Deštivou noc vystřídalo zářivé jitro a očím unaveným ponurou londýnskou šedí připadala venkovská vřesoviště se žlutě svítícími chomáči kvetoucího hlodaše tím krásnější. Holmes a já jsme kráčeli po široké, písčité cestě, z plných plic jsme vdechovali čistý ranní vzduch a těšili se z ptačího zpěvu a svěžího dechu jara. Z vyvýšeniny u crookburského kopce jsme spatřili pochmurný statek, jenž se tyčil mezi letitými duby, které však byly přesto mladší než budova, již obklopovaly. Holmes ukázal dolů na dlouhý úsek cesty, rudožlutou stužku vinoucí se mezi hnědými blaty a zelení rašících lesů. V dálce jsme zahlédli nějaký černý bod, povoz přijíždějící směrem k nám. Holmes vzkřikl netrpělivostí.
„Počítal jsem s časovým rozmezím půl hodiny,“ pravil.
‚Je-li to její bryčka, jede zajisté k dřívějšímu vlaku. Obávám se, Watsone, že projede kolem Charlingtonu, dřív než se s ní potkáme.“
Jakmile jsme sestoupili z vyvýšeniny, zmizel nám povoz z očí. Spěchali jsme takovým tempem, že se u mě projevily známky sedavého života a byl jsem nucen zůstat vzadu. Holmes byl arci vždy v dokonalé kondici, protože měl nevyčerpatelné zdroje energie. Ani na okamžik nezvolnil svižný krok, až pojednou, když byl dobrých sto yardů přede mnou, se zastavil, a uzřel jsem, jak hněvivě a zoufale mávl rukou. V téže chvíli se v ohybu cesty vynořila prázdná bryčka s klusajícím koněm. Opratě se vlekly po zemi a povoz drkotal rychle směrem k nám.
„Pozdě, Watsone, tuze pozdě!“ zvolal Holmes, když jsem celý udýchaný přiběhl k němu. „Jaký jsem to byl bloud, že jsem nevzal v úvahu ten dřívější vlak! Je to násilný únos, Watsone – únos! Vražda! Bůh sám ví co! Zataraste cestu! Zastavte koně! Výborně! A nyní naskočte a uvidíme, zda ještě napravím důsledky své hrubé chyby.“
Skočili jsme do bryčky, Holmes obrátil koně, prudce ho šlehl bičem a uháněli jsme zpátky po cestě. Když jsme vyjeli ze zatáčky, otevřel se nám výhled na celý úsek cesty mezi statkem a vřesovištěm. Sevřel jsem Holmesovi paži. „Tamhle je ten muž!“ vyrazil jsem ze sebe. Přijížděl k nám osamělý bicyklista. S hlavou skloněnou a s ohnutými rameny – jako by každou unci své tělesné energie chtěl šlapáním přenést do pedálů. Uháněl jako závodník. Pojednou zvedl vousatou tvář, spatřil nás kousek před sebou, zarazil a seskočil z velocipédu. Jeho uhlově černý vous ostře kontrastoval s bledostí tváře a oči se mu horečně leskly. Upřeně se podíval na nás, potom na bryčku. Nato se mu po obličeji rozestřel výraz údivu.
„Holá! Zastavte!“ vykřikl a pootočil bicykl, aby nám zatarasil cestu. „Kde jste vzali tu bryčku? Stát, povídám!“ zvolal a vytáhl z kapsy revolver. „Zastavte, pravím, nebo vám namouvěru zastřelím koně!“ Holmes mi hodil opratě do klína a seskočil z bryčky. „Vy jste muž, kterého jsme si přáli vidět. Kde je slečna Violeta Smithová?“ pravil svým rychlým rozhodným způsobem.
„Na to se ptám já vás. Jedete v její bryčce. Musíte tedy vědět, kde je.“
„Potkali jsme bryčku na cestě. Nikdo v ni neseděl. Jeli jsme nazpět, abychom mladé dámě pomohli.“
„Milosrdný bože, co mám jen učinit?“ zvolal neznámý v krajním zoufalství. „Zmocnili se jí – ten zloduch Woodley a ten lotrovský kněz. Pojďte, muži, pojďte, jste-li opravdu její přítel. Pomozte mi a zachráníme ji, i kdyby má mrtvola měla spočinout v charlingtonském lesíku.“
Jako smyslů zbavený hnal se s revolverem v ruce k mezeře v tisoví. Holmes ho následoval a já nechal koně, aby se popásal u cesty, a spěchal jsem za Holmesem.
„Prošli tudy,“ řekl a ukázal na stopy několika párů nohou v měkké půdě. „Hola! Posečkejte chvíli! Kdopak to leží tady v křoví?“
Byl to mladík asi sedmnáctiletý, oděný jako kočí – v koženkách a kamaších. Ležel na zádech, s koleny přitaženými k tělu a na hlavě měl hrozný šrám. Byl v bezvědomí, ale dýchal. Pohled na jeho ránu mě přesvědčil, že lebeční kost není proražena.
„To je Petr, čeledín,“ zvolal neznámý. „Vezl slečnu. Ti ničemové ho strhli z kozlíku a udeřili holí do hlavy. Necháme ho ležet; jemu neprospějeme, ale můžeme zachránit ženu od nejhoršího osudu, který ji může stihnout.“
Jako o závod jsme utíkali po stezce, která se vinula mezi stromy. Když jsme dorazili k živému plotu, který obklopoval dům, Holmes zůstal stát.
„Do domu nešli. Zde nalevo jsou jejich stopy – zde za vavřínovými keři! Och, já to tušil!“
Když ještě mluvil, zazněl zpoza hustého zeleného porostu před námi pronikavý ženský výkřik – výkřik naplněný hrůzou a děsem – který v nejvyšším tónu pojednou skončil přidušeným zachroptěním.
„Tudy! Tudy! Jsou v aleji,“ zvolal neznámý a vrhl se mezi křoviny. „Och, ti zbabělí psi! Za mnou, pánové! Je pozdě, pozdě! Zpropadeně!“
Octli jsme se pojednou na půvabném palouku vroubeném věkovitými stromy. Na druhé straně, ve stínu mohutného dubu, stála pozoruhodná skupina tří osob. Jednou z nich byla žena, naše klientka, skleslá a ochablá, se šátkem otočeným kolem úst. Naproti ní stál mladý muž s odulou a surovou tváří a zrzavým knírem; nohy v kamaších měl rozkročené. Jednu ruku opíral v bok a druhou švihal jezdeckým bičíkem. Celý jeho zevnějšek působil dojmem vítězoslavného chvastouna. Mezi nimi stál starší muž s šedivým vousem, který měl přes světlý tvídový oblek navlečenou komži. Zřejmě právě vykonal svatební obřad, neboť zastrčil do kapsy modlitební knihu, když jsme se objevili, a žoviálně poplácal zlověstného ženicha po zádech, jako by mu blahopřál.
„Jsou oddáni!“ vyrazil jsem sípavě.
„Kupředu!“ zvolal náš průvodce, „kupředu!“ Rozběhl se přes palouk, Holmes a já v patách za ním. Když jsme se přiblížili, mladá dáma zavrávorala a opřela se o kmen stromu, aby neklesla. Williamson, bývalý duchovní, se nám uklonil s výsměšnou zdvořilosti a rváč Woodley vybuchl v surový a jásavý smích a pokročil k nám.
„Můžeš si ty vousy strhnout, Bobe,“ řekl. „Hned jsem tě poznal. Víš, ty a tvoji kamarádi jste přišli zrovna včas, abych vás představil paní Woodleyové.“
Náš průvodce na to odpověděl nevšedním způsobem. Strhl si černý vous, kterým byl maskován, a hodil ho na zem, takže se objevila jeho podlouhlá, pobledlá, hladce oholená tvář. Potom pozvedl revolver a namířil na mladého lotra, jenž kráčel k němu, hrozivě mávaje jezdeckým bičíkem.
„Ano,“ pravil náš spojenec, „jsem Bob Carruthers a postarám se, aby se té ženě stalo po právu, i kdybych za to měl viset. Říkal jsem ti, co udělám, jestliže ji budeš obtěžovat, a přisámbohu, že svému slovu dostojím!“
„Přicházíš příliš pozdě. Je mou ženou!“
„Nikoli, je tvou vdovou.“
Jeho revolver třeskl a viděl jsem, jak z Woodleyho vesty vytryskla krev. Woodley se s výkřikem otočil kolem své osy a padl na záda. Jeho ohyzdná, zarudlá tvář se náhle pokryla hroznou bledostí. Starší muž oděný v komži vychrlil řadu sprostých nadávek, jaké jsem v životě neslyšel, a vytáhl revolver, ale dřív než ho mohl zvednout, hleděl do ústí Holmesovy zbraně.