„Dost už,“ řekl můj přítel chladně. „Odhoďte pistoli! Watsone, zvedněte ji! Přidržte mu ji u hlavy! Děkuji. A vy, Carruthersi, vydejte mi svůj revolver. Skoncujeme už s násilím. No tak, dejte mi ten revolver.“
„Kdo jste?“
„Jmenuji se Sherlock Holmes.“
„Dobrý bože!“
„Vidím, že jste o mně už slyšel. Budu zastupovat úřední policii až do jejího příchodu. Hej, vy tam!“ zavolal na vyděšeného podkoního, který se vynořil na kraji mýtiny. „Pojďte sem. Tenhle papír odvezete co nejrychleji do Farnhamu.“ Načmáral několik slov na lístek ze svého zápisníku. „Předáte jej policejnímu inspektorovi. Dokud se nedostaví, musím vás všechny podržet pod svým osobním dohledem.“
Holmesova silná, velitelská osobnost ovládla tragickou scénu a všichni přítomní se v jeho rukou proměnili v loutky. Williamson a Carruthers společně odnesli raněného Woodleyho do domu a já nabídl rámě vyděšené dívce. Zraněný muž byl uložen na lože a na Holmesovu žádost jsem ho vyšetřil. Přišel jsem se svou zprávou do staré jídelny ověšené čalouny, kde seděl Holmes s oběma vězni před sebou.
„Přežije to,“ řekl jsem.
„Jakže!“ zvolal Carruthers a vyskočil z křesla. „Jdu nahoru a dorazím ho. Chcete mi tvrdit, že to děvče, ten anděl, má být po celý život připoutáno k Řvounovi Jacku Woodleymu?“
„V tom ohledu si nemusíte dělat starosti,“ řekl Holmes. „Jsou tu dva velmi pádné důvody, proč se za žádných okolností nemůže stát jeho ženou. Především lze velmi vážně pochybovat o oprávnění pana Williamsona posvětit nějaké manželství.“
„Byl jsem vysvěcen!“ vzkřikl starý ničema.
„Ale také zbaven kněžské hodnosti.“
„Jednou knězem – navždy knězem.“
„To bych neřekl. A co povolení k sňatku?“
„Pro tuto svatbu bylo vystaveno povolení. Mám je zde v kapse.“
„Pak jste je vylákal podvodně. Ale vynucené manželství není v žádném případě platné a je velmi vážným proviněním, jak zanedlouho sám poznáte. Budete mít čas asi deset let o tom přemýšlet, ledaže bych se velmi mýlil. A pokud jde o vás, Carruthersi, byl byste učinil lépe, kdybyste nechal zbraň v kapse.“
„Skoro si to také myslím, pane Holmesi. Ale když si vzpomenu na všechna bezpečnostní opatření, která jsem na ochranu té dívky učinil – protože já ji miloval, pane Holmesi! Poprvé jsem poznal, co znamená láska… Dohánělo mě téměř k šílenství, že je v moci nejhoršího jihoafrického surovce a rváče, jehož jméno je postrachem od Kimberley po Johannesburg. Víte, pane Holmesi, stěží tomu asi budete věřit, ale od chvíle, co ta dívka u mne byla zaměstnána, nenechal jsem ji ani jednou projít kolem tohoto domu, kde, jak jsem věděl, na ni ti padouši číhali. Nepustil jsem ji ven, aniž bych ji sledoval na bicyklu, aby nedošla žádné úhony. Držel jsem se za ní vpovzdálí a pokaždé jsem si nasadil falešný vous, aby mě nepoznala, neboť je to dívka hodná a ušlechtilá, a kdyby věděla, že ji sleduji po venkovských cestách, dlouho by u mne v zaměstnání nezůstala.“
„Proč jste jí nepověděl nic o nebezpečí, které jí hrozí?“
„Poněvadž by mě pak také byla opustila, a já nemohl to pomyšlení snést. I když mě nemohla mít ráda, moc pro mne znamenalo už to, že jsem její půvabnou postavu viděl v domě kolem sebe a slyšel její hlas.“
„Inu,“ řekl jsem, „vy tomu říkáte láska, pane Carruthersi, ale já bych to nazval sobectvím.“
„Obojí snad spolu souvisí. Prostě jsem nemohl dovolit, aby odešla. Mimoto – s touhle cháskou v sousedství – bylo dobře, že měla poblíž sebe někoho, kdo se staral o její ochranu. Když přišel ten telegram, věděl jsem totiž, že se k něčemu chystají.“
„Jaký telegram?“
Carruthers vytáhl z kapsy kabelogram.
„Tenhle,“ pravil. Zpráva byla stručná a věcná:
STARY JE MRTEV
„Hm,“ řekl Holmes, „myslím, že rozumím, jak spolu věci souvisely, a chápu, jak je ten telegram musel zburcovat k rozhodnému činu. Ale mezitímco čekáme, mohl byste mi říci vše, co víte.“
Starý podvodník v kolárku vychrlil záplavu nadávek.
„Přisámbůh,“ pravil, „jestli něco práskneš, zatočím s tebou stejně jako ty s Jackem Woodleym! Můžeš o té dívce mektat, co ti srdce ráčí, to je tvoje věc, ale jestli tomuhle fízlovi shodíš své kámoše, připravuješ si nejhorší polízanici, jakou jsi kdy zažil!“
„Vaše velebnost se nemusí tolik rozčilovat,“ pravil Holmes a zapálil si cigaretu. „Případ je dostatečně jasný a já se chci dovědět jen několik podrobností, abych ukojil svou soukromou zvědavost. Pokud ovšem máte zábrany a nechcete mi to sám vyprávět, budu hovořit já, a potom poznáte, jak malou máte naději, že své tajemství uchováte. Předně jste z jižní Afriky kvůli této záležitosti přijeli tři – vy, Williamsone, vy, Carruthersi, a Woodley.“
„Lež číslo jedna,“ řekl starší muž. „Žádného z nich jsem neviděl dřív než před dvěma měsíci a jakživ jsem nebyl v Africe – to si laskavě nacpěte do fajfky a vykuřte, pane Všetečko Holmesi!“
„To, co říká, je pravda,“ prohlásil Carruthers.
„Dobrá, tedy jste připluli jen dva. Jeho velebnost je kvítko z našich luhů. V jižní Africe jste poznali Ralpha Smithe. Viděli jste, že už má na kahánku. Zjistili jste si, že jeho neteř po něm zdědí veškerý majetek. Nuže, je tomu tak?“
Carruthers přikývl a Williamson zaklel.
„Nepochybně je jeho nejbližší příbuzná a vy jste dobře věděli, že stařec nenapíše poslední vůli.“
„Neuměl ani číst, ani psát,“ řekl Carruthers.
„Takže vy dva jste sem přijeli a dívku vypátrali. Měli jste v úmyslu, že jeden z vás se s ní ožení a druhý se bude podílet na kořisti. Z jakého důvodu byl za jejího manžela vybrán Woodley?“
„Cestou na lodi jsme o ni hráli karty. On vyhrál.“
„Chápu. Přijal jste mladou dámu do svých služeb a hned se objevil Woodley, aby se jí dvořil. Velice záhy ho prohlédla a poznala, že je to opilý rabiát, a nechtěla o něm už ani slyšet. Vaše úmluva byla mezitím poněkud zvrácena faktem, že do mladé dámy jste se zamiloval vy sám. Nemohl jste nadále snést pomyšlení, že by mohla patřit tomu surovci.“
„Ano, přisámbůh, to jsem opravdu nemohl!“
„Pohádali jste se kvůli tomu. Woodley od vás odešel rozzuřený a jal se nezávisle na vás kout vlastní plány.“
„Williamsone, je nabíledni, že toho není moc, co bychom pánovi ještě mohli prozradit,“ zvolal Carruthers a hořce se zasmál. „Ano, pohádali jsme se a on mě srazil k zemi. Aspoň v té věci jsem se s ním vyrovnal. Potom se mi ztratil z očí. Tehdy se spojil tady s tím suspendovaným knězem. Zjistil jsem, že se usadili v tomhle domě u cesty, kudy slečna musela jezdit k nádraží. Od té doby jsem na ni začal dávat pozor, neboť jsem tušil, že se chystá nějaká nekalost.
Viděl jsem je jen občas, neboť jsem toužil zjistit, co mají za lubem. Přede dvěma dny přišel Woodley za mnou do domu s kabelogramem o smrti Ralpha Smithe. Tázal se mě, zda naši úmluvu dodržím. Odpověděl jsem mu záporně. Zeptal se mě, zda si dívku hodlám sám vzít a poskytnout mu podíl na dědictví. Řekl jsem, že bych to rád učinil, ale že mě ona nechce. ‚Nejdřív ji oddáme a za týden za dva uvidí všechno v jiném světle,‘ odpověděl. Řekl jsem, že s násilím nechci mít nic společného. A tak odešel s nadávkami jako sprosťák s nevymáchanou hubou, kterým skutečně je, a přísahal, že dívku přece jen dostane. Tuto sobotu mě měla opustit a já obstaral bryčku, aby ji dovezla na nádraží, ale cítil jsem takový neklid, že jsem ji sledoval na bicyklu. Měla však přede mnou náskok, a než jsem ji stačil dostihnout, došlo k neštěstí. Zvěděl jsem však o tom teprve tehdy, když jsem uviděl vás, pánové, jak se v její prázdné bryčce vracíte zpátky.“