Jsme svoji už rok a naše manželství je velmi šťastné. Ale před měsícem, koncem června, jsem zpozoroval první známky věštící nepříjemnosti. Jednoho dne dostala žena dopis z Ameriky. Zahlédl jsem na něm americkou poštovní známku. Moje žena zbledla jako křída, přečetla dopis a hodila jej do ohně. Později se o dopise již nezmínila a já rovněž ne, protože slib je slib. Od té chvíle ale nepoznala dobrou hodinku. Tváří se ustrašeně a má v obličeji výraz neustálého napětí, jako kdyby na něco čekala. Udělala by lépe, kdyby se mi svěřila. Přesvědčila by se, že jsem její nejlepší přítel. Ale dokud nepromluví, nemohu jí nijak poradit. Moje žena, pane Holmesi, je namouvěru pravdomluvná, a ať si měla v minulosti jakékoli nepříjemnosti, určitě je sama nezavinila. Jsem jenom prostý norfolkský statkář, ale v Anglii nenajdete muže, který klade čest rodiny výše než já. To má žena dobře ví a věděla to již, než se za mne provdala. Nikdy by naši rodinnou čest neposkvrnila – o tom jsem přesvědčen.
A teď se dostávám k podivné části celého příběhu. Asi před týdnem – předešlé úterý – jsem na jedné okenní římse našel křídou nakreslenou celou řadu nesmyslných tančících figurek, stejných jako tyto zde na papíře. Domníval jsem se, že to provedl čeledín, ale mládenec se zapřísáhl, že o tom nic neví. Dojista se tam kresba objevila během noci. Smyl jsem tu čmáranici a zmínil jsem se o ní ženě až později. Překvapilo mě, že celou věc brala velmi vážně a prosila mě, abych jí kresby ukázal, kdyby se opět někde objevily. Celý týden se nic nedělo, až teprve včera ráno jsem našel v zahradě tento papír, položený na slunečních hodinách. Ukázal jsem list Elsii a ona v tu chvíli klesla v mdlobách. Od té doby chodí jako ve snách, celá zmámená, a z očí jí zírá strach. A tak jsem vám napsal, pane Holmesi, a kresbu přiložil. Nemohl jsem se s tím obrátit na policii, protože by se mi vysmáli, vy mi však poradíte, jak se mám zachovat. Nejsem bohatý člověk, ale jestliže mé ženušce hrozí nějaké nebezpečí, rád obětuji poslední krejcar, abych ji uchránil.“
Byl to ryzí člověk, tento muž ze staré anglické krve, prostý, přímý a ušlechtilý, s velkýma vážnýma očima a s širokou tváří budící důvěru. Z každého rysu jeho tváře přímo vyzařovalo, jak svou ženu miluje a jak jí důvěřuje. Holmes neobyčejně pozorně vyslechl jeho vyprávění a nyní chvíli mlčky přemítal.
„Pane Cubitte,“ řekl posléze, „nemyslíte, že byste učinil nejlépe, kdybyste manželku rovnou požádal, aby se vám se svým tajemstvím svěřila?“
Hilton Cubitt zavrtěl mohutnou hlavou.
„Slib je slib, pane Holmesi. Kdyby mi to Elsie chtěla povědět, jistě by tak učinila. A když to neudělala, nemohu na ni naléhat. Ale mám právo jednat samostatně – a to činím.“
„Pak vám přispěji ze všech svých sil. Nejdřív mi řekněte, zda jste neslyšel, že se v okolí objevili nějací cizí lidé?“
„Neslyšel.“
„Soudím, že žijete v místě velmi pokojném. Každá nová tvář by tam jistě vzbudila pozornost, že?“
„V nejbližším sousedství jistě. Ale nedaleko od nás je několik menších letovisek a rolníci tam pronajímají pokoje.“
„Ty hieroglyfy rozhodně něco znamenají. Jestliže jde o svévolné kresby, pak je patrně vůbec nerozluštíme. Jestliže ale naopak jsou značky napsány podle nějakého určitého systému, nepochybuji o tom, že se celé věci dostaneme na kloub. Tato jediná ukázka je však příliš krátká, takže s ní nemohu nic dělat, a fakta, která jste mi sdělil, jsou tak neurčitá, že jako základ pro naše pátrání nestačí. Navrhuji vám, abyste se vrátil do Norfolku a bedlivě sledoval všechno, co se bude dít, a pořídil přesnou kopii každé nové kresby s tančícími figurkami. Je věčná škoda, že nemáme přesnou kopii té kresby na okenní římse. A rovněž opatrně zjistěte, zda se v okolí neobjevili nějací cizí lidé. Jakmile získáte další informace, přijďte znovu za mnou. To je nejlepší rada, kterou vám mohu dát, pane Hiltone Cubitte. A kdyby došlo k nepředvídanému novému vývoji, jsem připraven hned se rozjet za vámi do Norfolku.“
Po tomto rozhovoru chodil Holmes v hlubokém zamyšlení a několikrát v příštích dnech jsem ho přistihl, jak z náprsní tašky vytahuje papír a podivné kresby si dlouho a zkoumavě prohlíží. O celé záležitosti nepadlo ani slovo, až jednou odpoledne, asi o čtrnáct dní později. Právě jsem se chystal odejít, když mě Holmes zavolal zpátky.
„Zůstaňte raději doma, Watsone.“
„Proč?“
„Protože dnes ráno jsem dostal telegram od Hiltona Cubitta – vzpomínáte si přece na Hiltona Cubitta a jeho tančící figurky? V jednu dvacet má přijet na Liverpool Street. Může zde být každou chvíli. Podle jeho telegramu soudím, že se přihodily asi další důležité události.“
Dlouho jsme čekat nemuseli, neboť návštěvník z Norfolku k nám přispěchal rovnou z nádraží tak rychle, jak ho drožka dovezla. Vypadal ustaraně a sklíčeně, oči měl unavené a na čele hluboké vrásky.
„Už mi celá ta záležitost jde na nervy, pane Holmesi,“ řekl a klesl do křesla celý zmořený. „Je samo o sobě dost zlé cítit, že vás obklopují neviditelní, neznámí lidé, kteří proti vám kují cosi nekalého, ale navíc ještě vědět, že vaše žena den ze dne chřadne víc a víc, to je na člověka z masa a kostí přece jen přespříliš. A ji to pozvolna ničí – doslova mi schází před očima.“
„Už vám něco řekla?“
„Ne, pane Holmesi, neřekla. Několikrát se chystala užuž promluvit, ale nakonec se k tomu přece jen neodhodlala. Pokoušel jsem se jí být nápomocný, ale patrně jsem to provedl dost neohrabaně a spíše jsem ji odradil. Hovořila o naší starobylé rodině, o tom, jaké pověsti se v hrabství těší a jak jsme pyšni na svůj čistý štít, a já cítil, že směřuje k určitému cíli. Nějak jsme ale k němu nikdy nedošli.“
„Vy jste však na něco přišel sám?“
„Na řadu věcí, pane Holmesi. Mám pro vás několik dalších tančících figurek, ba co je důležitější, toho chlapíka jsem viděl.“
„Cože, člověka, který je kreslí?“
„Ano, viděl jsem ho při práci. Ale řeknu vám všechno po pořádku. Když jsem se od vás vrátil domů, první, co jsem nazítří ráno uviděl, byla nová řada tančících figurek. Byly namalované křídou na černá dřevěná vrata kůlny, která stojí na trávníku přímo proti průčelním oknům domu. Přesně jsem je obkreslil a tady je máte.“ Narovnal složený papír a položil ho na stůl. Hieroglyfy vypadaly takto:
„Výborně!“ řekl Holmes. „Výborně! Prosím pokračujte.“
„Když jsem udělal tu kopii, smazal jsem kresbu, ale o dva dny později se objevil nový náčrt. Tady ho máte.“
Holmes si mnul ruce a spokojeně se zasmál. „Materiál se nám rychle shromažďuje,“ řekl.
„Tři dny poté jsem našel další zprávu. Byla načmáraná na papír zatížený oblázkem a ležela na slunečních hodinách. Zde je ten papír. Jak vidíte, značky jsou úplně stejné jako v předešlé zprávě. Rozhodl jsem se tedy být na číhané. Vzal jsem si revolver a usedl u okna pracovny, odkud je vidět na trávník a zahradu. Asi ve dvě hodiny v noci, když byla všude tma a svítil pouze měsíc, uslyšel jsem za sebou kroky. Byla to moje žena v županu a prosila mě, abych si šel lehnout. Otevřeně jsem jí řekl, že chci vidět chlapíka, který provádí ty zlovolné kousky. Nato mi odpověděla, že tu jde pouze o nějaké nesmyslné žerty, kterých bych si vůbec neměl všímat.