podrážděně. „Každý problém se vám zdá dětinsky snadný, jakmile znáte vysvětlení. A teď jeden problém dosud nevysvětlený. Povězte mi, jak se díváte na toto, příteli Watsone.“ Hodil mi na stůl list papíru a věnoval se dál chemickému rozboru.
Udiveně jsem pohlížel na podivné hieroglyfy na papíře.
„Ale, Holmesi, vždyť to je dětská kresba!“ zvolal jsem.
„No, to si myslíte vy.“
„A co jiného by to mělo být?“
„To právě by chtěl velice rád vědět pan Hilton Cubitt z Ridling Thorpe Manoru v Norfolku. Tato šaráda nám došla ranní poštou a její odesílatel přijede nejbližším vlakem. Někdo zvoní, Watsone. Příliš bych se nedivil, kdyby to už byl on.“
Zaslechli jsme těžké kroky na schodech a chvíli nato vstoupil vysoký, osmahlý, hladce oholený muž, jehož jasné oči a tváře kvetoucí zdravím prozrazovaly, že žije daleko od londýnských mlh. Zdálo se, že při svém příchodu vnesl do pokoje závan toho čerstvého, zdravého, svěžího vzduchu z východního pobřeží. Podal nám ruku a chystal se usednout, když zahlédl papír s podivnými značkami, který jsem si právě prohlížel a nechal ležet na stole.
„Tak co tomu říkáte, pane Holmesi?“ zvolal. „Slyšel jsem, že rád luštíte neobvyklé záhady, a myslím, že najdete sotva nějakou ještě neobvyklejší. Poslal jsem vám ten papír předem, abyste ho měl čas před mým příjezdem prostudovat.“
„Je to rozhodně prapodivný výtvor,“ řekl Holmes. „Na první pohled se zdá, že jde o nějaký dětský šprým. Na papíře je namalována řada nesmyslných figurek v tanečním postoji. Proč vůbec přikládáte důležitost tak groteskní věci?“
„Já ne, pane Holmesi, ale moje žena si to bere velice k srdci. Je na smrt vyděšena. Nemluví, ale v očích má hrůzu. A proto chci celé té věci přijít na kloub.“
Holmes zvedl list papíru do výše tak, že na něj plně svítilo slunce. List byl vytržen ze zápisníku. Figurky nakreslené tužkou vypadaly takto:
Holmes si je chvíli prohlížel – potom papír pozorně složil a zastrčil jej do náprsní tašky.
„Slibuje to nanejvýš zajímavý a neobvyklý případ,“ řekl. „Několik podrobností jste mi naznačil v dopise, pane Hiltone Cubitte, ale byl bych vám velmi zavázán, kdybyste celou záležitost laskavě prošel znovu, aby i můj přítel doktor Watson věděl to co já.“
„Neumím dobře vyprávět,“ řekl náš návštěvník a nervózně svíral a zase rozvíral velké silné ruce. „Když vám něco nebude jasné, tak se mě prostě zeptejte. Začnu od svého sňatku loňského roku, ale nejdřív bych rád předeslal, že i když nejsem člověk bohatý, naše rodina žije již dobrých pět století v Ridling Thorpu a je dobře známa po celém norfolkském hrabství. Vloni jsem přijel do Londýna na oslavy padesátého výročí vlády naší královny Viktorie a ubytoval jsem se v penziónu na Rusell Square, poněvadž tam bydlel Parker, vikář naší farnosti. Byla tam i mladá americká dáma – jmenovala se Patricková – Elsie Patricková. Spřátelili jsme se, a než uplynul měsíc, byl jsem do ní zamilován až po uši. Uzavřeli jsme tichý sňatek na matričním úřadě a do Norfolku jsme se vrátili už jako manželé. Budete to asi považovat za ztřeštěnost, pane Holmesi, že muž jako já, ze staré dobré rodiny, se ožení tak unáhleně, když neví nic o minulosti své ženy ani o její rodině. Kdybyste ji ale viděl a znal, pak byste jistě pochopil.
Elsie ke mně byla velmi otevřená. Poskytla mi úplnou volnost v jednání, takže kdybych chtěl, mohl jsem odejít. ‚Měla jsem několik nepříjemných známých,‘ řekla mi, ‚a přála bych si na ně úplně zapomenout. Nejraději bych se ke své minulosti nevracela, protože každá vzpomínka je pro mne velmi bolestná. Když si mě vezmete, Hiltone, berete si ženu, která se nemá osobně zač stydět, ale budete se muset spokojit s mým slovem a dovolit mi, abych pomlčela o všem, co se stalo předtím, než jsme se poznali. Když se vám ty podmínky zdají příliš tvrdé, pak se vraťte do Norfolku a nechte mě, abych nadále žila osaměle jako dosud.‘ Ta slova mi řekla den před svatbou. Odpověděl jsem, že si ji vezmu za podmínek, které mi řekla, a svůj slib jsem dodržel.