„Ano, pane, ale přiznám se, že nechápu, proč jde o tak významný fakt.“
„Protože lze usuzovat, že ve chvíli, kdy padly rány, okno i dveře pracovny byly otevřeny. Jinak by se dým střelného prachu nemohl tak rychle rozšířit po celém domě. K tomu bylo třeba, aby byl v místnosti průvan. Dveře a okno byly ovšem otevřeny jen nakrátko.“
„Jak to chcete dokázat?“
„Poněvadž svíčka neohořela.“
„Ohromné!“ zvolal inspektor. „Ohromné!“
„Došel jsem k přesvědčení, že v okamžiku tragédie bylo okno otevřeno, a tudíž jsem předpokládal, že se tu patrně vyskytovala ještě osoba třetí, která střelila dovnitř otevřeným oknem. Výstřel na ni vypálený by mohl zasáhnout okenní rám. Přesvědčil jsem se a skutečně jsem tam našel stopu po střele.“
„Ale jak to, že okno bylo zavřené a zajištěné?“
„Žena to okno instinktivně zavřela a zajistila. Ejhle! Podívejme se! Co je tohle?“
Byla to dámská kabelka, která stála v pracovně na stole – pěkná kabelka z krokodýlí kůže, ozdobená stříbrem. Holmes ji otevřel a obsah vysypal na stůl. Vypadl odtud svazek dvaceti padesátilibrových bankovek sepnutý gumovou páskou – a to bylo všechno.
„Uschovejte to jako doličný předmět,“ řekl Holmes a podal kabelku s obsahem inspektorovi. „Je třeba, abychom objasnili i třetí výstřel, který přišel zřejmě zevnitř, jak lze soudit podle rozštípnutého dřeva. Rád bych znovu promluvil s kuchařkou Ringovou… Paní Ringová, řekla jste, že vás probudil hlučný výstřel… Když jste to řekla, mínila jste tím, že výstřel se vám zdál silnější než ten druhý?“
„Pane, probudil mě ze spánku, a tu je těžko soudit. Rána mi připadala velice silná.“
„Nemohly by to být dva výstřely vypálené téměř zároveň?“
„To nemůžu prohlásit určitě, pane.“
„Já myslím, že tomu skutečně tak bylo. Mám za to, inspektore, že se v tomto pokoji nedozvíme již nic nového. Doprovoďte mě laskavě do zahrady, podíváme se, jaké další stopy najdeme tam.“
Pod oknem pracovny se prostíral květinový záhon, a jakmile jsme se k němu přiblížili, vydral se nám z úst výkřik. Květiny byly pošlapané a v měkké půdě bylo plno šlépějí velkých mužských nohou se zvlášť dlouhými, úzkými špičkami. Holmes hledal v trávě a listí jako honicí pes, když pátrá po zraněném ptákovi. S výkřikem uspokojení se pojednou sehnul a zvedl ze země mosazný váleček.
„To jsem si myslel,“ řekl. „Revolver měl vyhazovač a zde máme třetí nábojnici. Opravdu si myslím, inspektore Martine, že náš případ je téměř uzavřen.“
Na tváři venkovského inspektora se zračilo nesmírné překvapení nad rychlým a mistrovským postupem Holmesova pátrání. Zprvu se sice také snažil prosadit se, nyní však byl pln obdivu a ochoty bez jediné otázky následovat Holmese kamkoli.
„Koho podezíráte?“ otázal se.
„O tom se zmíním později. V celé té záhadě je několik bodů, které jsem vám dosud nemohl vysvětlit. Nyní když jsem již došel tak daleko, bude nejlepší, abych postupoval vlastní cestou, a pak vám vše obšírně vylíčím.“
„Jak si přejete, pane Holmesi, hlavně že dopadneme pachatele.“
„Nerad se tvářím záhadně, ale v této chvíli se nemohu pouštět do dlouhého a složitého vysvětlování. Držím v rukou všechny nitky celého případu. I kdyby zraněná už nenabyla vědomí, můžeme rekonstruovat událostí předešlé noci a postarat se o to, aby spravedlnosti byl dán průchod. Předně bych rád věděl, zda se někde v sousedství vyskytuje hostinec zvaný Elrige?“
Nikdo ze služebnictva takové místo neznal. Záležitost objasnil až podkoní, který si vzpomněl, že kdesi směrem na East Ruston bydlí sedlák toho jména.
„Je ta usedlost osamělá?“
„Úplně odlehlá, pane.“
„Sotva tedy slyšeli, co se zde v noci přihodilo?“
„Asi ne, pane.“
Holmes se na chvilku zamyslel a potom mu na rtech zahrál zvláštní úsměv.
„Mládenče, osedlej koně,“ řekl. „Chci, abys tam odjel se vzkazem.“
Z kapsy vytáhl rozmanité pruhy papíru s kresbami tančících figurek. Položil je před sebe na stůl a chvíli psal. Nakonec podal chlapci dopis s tím, aby jej odevzdal adresátovi do vlastních rukou, ale rozhodně neodpovídal na žádné otázky. Na vnější straně dopisu stála adresa napsaná roztřeseným rukopisem, naprosto odlišným od Holmesova obvyklého úhledného písma. Adresa zněla na pana Abe Slaneyho, Elrige, East Ruston, Norfolk.
„Domnívám se, inspektore, že byste měl telegrafovat pro posilu,“ poznamenal Holmes, „protože ukážou-li se mé předpoklady správné, budete mít na starosti velmi nebezpečného vězně. Chlapec, který dopis veze, může podat taky váš telegram. Jestliže máme ještě odpoledne nějaké spojení do Londýna, Watsone, měli bychom tím vlakem nejspíš jet, protože bych ještě rád dokončil jistý zajímavý chemický rozbor a naše vyšetřování spěje velmi rychle k závěru.“
Když odjel mladík s dopisem, Sherlock Holmes vydal příkazy služebnictvu. Kdyby se po paní Cubittové někdo ptal, nesmí mu být poskytnuta žádná zpráva o jejím zdravotním stavu a návštěvník má být ihned uveden do přijímacího pokoje. Holmes zdůraznil, že jeho příkaz musí být přesné dodržen. Pak nás dovedl do přijímacího pokoje s tím, že zatím musíme vyčkat, než se uvidí, co nám přinese další vývoj. Lékař odešel za svými pacienty a inspektor a já jsme zůstali sami.
„Doufám, že vám pomohu strávit hodinku toho čekání užitečně a zajímavě,“ řekl Holmes, přisunul židli ke stolu a rozložil na něm papíry s kresbami skupin tančících figurek. „Vám, příteli Watsone, jsem dlužen omluvu za to, že jsem tak dlouho napínal vaši zvědavost. A pro vás, inspektore, tento případ bude pozoruhodný z odborného hlediska. Úvodem vás musím seznámit se všemi zajímavými okolnostmi, které vyšly najevo při návštěvách pana Hiltona Cubitta u mne v Baker Street.“ Holmes potom stručně shrnul všechna fakta, která už čtenáři znají.
„Před sebou mám tyto zvláštní kresby, jimž by se člověk mohl smát, kdyby se později neukázalo, že byly předzvěstí hrozné tragédie. Jsem dosti zběhlý ve všech druzích tajného písma a napsal jsem o tomto předmětu menší monografii, v níž jsem probral sto šedesát různých způsobů šifer, ale přiznávám, že tahle je pro mne novinkou. Lidé, kteří systém vynalezli, měli zřejmě v úmyslu zakrýt pravý charakter písma a hodlali vzbudit dojem, že jde pouze o bezvýznamné dětské čmáranice.
Jakmile jsem pochopil, že jednotlivé figurky nahrazují písmena, a postupoval podle pravidel, která nám slouží jako pomůcka při řešení všech druhů tajných písem, nebylo obtížné přijít věci na kloub. První vzkaz, který mi byl předložen, byl příliš stručný, než abych vyčetl něco jiného než to, že znak
znamená E. Jak jistě víte, je E nejčastěji používaným písmenem anglické abecedy a převládá v ní natolik, že je najdeme i v docela krátké větě. Z patnácti znaků první zprávy vypadaly čtyři stejně, takže bylo na místě dosadit za ně písmeno E. Je pravda, že někdy figurka držela vlaječku a jindy zase ne, ale podle toho, jak byly vlaječky rozmístěny, dalo se soudit, že oddělují slova ve větě. Přijal jsem to jako pracovní hypotézu a poznamenal si, že E je zastoupeno znakem