Zdálo se mi nicméně, že jsem za dopoledne vykonal pořádný kus práce, a v povznesené náladě jsem se vrátil do Farnhamu. Zdejší zprostředkovatel realit mi o charlingtonském statku nemohl nic říci a odkázal mě na jistou dobře známou kancelář na Pall Mallu. Zastavil jsem se tam cestou domů a byl jsem zdvořile přijat zástupcem firmy. Ne, charlingtonský statek mi na léto nemohou pronajmout. Přišel jsem pozdě, protože byl pronajat už před měsícem. Nájemce se jmenuje pan Williamson a je to úctyhodný starší pán. Zdvořilý agent litoval, že mi žádné další podrobnosti nemůže prozradit, protože v záležitostech svých klientů je vázán mlčelivostí.
Sherlock Holmes pozorně naslouchal dlouhé zprávě, kterou jsem mu téhož večera přednesl, avšak neodměnil mě ani slůvkem úsečné chvály, jak jsem doufal a jíž bych si byl zasluhoval. Naopak, jeho asketická tvář nabyla ještě přísnějšího výrazu než obvykle, když pronášel poznámky o tom, co jsem vykonal, i o tom, co jsem nevykonal.
„Váš úkryt, milý Watsone, byl velmi pochybený. Měl jste stát za tisovím, potom byste byl tu zajímavou osobu viděl zblízka. Ale takhle jste od ní byl bezmála několik set yardů, a můžete mi povědět ještě méně než slečna Smithová. Ona se domnívá, že toho muže nezná; já však jsem přesvědčen o opaku. Proč by se jinak tak zoufale snažil, aby se k němu nepřiblížila a neviděla mu do tváře? Pravil jste, že se skláněl nízko nad řídítky. Vidíte – zase snaha skrýt svou tvář. Odvedl jste opravdu pozoruhodně špatnou práci. Muž se vrací do domu a vy chcete zjistit, kdo to je. A jdete se na to ptát do londýnské realitní kanceláře!“
„A co jsem měl tedy činit?“ zvolal jsem ne bez rozhorlení.
„Zajít do nejbližší hospody. Tam se soustřeďují klepy z celého okolí. Řekli by vám, jak se kdo jmenuje – od pána až po myčku nádobí. Williamson! To jméno mi nic nepřipomíná. Je-li to postarší muž, pak není tím čilým bicyklistou, který plnou rychlostí uniká pronásledování sportovně trénované mladé dámy. Co jsme získali vaší výpravou? Vědomost, že dívčino vyprávění je pravdivé. O tom jsem nikdy nepochyboval. Že mezi bicyklistou a statkem existuje nějaká spojitost. O tom jsem rovněž nepochyboval. Že nájemce statku se jmenuje Williamson. Jaká nám z toho kyne výhoda? Nu tak, milý brachu, netvařte se tak sklíčeně. Do příští soboty budeme moci vykonat trochu víc a já zatím rovněž provedu menší šetření.“
Nazítří ráno přišel dopis od slečny Smithové, v němž stručně a přesně vylíčila příhody, jichž jsem byl svědkem, avšak jádro dopisu obsahovala douška:
Pane Holmesi, jsem si jista, že budete respektovat mou důvěru, když vám povím, že je mi obtížné zůstat nadále v tomto místě, protože můj zaměstnavatel mě požádal o ruku. Jsem přesvědčena jak o hloubce jeho citu, tak a naprosté počestnosti jeho úmyslů. Zaslíbila jsem se ovšem již jinému muži. Mé odmítnutí přijal velmi vážně, ale také velice taktně. Zajisté pochopíte, že situace je poněkud napjatá.
„Zdá se, že naše mladá přítelkyně se dostává do úzkých,“ řekl Holmes zamyšleně, když dopis dočetl. „Případ jeví nesporně mnohem víc zajímavých rysů a větší možnosti vývoje, než jsem se původně domníval. Jeden klidný, pokojný den na venkově by mi neuškodil a mám chuť se tam dnes odpoledne rozjet a přezkoušet správnost jedné či dvou teorií, které jsem si vytvořil.“
Holmesův klidný den na venkově měl nevšední zakončení, protože se v Baker Street objevil pozdě večer s natrženým rtem a boulí na čele. A jeho celkové zpustlé vzezření snadno mohlo upoutat pozornost Scotland Yardu. Svým dobrodružstvím byl nadmíru rozjařen a srdečně se smál, když mi je líčil.
„Málokdy mám příležitost trénovat, a když se mi jí dostane, vždy mi to způsobí kratochvíli,“ pravil. „Je vám známo, že mám jistou zběhlost ve starém a dobrém britském sportu – rohování. Občas mi je k užitku. Dnes bych kupříkladu bez něho dopadl velmi bídně.“
Poprosil jsem ho, aby mi vyprávěl, co se mu přihodilo.
„Našel jsem onu venkovskou hospodu, kterou jsem již doporučoval vaší pozornosti, a zahájil jsem tam diskrétní pátrání. Zastavil jsem se ve výčepu a povídavý hostinský mi prozradil, co jsem potřeboval vědět. Williamson má bílou bradku a bydli na statku sám s několika sloužícími. Koluje pověst, že je knězem, leč jeden či dva incidenty z doby jeho krátkého pobytu na statku mě překvapily, neboť na nich bylo pramálo kněžského. Přeptal jsem se na něj na duchovní správě, kde mi řekli, že kněz toho jména skutečně existoval a jeho kariéra že je mimořádně temná. Hospodský mi dále prozradil, že koncem každého týdne přijíždějí do statku návštěvníci – ‚pěkná čeládka, pane‘ – zejména jistý pán se zrzavým knírem, jménem Woodley, který tam bývá pokaždé. Dospěli jsme až sem, když dovnitř vešel řečený pán, jenž popíjel pivo vedle v salónu a celý náš rozhovor slyšel. Kdo prý jsem? Co si přeju? Co znamená mé vyptávání? Byl pěkně výmluvný a používal řízných přívlastků. Posléze zakončil řetěz nadávek výpadem obrácenou pěstí a já se jeho ráně zcela opomněl vyhnout. Těch dalších pár minut byl požitek. Vyrazil jsem proti výbojnému rabiátovi přímou levičkou. Vyšel jsem z toho tak, jak mě vidíte. Pana Woodleyho odvezli domů povozem. Tak skončil můj výlet na venkov a musím přiznat, že ač mě ten den strávený na pomezí surreyského hrabství potěšil, nepřinesl o nic víc užitku než den, který jste tam prožil vy.“
Ve čtvrtek došel další dopis od naší klientky.
Nebudete překvapen, pane Holmesi (psala), kdys uslyšíte, se opouštím zaměstnání u pana Carrutherse. Ani vysoký plat mi nemůže vynahradit nepříjemnosti mého postavení. V sobotu přijedu do Londýna a nehodlám se už vrátit. Pan Carruthers si konečně opatřil bryčku, takže nebezpečí na opuštěné cestě, pokud vůbec hrozilo, je nyní zažehnáno.
Co se týče důvodu mého odchodu, není to pouze můj napjatý vztah k panu Carruthersovi, leč i to, že ten ohavný člověk, pan Woodley, se znovu objevil. Byl vždy ošklivý, nyní však vypadá strašlivěji než kdy jindy, protože podle všeho utrpěl nějakou nehodu, která ho znetvořila. Viděla jsem ho s okna a s potěšením mohu říci, se jsem se s ním nesetkala. Dlouze hovořil s panem Carruthersem, který se poté zdál také velmi rozčilený. Woodley je patrně ubytován někde v sousedství, protože v domě nepřespal, ale já ho přesto zahlédla dnes ráno, jak se ploužil mezi křovinami. Věru bych raději viděla vůkol domu potulovat se nijakou divokou šelmu. Hnusí se mi a strachuji se ho více, než mohu slovy povědět. Jak jenom může pan Carruthers strpět u sebe takového tvora, byt jen na, chvilku? Avšak všechny mé svízele v sobotu skončí.
„Chtěl bych tomu věřit, Watsone, chtěl bych tomu věřit,“ řekl Holmes vážně. „Proti té mladé ženě se podle všeho osnují nějaké pikle a je naší povinností postarat se, aby ji při návratu nikdo neobtěžoval. Myslím, Watsone, že si musíme vyšetřit tolik času, abychom tam v sobotu ráno mohli spolu zajet a ubezpečit se, že naše podivné a zatím neprůkazné pátrání nebude mít nepříjemné zakončení.“
Přiznávám, že až doposud jsem ten případ nebral příliš vážně. Připadal mi spíš groteskní a bizarní, ne však nebezpečný. Není nijak neslýchané, když je nějaký muž na číhané, aby mohl sledovat velmi hezkou ženu, a měl-li tak mizivě málo odvahy, že se ji nejenom neosmělil oslovit, leč prchal, když se k němu přiblížila, svědčilo to, že nejde o nijak zvlášť nebezpečného útočníka. Ten rváč Woodley byl osobou ze zcela jiného těsta, ale naši klientku obtěžoval pouze jednou a nyní navštívil Carruthersův dům, aniž se vtíral do její společnosti. Bicyklista nepochybně patřil ke společnosti, která na sobotu jezdívala na statek, jak o tom mluvil hostinský: kdo však to byl či co chtěl, zůstávalo i nadále obestřeno záhadou. Teprve vážné Holmesovo počínání a okolnost, že než opustil byt, zasunul do kapsy revolver, vzbudily ve mně dojem, že tento prapodivný sled události může vyústit v tragédii.