Bez jediného slova spěchal Holmes ke kočáru a po celou sedm mil dlouhou cestu neotevřel ústa. Zřídkakdy jsem ho viděl tak sklíčeného. Už ve vlaku se choval velmi neklidně a pozoroval jsem ho, jak bedlivě a napjatě listuje v ranních novinách, ale teď když se tak nenadále splnily jeho nejhorší obavy, propadl hluboké trudnomyslnosti. Opíral se o sedadlo a oddával se chmurným úvahám. A naše okolí bylo přitom velmi zajímavé; projížděli jsme krajem, který má v Anglii málokde obdobu. Roztroušené chaloupky ukazovaly dnešní osídlení, zatímco na všech stranách ze zelené roviny vyčnívaly čtverhranné kostelní věže, které svědčily o slávě a rozkvětu dávné východní Anglie. Konečně se za zeleným okrajem norfolkského pobřeží vynořil fialový proužek Severního moře a kočí ukázal bičištěm na dvě staré lomenice z cihel a trámů, které prosvítaly mezi skupinou stromů. „To je Ridling Thorpe,“ řekl.
Když jsme přijížděli k hlavnímu vchodu se sloupovým průčelím, povšiml jsem si kromě travnatého tenisového hřiště tmavé kůlny a slunečních hodin na podstavci, s nimiž nás pojily tak podivné asociace. Z dvoukolové bryčky právě vystoupil úhledný mužík s hbitými pohyby a navoskovaným knírem. Představil se jako inspektor Martin z norfolkského policejního sboru a jméno mého přítele ho značně ohromilo.
„Jakže, pane Holmesi, zločin byl spáchán teprve dnes ve tři hodiny ráno! Jak jste se o něm mohl v Londýně dovědět a dorazit na místo činu zároveň se mnou?“
„Předvídal jsem ten zločin. Přišel jsem ve víře, že mu zabráním.“
„Pak tedy jistě máte důležité stopy, o kterých my nevíme, poněvadž tohle manželství bylo považováno za příkladné.“
„Mám pouze svědectví tančících figurek,“ řekl Holmes. „Vysvětlím vám to později. Ale protože tragédii už zabránit nemůžeme, vynasnažím se zatím využít svých znalostí k tomu, aby bylo učiněno zadost spravedlnosti. Budeme postupovat společně, či si přejete vést vyšetřování nezávisle na mně?“
„Byl bych velmi pyšný, kdyby se mi dostalo možnosti s vámi spolupracovat, pane Holmesi,“ řekl inspektor vážně.
„V tom případě bych rád bez otálení vyslechl svědky a prozkoumal místo činu.“
Inspektor Martin byl natolik rozumný, že mému příteli dovolil, aby jednal podle vlastního uvážení, a sám se spokojil úlohou bedlivého pozorovatele. Místní lékař, starý, bělovlasý muž, vyšel právě z pokoje paní Cubittové a sdělil nám, že její zranění je sice vážné, ale nemusí být smrtelné. Střela pronikla čelními laloky mozku a patrně potrvá ještě nějaký čas, než se zraněná probere k vědomí. Na otázku, zda byla postřelena nebo zda se střelila sama, lékař se neodvážil jednoznačně odpovědět. Střela však rozhodně byla vypálena z bezprostřední blízkosti. V místnosti se našel pouze jeden revolver se dvěma prázdnými nábojnicemi. Pan Hilton Cubitt měl prostřelené srdce. Stejně dobře se dalo soudit, že nejprve postřelil ženu a pak se zastřelil sám, či že ten čin spáchala jeho žena, protože revolver ležel na podlaze stejně daleko od obou manželů.
„Bylo zde něčím hnuto?“
„Nedotkli jsme se ničeho kromě paní Cubittové. Nemohli jsme ji nechat zraněnou ležet na podlaze.“
„Jak dlouho jste zde, doktore?“
„Od čtyř hodin ráno.“
„Vešel do pokoje ještě někdo jiný?“
„Ano, strážník.“
„A ničeho jste se nedotkl?“
„Ne.“
„Pak jste se tedy choval rozvážné. Kdo pro vás poslal?“
„Služebná Saundersová.“
„To ona způsobila poplach?“
„Ona a kuchařka, paní Ringová.“
„Kde teď obě jsou?“
„V kuchyni, myslím.“
„Měli bychom je zřejmě vyslechnout.“
Stará síň s vysokými okny a s dubovým ostěním se proměnila ve vyšetřovací místnost. Holmes seděl ve vysokém staromódním křesle a ve vyzáblém obličeji mu svítily neúprosné oči. Četl jsem v nich pevné odhodlání, že zasvětí třeba celý život tomu, aby pomstil klienta, jehož život se mu už nepodařilo zachránit. Uhlazený inspektor Martin, starý, bělovlasý obvodní lékař, já a netečný venkovský strážník jsme tvořili zbytek té podivné společnosti.
Obě ženy vypovídaly celkem souvisle. Ze spánku je probudil zvuk výstřelu a asi za minutu poté následoval druhý výstřel. Jejich ložnice spolu souvisely a paní Kingová okamžitě přiběhla k Saundersové. Ze schodů sešly společně. Dveře pracovny zely dokořán a na stole hořela svíce. Uprostřed pokoje ležel obličejem dolů jejich pán a nejevil sebemenších známek života. Poblíž okna byla schoulena jeho žena, s hlavou opřenou o zeď, strašně zraněná, s tváří zalitou krví. Těžce oddechovala a nebyla s to promluvit. Chodba stejně jako pokoj byly plné kouře a zápachu po střelném prachu. Okno bylo zcela jistě uzavřeno a zevnitř zajištěno závorou. Tuto okolnost obě ženy shodně potvrzovaly. Ihned poslaly pro lékaře a pro strážníka. Poté s pomocí čeledína a podkoního odnesly zraněnou paní do jejího pokoje. Manželské postele byly rozestlány. Když byli nalezeni, byla paní oblečena a její manžel měl přes noční úbor župan. V pracovně se vůbec ničeho nedotkly. Obě souhlasně tvrdily, že nikdy neslyšely, že by se manželé spolu byli hádali. Podle názoru obou žen bylo manželství šťastné.
Tak zněly nejdůležitější body výpovědi obou služebných. Na inspektorovu otázku ženy potvrdily, že všechny dveře byly zevnitř uzamčeny, takže z domu nemohl nikdo odejít. Holmesovi obě odpověděly, že pach střelného prachu ucítily, jakmile vyběhly z ložnic v horním poschodí. „Tento fakt doporučuji vaší bedlivé pozornosti,“ obrátil se Holmes na inspektora. „Domnívám se, že se nyní můžeme vydat na důkladnou prohlídku toho pokoje.“
Pracovna byla malá místnost, kde podél tří stěn stály police s knihami a psací stůl, obrácený k oknu vedoucímu na zahradu. Nejdřív jsme věnovali pozornost mrtvole nešťastného statkáře, jehož mohutná tělesná schránka ležela uprostřed místnosti. Jeho neuspořádaný oděv svědčil o tom, že byl vyburcován ze spánku. Střela byla vypálena zepředu, prošla mu srdcem a zůstala vězet v těle. Smrt nastala okamžitě a byla zajisté bezbolestná. Na županu ani na rukou nebyly stopy po střelném prachu. Podle zprávy lékaře měla paní na obličeji stopy po střelném prachu, ne však na rukou.
„To, že ty stopy chybí, neznamená nic, kdežto kdybychom je nalezli, mohlo by to znamenat všechno,“ řekl Holmes. „Pokud některá nábojnice není uvolněná, můžete vypálit kolikrát, a nezanechá na vás stopu po střelném prachu. Navrhuji, aby mrtvola pana Cubitta byla odvezena do márnice. Doktore, soudím, že střelu, která paní Cubittovou zranila, jste nevyňal?“
„Paní by se musela podrobit vážné operaci. V bubínku revolveru jsou však ještě čtyři náboje. Dva náboje byly vypáleny a zranily dvě osoby, takže víme, co se s těmi střelami stalo.“
„Snad to víme,“ řekl Holmes. „Můžete mi tedy vysvětlit, odkud se vzala střela, která zasáhla okenní rám?“
Znenadání se otočil a dlouhým, štíhlým prstem ukázal na otvor v okenním rámu, asi tři centimetry od dolního okraje.
„U všech všudy!“ zvolal inspektor. „Jak jste si toho vůbec povšiml?“
„Protože jsem to hledal.“
„Výborně!“ řekl lékař. „Máte úplně pravdu, pane. Určitě byl vypálen třetí výstřel, a byla tudíž přítomna ještě třetí osoba. Ale kdo to byl a jak se odtud dostal?“
„Ten problém nyní hodláme vyřešit,“ řekl Sherlock Holmes. „Vzpomínáte si, inspektore Martine, že když služebné prohlásily, že ucítily pach střelného prachu, jakmile vyšly z ložnice, podotkl jsem, že jde o fakt velmi závažný?“