„Když poznala, co jste zač, unikla vašemu vlivu,“ řekl Holmes přísně. „Utekla z Ameriky, aby se vás zbavila, a vdala se za počestného anglického gentlemana. Vy jste ji sledoval a změnil její život v utrpení, abyste ji přiměl opustit manžela, kterého milovala a jehož si vážila. Chtěl jste, aby utekla s vámi, s člověkem, kterého se bála a nenáviděla. A nakonec jste zavinil smrt ušlechtilého muže a jeho ženu dohnal k sebevraždě. To je bilance vašeho snažení, pane Abe Slaney, a před zákonem se z toho budete odpovídat.“
„Když Elsie zemře, je mi jedno, co se stane se mnou,“ řekl Američan. Rozevřel dlaň a podíval se na zmačkaný lístek. „Koukejte, pane,“ vzkřikl a v očích mu blýsklo podezření, „chcete mě vystrašit, co? Jestli je ta dáma vážně zraněna, jak říkáte, kdo psal tedy tenhle lístek?“ Mrštil papírem na stůl.
„Napsal jsem to já, abych vás sem dostal.“
„Že jste to psal vy? Kromě Sdružení nikdo na světě nezná tajemství tančících figurek. Jak jste to mohl napsat?“
„Co jeden člověk vymyslí, může druhý odhalit,“ řekl Holmes. „Zanedlouho přijede drožka, která vás dopraví do Norwiche, pane Slaney. Zatím vám zbývá čas, abyste poněkud napravil, co jste způsobil. Uvědomujete si, že na paní Cubittovou padlo vážné podezření z vraždy manžela, a jedině moje přítomnost a vědomosti ji před tímto obviněním uchránily? To nejmenší, co pro ni můžete učinit, je, že před celým světem prohlásíte, že za manželův tragický konec nenese ona přímou ani nepřímou odpovědnost.“
„Nic lepšího si nežádám,“ řekl Američan. „Počítám, že si mohu nejlépe posloužit, když povím holou pravdu.“
„Je mou povinností, abych vás varoval, že všechno, co řeknete, může být použito proti vám,“ pronesl inspektor s tím skvělým smyslem pro fair play, kterým je nesen britský trestní zákoník.
Slaney pokrčil rameny.
„Odvážím se toho,“ řekl. „Vážení, předem vězte, že jsem tu dámu znal jako mladé děvče. Tehdy v Chicagu nás bylo sedm v Sdružení, které vedl Elsiin otec. Starý Patrick byl mazaný chlap. On vymyslel tohle písmo, které každý, kdo k němu nemá klíč, bude považovat za dětskou škrabanici. Elsie něco o naší činnosti tušila, nelíbilo se jí, co jsme dělali, a poněvadž měla vlastní počestně vydělané peníze, dala nám kvinde a odjela do Londýna. Byli jsme spolu zasnoubeni a domnívám se, že by si mě vzala, kdybych si našel jiné zaměstnáni. Nechtěla však mít nic společného s nekalou činností. Teprve po její svatbě s tím Angličanem se mi podařilo zjistit, kde se zdržuje. Napsal jsem jí, ale nedostal jsem odpověď. Nato jsem přijel sem, a poněvadž posílat jí dopisy nemělo smysl, nechával jsem jí zprávy tam, kde je mohla číst.
Jsem tady už měsíc. Bydlím na statku v pronajatém pokoji v přízemí, takže jsem v noci mohl odcházet a zase se vracet a nikdo o tom nevěděl. Zkusil jsem všechno možné, abych Elsii odtud odlákal. Věděl jsem, že četla moje vzkazy, protože pod jeden připsala odpověď. Nakonec jsem se už déle nedokázal ovládat a začal jsem jí vyhrožovat. Pak mi poslala dopis, kde mě prosila, abych odešel a že by jí zlomilo srdce, kdyby manžela zapletla do nějakého skandálu. Slíbila, že ve tři ráno, až bude manžel spát, sejde dolů k oknu, kde si promluvíme, jen abych potom odtud odešel a nechal ji na pokoji. Také přišla s penězi a chtěla mě podplatit, abych odešel. Rozzlobil jsem se, chytil ji za ruku a snažil se vytáhnout ji oknem ven. V té chvíli přiběhl manžel s revolverem v ruce. Elsie klesla na podlahu a my dva stáli tváří v tvář. Byl jsem taky ozbrojen a namířil jsem na něho bouchačku, aby se lekl a já zatím zmizel. Vystřelil, ale chybil. Já jsem v témž okamžiku stiskl kohoutek a on klesl k zemi. Prchal jsem zahradou a slyšel jsem ještě, jak za mnou kdosi zavřel okno. Každé slovo, které vám říkám, vážení, je svatá pravda, nic víc jsem o tom neslyšel, až přijel ten mládenec na koni s dopisem, který mě sem přilákal, abych se jako hlupák vydal do vašich rukou.“
Zatímco Američan mluvil, dorazila drožka s dvěma uniformovanými strážníky. Inspektor Martin povstal a položil vězni ruku na rameno.
„Je načase, abychom šli.“
„Mohu ji ještě vidět?“
„Ne, ještě nenabyla vědomí. Pane Sherlocku Holmesi, doufám, že až budu zase vyšetřovat nějaký důležitý případ, bude mi přát štěstí, abych vás měl po boku.“
Stáli jsme u okna a hleděli za odjíždějící drožkou. Když jsem se obrátil, padl můj pohled na zmačkaný papír na stole. Byla to zpráva, kterou mu Holmes podvrhl.
„Zkuste to přečíst, Watsone,“ řekl Holmes s úsměvem.
Zpráva neobsahovala jediné slovo, ale tuto řádku tančících figurek:
„Když použijete klíče, který jsem vysvětlil,“ řekl Holmes, „poznáte, že zpráva prostě říká ‚Come here at once‘ (Hned přijeď sem). Byl jsem přesvědčen, že pozvání neodmítne, neboť ho vůbec nemohlo napadnout, že mu je posílá někdo jiný než ta dáma. A tak, můj milý Watsone, tančící figurky, které tolikrát předtím pomáhaly zlu, jednou posloužily spravedlivé věci, a já myslím, že jsem splnil svůj slib a vám poskytl zajímavý příběh pro vaše zápisky. Náš vlak odjíždí ve tři čtyřicet a na večeři budeme v Baker Street.“
Ještě slovo závěrem.
Američan Abe Slaney byl při podzimním zasedání poroty norwišského hrabství odsouzen k smrti, jeho trest však byl změněn na doživotní žalář vzhledem k polehčujícím okolnostem a prokázané skutečnosti, že Hilton Cubitt vystřelil první.
O paní Cubittové vím jen tolik, že se uzdravila, zůstala vdovou a zasvětila život správě majetku svého manžela a péči o chudé.
Osamělá cyklistka
Od roku 1894 do roku 1901 byl Sherlock Holmes velmi zaneprázdněný muž. Lze bezpečně říci, že během těchto osmi let se nenašel obtížnější veřejný případ, v němž by nebyl dotázán o radu, a v stovkách soukromých případů, z nichž některé byly velmi složité a neobyčejné, sehrál význačnou roli. Toto dlouhé údobí neustálé práce mu přineslo řadu překvapujících úspěchů a několik nevyhnutelných nezdarů. Ježto jsem si uchoval úplné záznamy o všech těchto případech a na mnohých z nich jsem se osobně podílel, lze si představit, že není snadnou úlohou rozhodnout, který z nich vybrat, abych jej předložil veřejnosti. Budu se řídit svým dřívějším pravidlem a dám přednost případům, které nejsou ani tak pozoruhodné z hlediska brutálního provedení zločinu jako spíše svým důvtipným a dramatickým rozuzlením. Z tohoto důvodu předkládám nyní čtenáři fakta týkající se případu slečny Violety Smithové, osamělé cyklistky z Charlingtonu, a podivného závěru našeho pátrání, které vyvrcholilo neočekávanou tragédií. Je pravda, že okolnosti tu nedovolily nijak překvapující osvědčení oněch schopností mého přítele, které mu získaly věhlas, na druhé straně však tento případ některými rysy vyniká nad všechny z těch dlouhých análů zločinů, z nichž čerpám látku pro tyto krátké příběhy.
Když jsem nahlédl do svého zápisníku z roku 1895, shledávám, že o slečně Violetě Smithové jsme poprvé slyšeli v sobotu 23. dubna. Vzpomínám si, že její návštěva přišla pro Holmese v nanejvýš nepříhodnou chvíli, protože se právě intenzívně zabýval velmi temným a složitým problémem, a to podivným pronásledováním známého milionáře Johna Vincenta Hardena, jenž zbohatl obchodem s tabákem. Můj přítel, který měl nadevšecko rád přesné a soustředěné přemýšlení, byl velmi nedůtklivý, když byl vyrušen z případu, kterým se právě zabýval. Ale nechtěl-li příchozí drsně odmrštit, což bylo jeho povaze cizí, musel vyslechnout příběh mladé ženy, jež byla sličná, vysoká, půvabné postavy a královského držení těla. Objevila se u nás v Baker Street pozdě večer, aby ho požádala o radu a pomoc. Námitka, že Holmes je časově už plně vytížen jiným případem, vyzněla naplano, neboť mladá dáma se dostavila s odhodláním, že nám vypoví svůj příběh, a dala nám jasně najevo, že pokud ji nevyslechneme, dostaneme ji z pokoje jenom násilím. S rezignovaným výrazem a poněkud nuceným úsměvem požádal Holmes krásnou vetřelkyni, aby usedla a sdělila nám, co ji tíží.