„Jistě to nebude váš zdravotní stav,“ řekl Holmes, když ji přelétl bystrým pohledem, „neboť tak horlivá cyklistka jako vy energií nepochybně překypuje.“
Překvapeně se podívala na nohy a já si všiml, že má lehké odřeniny na boku botky, způsobené třením o hranu šlapky.
„Ano, pane Holmesi, jezdím hodně na bicyklu, a to poněkud souvisí i s mou dnešní návštěvou.“
Můj přítel uchopil dámu za ruku, na které neměla rukavičku, a zkoumal ji s napjatou pozorností, ale bez sebemenšího citového záchvěvu, tak jako učenec zkoumá vzorek.
„Doufám, že mi prominete. Patří to k mému povolání,“ řekl, když její ruku opět pustil. „Málem bych upadl do omylu, že píšete na stroji. Je arci zřejmé, že pěstujete hudbu. Vidíte rozšířené konečky prstů, Watsone, společné oběma zaměstnáním? Na tváři však,“ jemně natočil tvář návštěvnice proti světlu, „se jeví oduševnělost, kterou písařky na stroji nemívají. Tato dáma je hudebnicí.“
„Ano, pane Holmesi, vyučuji hudbě.“
„Na venkově, jak soudím podle vaší zdravé barvy.“
„Ano. Poblíž Farnhamu, na pomezí surreyského hrabství.“
„Nádherná krajina. Pojí mě s ní řada zajímavých vzpomínek. Pamatujete, Watsone, že tam nablízku jsme zatkli padělatele Archieho Stamforda? Nuže, slečno Violeto, co se vám přihodilo poblíž Farnhamu, na pomezí surreyského hrabství?“
S naprostým klidem a velice jasně se nám mladá dáma jala vyprávět tento zvláštní příběh:
„Můj otec je již mrtev, pane Holmesi. Jmenoval se James Smith a byl dirigentem orchestru v bývalém divadle Imperial. Zanechal mou matku a mě bez jediného příbuzného, až na strýce Ralpha Smithe, který odjel před pětadvaceti lety do Afriky a od té doby jsme o něm neslyšely ani slova. Po otcově smrti jsme zůstaly téměř bez prostředků, ale jednoho dne jsme se doslechly, že v Timesech se někdo inzerátem poptává po našem pobytu. Dovedete si představit naše rozechvění, neboť nás napadlo, že nám třeba někdo zůstavil velký majetek. Okamžitě jsme se odebraly do advokátní kanceláře, jejíž adresa byla v novinách uvedena. Tam jsme se setkaly s dvěma pány – Carruthersem a Woodleym, kteří přijeli domů na návštěvu z jižní Afriky. Řekli mi, že můj strýc byl jejich přítelem a před několika měsíci zemřel v chudobě v Johannesburgu. Než vydechl naposled, požádal je, aby vyhledali jeho příbuzné v Anglii a přesvědčili se, zda nežijí v nouzi. Zdálo se nám divné, že strýc Ralph, který o nás neprojevil sebemenší zájem, pokud byl naživu, pojednou chtěl, aby o nás bylo po jeho smrti postaráno. Avšak pan Carruthers nám vysvětlil, že strýc se právě před svým skonem doslechl o smrti svého bratra, a cítil proto odpovědnost za náš osud.“
„Dovolte,“ řekl Holmes, „kdy k tomu rozhovoru došlo?“
„V prosinci – před čtyřmi měsíci.“
„Pokračujte prosím.“
„Pan Woodley na mne zapůsobil velmi nepříjemným dojmem. Neustále na mne dělal oči. Je to obhroublý mladý muž s odulou tváří, zrzavými kníry a vlasy přilípnutými do čela. Připadal mi přímo odporný – a byla jsem si jista, že by si Cyril nepřál, abych se s takovou osobou stýkala.“
„On se tedy jmenuje Cyril?“ řekl Holmes s úsměvem.
Mladá dáma se zapýřila a zasmála se.
„Ano, pane Holmesi. Cyril Morton, elektrotechnický inženýr. Koncem léta se hodláme vzít. Jemine, jak to, že jsem o něm vůbec začala hovořit? Chtěla jsem totiž říci, že pan Woodley byl dokonalý protiva, leč pan Carruthers, muž daleko starší, byl mnohem příjemnější. Je tmavovlasý, pobledlý, hladce oholený a zamlklý, ale chová se dvorně a má příjemný úsměv. Vyptával se nás na naše finanční poměry, a jakmile seznal, že jsme velice chudé, navrhl mi, abych učila hudbě jeho desetiletou dcerku. Odpověděla jsem, že bych svou matku nerada opouštěla, načež mi řekl, že za ní mohu jezdit každou sobotu. Nabídl mi sto liber ročně, opravdu nádherný plat. Skončilo to tím, že jsem na jeho nabídku přistoupila a odjela do Chiltern Grange, asi šest mil od Farnhamu. Pan Carruthers je vdovec a jeho domácnost vede hospodyně paní Dixonová, velmi spořádaná starší paní. Jeho dcerka je roztomilé dítě, a tak se všechno slibně vyvíjelo. Pan Carruthers je velmi přívětivý a hudebně značně nadaný, takže jsme trávili pospolu neobyčejně příjemné večery. Na konci každého týdne jsem jezdila do Londýna za matkou.
Prvním kazem mého štěstí byl příchod pana Woodleyho se zrzavými kníry. Přijel na týdenní návštěvu, ale mně se to zdálo jako čtvrt roku! Je skutečně odpuzující, chová se vůči každému zpupně, ale ke mně se choval ještě protivněji. Drze mi vyznával lásku, vychloubal se svým jměním, říkal, že jestliže se za něho provdám, budu nosit nejkrásnější démanty v Londýně, a nakonec, když jsem s ním nechtěla nic mít, mě jednou po večeři sevřel do náruče – má hroznou sílu – a přísahal, že mě nepustí, dokud ho nepolíbím. Pan Carruthers náhle vešel a odtrhl ho ode mne, načež se Woodley obrátil proti svému hostiteli, srazil ho k zemi a poranil na tváři. Tím, jak si dovedete představit, jeho návštěva skončila. Pan Carruthers se mi druhého dne omluvil a ujistil mě, že nikdy už nebudu vystavena takovému pohanění. Od té doby jsem pana Woodleyho nespatřila.
A nyní, pane Holmesi, přicházím konečně k oné zvláštní události, která mě pohnula k tomu, že se k vám dnes obracím o radu. Vězte, že každou sobotu dopoledne jezdím na bicyklu k nádraží ve Farnhamu, abych stihla vlak ve 12.22 do Londýna. Cesta z Chiltern Grange je opuštěná, zejména asi míli dlouhý úsek, z jedné strany obklopený blaty a z druhé lesíkem, který se prostírá u charlingtonského statku. Věru, sotva najdete jinde odlehlejší kus cesty. Než se dostanete na silnici pod crooksburským kopcem, potkáte jen velmi zřídka nějaký povoz či venkovana. Před dvěma týdny jsem jela těmito místy a náhodou jsem se ohlédla. Asi dvě stě yardů za sebou jsem spatřila muže, který jel rovněž na bicyklu. Vypadal jako člověk v středních letech a měl krátkou černou bradku. Znovu jsem se ohlédla, než jsem dojela do Farnhamu, ale muž zatím zmizel, a tak jsem ho pustila z hlavy. Můžete si však představit mé překvapení, pane Holmesi, když jsem v pondělí při svém návratu na témž úseku cesty znovu uviděla toho muže. Můj údiv vzrostl, když se případ úplně přesně opakoval následující sobotu a pondělí nato. Muž se neustále držel v uctivé vzdálenosti a vůbec se mě nepokoušel obtěžovat, nicméně se mi to všechno zdálo velmi podivné. Zmínila jsem se o tom panu Carruthersovi, kterého mé vyprávění zaujalo. Řekl mi, že objednal bryčku s koněm, takže napříště nepojedu po té opuštěné cestě bez společníka.
Bryčka s koněm mě měla čekat tento týden, ale z nějakého důvodu se tak nestalo, a já opět musela k nádraží šlapat na bicyklu. Umíte si představit, že jsem se ohlédla, jen jsem dojela k charlingtonskému vřesovišti. A tam, jak se dalo čekat, jsem zase uzřela onoho muže, přesně jako před dvěma týdny. Držel se daleko za mnou, takže jsem mu neviděla dobře do obličeje, ale nebyl to nikdo z nových známých. Oblečen byl do tmavého obleku a na hlavě měl látkovou čepici. Z jeho tváře jsem zřetelně zahlédla pouze černou bradku. Dnes jsem se však už nebála, ale přemohla mě zvědavost, a rozhodla jsem se vyzvědět, kdo to je a co si přeje. Zpomalila jsem, a on rovněž zmírnil rychlost. Potom jsem zastavila docela, načež on též zastavil. Poté jsem mu nastražila léčku. O kousek dál je ostrá zatáčka, kterou jsem rychle projela, a pak jsem se zastavila a čekala. Domnívala jsem se, že prolétne zatáčkou a předjede mě, než se mu podaří bicykl zastavit. Jenže on se vůbec neobjevil. Vrátila jsem se tedy zpátky za ohyb cesty. Viděla jsem před sebe na celou míli, ale po něm nebylo ani vidu. Je to tím podivnější, že tam nikde neodbočuje vedlejší cesta, po které se mohl dát.“