‚Když tě to tak rozčiluje, Hiltone, vydáme se spolu někam na cesty a těch nepříjemností se zbavíme.‘
‚Cože, nechat se vypudit z vlastního domu nějakým nejapným vtipálkem?‘ řekl jsem. ‚Budeme pak pro smích celému hrabství!‘
‚No tak si tedy pojď lehnout,‘ řekla žena, ‚a ráno si o tom pohovoříme.´
Ještě nedomluvila, když její bledý obličej náhle v měsíčním svitu ještě více zbělel a pevně mi rukou sevřela rameno. Ve stínu kůlny se cosi pohybovalo. Spatřil jsem tmavou postavu, jak se přikradla kolem rohu a u dveří kůlny usedla na bobek. Chopil jsem se pistole a chystal se vyběhnout, když se mi manželka vrhla kolem krku a křečovitě mě objala. Snažil jsem se ji setřást, ale tiskla se ke mně ještě víc. Konečně jsem se vyprostil, než jsem však otevřel domovní dveře a doběhl ke kůlně, neznámý již zmizel. Nicméně zanechal po sobě důkaz své přítomnosti, protože na dveřích kůlny byly nakresleny tančící figurky. Vůbec se nelišily od obou předešlých kreseb. Po vetřelci nebylo nikde ani vidu, ani slechu, ač jsem prohledal celý pozemek. Ale někde se tam kupodivu po celou tu dobu jistě skrýval, protože když jsem ráno dveře znovu prohlížel, našel jsem pod tou původní ještě další kresbu.“
„Máte ten nový náčrt?“
„Ano, je velmi krátký, ale obkreslil jsem ho a přinesl.“
A vytáhl další papír. Nové seskupení vypadalo takto:
„Povězte mi,“ řekl Holmes – poznal jsem mu na očích, jak velice je vzrušen, „byl to pouze dodatek ke kresbě původní, či se zdálo, že jde o oddělený vzkaz?“
„Ta druhá kresba byla na jiné výplni dveří.“
„Výborně! To je pro nás nanejvýš významné zjištění. Naplňuje mě to novou nadějí. Nuže, pane Hiltone Cubitte, pokračujte prosím ve vašem velezajímavém vyprávění.“
„Už nemám, co bych dodal, pane Holmesi, leda to, že jsem se té noci na svou ženu zlobil, že mě zadržela, jinak jsem mohl toho potměšilého padoucha dopadnout. Řekla mi, že měla strach, aby mi neublížil. Blesklo mi hlavou, že snad měla strach, abych já neublížil jemu, protože jsem nemohl být na pochybách, že moje žena ví, o koho jde a co znamenají ty podivné značky. Ale tón jejího hlasu a její pohled, pane Holmesi, mě přesvědčily, že se obávala opravdu jen o mé bezpečí. Tak, teď víte všechno a já bych chtěl, abyste mi poradil, co mám dělat. Nejraději bych rozestavil půl tuctu čeledínů po zahradě, a až ten chlap zase přijde, připravil bych mu takové ponaučení, že by nás napříště už ponechal pěkně na pokoji.“
„Myslím, že ten případ je složitější a nedá se tak prostě vyřešit,“ řekl Holmes. „Jak dlouho můžete setrvat v Londýně?“
„Musím dnes zpátky. V žádném případě nechci ženu ponechat přes noc o samotě. Je velmi rozrušená a prosila mě, abych se vrátil.“
„Soudím, že jednáte správně. Ale kdybyste se mohl zdržet, patrně bych se za jeden či dva dny vrátil s vámi. Zatím mi tady ty papíry nechte. Předpokládám, že vás co nejdříve navštívím a pomohu tu záhadu vysvětlit.“
Sherlock Holmes zachoval svůj profesionální klid až do odchodu našeho návštěvníka, ale já ho znal tak dobře, že jsem snadno poznal, jak velice je vzrušen. Jakmile se za širokými zády Hiltona Cubitta zavřely dveře, spěchal můj přítel ke stolu, rozložil na něm všechny ty papíry s kresbami tančících figurek a zahloubal se do složitého a pracného propočítávání.
Plné dvě hodiny jsem ho pozoroval, jak jeden list papíru za druhým pokrýval číslicemi a písmeny, natolik zabrán do práce, že zcela zapomněl na mou přítomnost. Když se mu práce dařila, pohvizdoval si a prozpěvoval; občas se však zarazil a delší dobu seděl potichu s nasupeným obočím a pohledem upřeným do prázdna. Posléze vyskočil ze židle s výkřikem uspokojení, jal se přecházet po místnosti a mnul si ruce. Potom napsal dlouhý telegram na tiskopis kabelogramu. „Jestliže odpověď splní mé očekávání, přibude vám velmi pěkný případ do vaší sbírky, Watsone,“ řekl. „Předpokládám, že se do Norfolku můžeme vydat již zítra a podáme našemu příteli obšírné informace o příčinách těch mrzutostí.“
Přiznám se, že jsem přímo hořel zvědavostí, věděl jsem však, že Holmes si rád ponechává vysvětlení pro sebe až do chvíle, kterou pokládá za vhodnou. Vyčkával jsem tedy, až uzná, že nastal čas, aby mě poctil svou důvěrou.
Odpověď na telegram se zdržela, a tak následovaly dva dny netrpělivého čekání, kdy Holmes napínal uši pokaždé, jakmile se ozval zvonek. Večer druhého dne přišel dopis od Hiltona Cubitta. Klid nebyl porušen – jedině ráno se objevil dlouhý nápis na podstavci slunečních hodin. Cubitt přiložil jeho kopii.
Holmes se několik minut skláněl nad tím groteskním nápisem a vzápětí vyskočil s výkřikem překvapení a úleku. V jeho tváři se zračily obavy.
„Nechali jsme dojít věci příliš daleko,“ řekl. „Jede dnes večer ještě nějaký vlak do North Walshamu?“
Zalistoval jsem v jízdním řádu. Poslední vlak už byl pryč.
„Posnídáme časně ráno a prvním ranním vlakem odjedeme,“ řekl Holmes. „Naše přítomnost je nanejvýš nutná. Aha, tady máme konečně ten kabelogram. Okamžik, paní Hudsonová – snad bude třeba odpovědět. Ne, je to přesně tak, jak jsem předpokládal. Tato zpráva pouze potvrzuje, že nesmíme ztrácet ani hodinu. Hilton Cubitt se co nejdříve musí dovědět, jak se věci mají, neboť se zapletl do neobyčejně nebezpečné sítě.“
A jak se ukázalo, také tomu tak vskutku bylo, a já sám, když nyní přicházím k pochmurnému vyvrcholení příběhu, který mi zpočátku připadal groteskní a dětinský, prožívám znovu všechno to znepokojení a hrůzu, jež jsem tehdy zakoušel. Kéž bych svým čtenářům mohl slíbit radostnější zakončení: jenže já zaznamenávám pouze fakta, a tak musím sledovat až k chmurnému závěru podivný řetěz události, které zavinily, že po několik dní Ridling Thorpe poutalo pozornost celé Anglie.
Sotvaže jsme v North Walshamu vystoupili z vlaku a řekli, kam máme namířeno, již k nám přispěchal přednosta stanice. „Myslím, že pánové jsou ti detektivové z Londýna, ne?“ otázal se.
Přes Holmesovu tvář přelétl podrážděný výraz. „Co vás přivedlo k takové domněnce?“
„Protože tudy právě projel inspektor Martin z Norwiche. Ale snad jsou pánové lékaři. Ona není mrtva – nebo aspoň podle posledních zpráv dosud nebyla. Snad přijdete ještě včas, abyste ji zachránili – i když jen pro šibenici.“
Holmes úzkostlivě svraštil obočí.
„Jedeme na statek Ridling Thorpe,“ řekl, „ale neslyšeli jsme nic o tom, co se tam přihodilo.“
„Strašná věc,“ řekl přednosta stanice. „Jsou oba postřeleni, pan Hilton Cubitt i jeho žena. Střelila nejdřív jeho a potom sebe – tak se to říká mezi služebnictvem. On je mrtev a její život visí na vlásku. Kdo by to byl řekl! Jedna z nejstarších a z nejváženějších rodin v norfolkském hrabství.“