Opravdu obtížná práce však teprve začínala. Hojnost výskytu dalších písmen není v angličtině už tak výrazná a jejich četnost zjištěná v jednom tiskovém archu nemusí platit pro nějakou krátkou větu. Zhruba řečeno T, A, O, I, N, S, H, R, D a L následují po sobě v těsném sledu, a to platí zejména o T, A, O a I, takže zkoušet všechny ty kombinace tak dlouho, až nám dá věta smysl, by byla práce opravdu mravenčí. Čekal jsem proto na čerstvý materiál. Při druhé návštěvě mi pan Hilton Cubitt přinesl dvě krátké věty a jeden vzkaz, a poněvadž tam nebyl nakreslen praporek, šlo patrně o jediné slovo. Zde jsou ty znaky. V tom slově mám dvě E – druhé a čtvrté písmeno ve slově o pěti písmenech. Může to být ‚sever‘ (přerušit) či ‚lever‘ (páka) nebo ‚never‘ (nikdy). Je nesporné, že jako odpověď na výzvu se zdála nejpřijatelnější možnost třetí a okolnosti nasvědčovaly tomu, že je to odpověď, kterou napsala žena. Když vycházíme z tohoto předpokladu, můžeme prohlásit, že symboly
znamenají N, V a R.
I tak jsem stál před obtížným úkolem, ale šťastný nápad mi pomohl rozluštit několik dalších písmen. Napadlo mi, že když tyto vzkazy pocházejí od člověka, jenž paní Cubittovou dříve dobře znal, pak slovo o pěti písmenech, které má E na začátku a na konci, znamená ELSIE. Při dalším zkoumáni jsem zjistil, že tato kombinace znaků tvořila zakončení třikrát opakované zprávy. Šlo tedy rozhodně o nějakou výzvu k ‚Elsii‘. Tak jsem přišel na to, který znak zastupuje L a S a I. Ale o jakou výzvu šlo? Slovo před ‚Elsií‘ sestávalo pouze ze čtyř písmen a končilo na E. To slovo bylo podle všeho ‚COME‘ (přijď). Vyzkoušel jsem všechny ostatní kombinace slov o čtyřech písmenech, které končí na E, ale nenašel jsem žádnou, jež by se hodila. Teď jsem měl již C, O a M, a mohl jsem se tedy znovu pustit do řešení první zprávy, rozdělit ji ve slova a místo neznámých znaků napsat tečku. Potom vypadala zpráva takto:
.M.ERE..E SL.NE.
První písmeno mohlo být jedině A. Byl to významný pokrok, neboť ve zprávě se tento znak opakuje celkem třikrát, a je rovněž jasné, že k druhému slovu patří H. Vychází nám:
AM HERE A. E SLANE.
Čili když doplníme mezeru ve jméně:
AM HERE A. E SLANEY. (Jsem zde, Abe Slaney)
Znal jsem již dost písmen, abych mohl s dostatečnou důvěrou přikročit k další zprávě. Vyšlo mi toto:
A.ELRI.ES.
To mohlo mít smysl jedině pak, když jsem za první znak dosadil T a vyšlo mi AT (u, v) a místo druhé tečky jsem dosadil G, neboť jistě šlo o jméno domu nebo hostince, v němž se pisatel zdržuje.“
Naslouchali jsme s inspektorem Martinem s největším zaujetím obšírnému a jasnému výkladu mého přítele, jak došel k výsledkům, které nám tak rychle umožnily vnést světlo do tohoto případu.
„Co jste učinil potom, pane?“ otázal se inspektor.
„Měl jsem dostatečné důvody k předpokladu, že Abe Slaney je Američan, neboť Abe je americká zkratka jména Abrahám, a protože všechny nesnáze začaly, když přišel dopis z Ameriky. A měl jsem rovněž důvod k domněnce, že v celé té věci se tají něco zločinného. Narážky dámy na její minulost a to, že se zdráhala svěřit se manželovi, o tom také svědčily. Proto jsem poslal kabelogram svému příteli Wilsonu Hargreavesovi z newyorské policie, který nejednou využil mé znalosti londýnského podsvětí. Otázal jsem se ho, zda zná jméno Abe Slaney. Odpověděclass="underline" ‚Nejnebezpečnější zločinec v Chicagu.‘ Večer, když jsem obdržel tuto odpověd, poslal mi Hilton Cubitt poslední Slaneyovu zprávu. Dosadil jsem za známé znaky písmena a vyšlo mi toto:
ELSIE.RE.ARE TO MEET THY GO.
Doplnil jsem P a D, takže věta zněla: ‚Elsie prepare to meet thy God‘ (Elsie, chystej se na cestu k Pánu). Ten padouch přešel od přemlouvání k hrozbám. Znám mentalitu chicagských zločinců, takže jsem tušil, že záhy může přejít od slov k činu. Okamžitě jsem se odebral se svým přítelem a kolegou doktorem Watsonem do Norfolku, ale naneštěstí už došlo k nejhoršímu.“
„Jsem skutečně poctěn, že s vámi mohu spolupracovat,“ řekl inspektor vřele. „Ale prosím, abyste mě omluvil, když k vám budu upřímný. Vy odpovídáte jen za sebe, ale já se musím zodpovídat svým nadřízeným. Jestliže je Abe Slaney, který bydlí u Elrigeho, skutečně vrahem a jestliže uprchl, zatímco já zde sedím, budu z toho mít určitě vážné potíže.“
„Nemusíte si dělat starosti. Nepokusí se uprchnout.“
„Tak to víte?“
„Útěk by znamenal přiznání viny.“
„Tak ho tedy pojďme zatknout.“
„Očekávám každou chvíli jeho příchod.“
„Ale proč by sem chodil?“
„Poněvadž jsem ho pozval, aby se dostavil.“
„Ale to je neuvěřitelné, pane Holmesi! Proč by sem chodil, když jste ho o to požádal? Nevyvolá takové pozvání spíš jeho podezření a nepokusí se uprchnout?“
„Řekl bych, že jsem věděl, jak ten dopis formulovat,“ řekl Sherlock Holmes. „A jestli se nemýlím, očekávaný host už přichází.“
Po chodníku vedoucím k domu kráčel muž. Byl to vysoký, hezký, osmahlý chlapík v šedém flanelovém obleku se slamákem na hlavě, s naježeným černým plnovousem a s velkým, bojovně zahnutým nosem a při chůzi si pohrával s vycházkovou holí. Vykračoval si, jako by mu tento dům patřil, a za chvíli jsme zaslechli, jak dlouze a sebevědomě zazvonil.
„Myslím, pánové,“ řekl klidně Holmes, „že bude nejlépe, abychom se postavili za dveřmi. Když jednáme s chlapíkem takového zrna, musíme učinit všechna potřebná opatření. Vy, inspektore, si připravte pouta. Rozhovor s ním povedu já.“
Plnou minutu jsme čekali mlčky. Byla to jedna z těch minut, na které člověk nezapomíná. Pak se dveře otevřely a muž vešel. V okamžiku mu Holmes přitiskl pistoli ke spánku a Martin mu nasadil pouta. Všechno bylo provedeno tak hbitě a obratně, že chlapík stál bezmocný, dříve než si uvědomil, co se děje. Planoucíma černýma očima hleděl z jednoho na druhého a pak propukl v trpký smích.
„Vážení, tentokrát jste mě doběhli. Asi jsem se přepočítal. Přicházím na písemné pozvání paní Cubittové. Neříkejte mi, že ona má v tomhle prsty? Nepovídejte mi, že vám pomáhala vlákat mě do léčky.“
„Paní Cubittová je vážně zraněna a stojí na prahu smrti.“
Muž vyrazil chraplavý skřek, který se rozlehl domem.
„Zbláznili jste se!“ volal divoce. „On byl zraněn, ne ona. Kdo by chtěl Elzičce ublížit? Snad jsem jí vyhrožoval, bůh mi odpusť, ale na její hezké hlavičce bych nikdy nezkřivil ani vlásek. Odvolejte to – vy! Řekněte mi, že není zraněna!“
„Ležela těžce zraněna vedle mrtvého manžela.“
Muž zasténal, klesl na sedátko a spoutanýma rukama si zakryl obličej. Pět minut mlčel. Pak zvedl hlavu a promluvil v chladném zoufalství.
„Vážení, nemám před vámi co skrývat,“ řekl. „Když jsem toho muže zastřelil, udělal jsem to proto, že on střelil po mně, a není to tedy vražda. Ale jestli myslíte, že bych mohl ublížit jeho ženě, pak neznáte ani mne, ani ji. Říkám vám, že žádný muž nemiloval ženu víc, než já miloval ji. Mám na ni právo. Zaslíbila se mi před lety. Jak se ten Angličan mohl postavit mezi nás? Říkám vám, že na ni mám přednostní právo a že jsem se dožadoval svého.“