„Hoch však měl raději svou matku?“
„Ano.“
„Sám vám to řekl?“
„Ne.“
„Pak tedy vévoda?“
„Kdepak, vůbec ne!“
„Jak to tedy můžete vědět?“
„Z důvěrného hovoru s panem Jamesem Wilderem, tajemníkem Jeho Milosti. Ten mi prozradil, jak se to má s city lorda Saltira.“
„Ach tak. Mimochodem, našel se u chlapce v pokoji poslední vévodův dopis?“
„Ne, vzal si jej s sebou. Pane Holmesi, myslím, že je načase, abychom vyrazili k Eustonskému nádraží.“
„Objednám drožku. Za čtvrt hodiny jsme k vašim službám. Budete-li posílat telegram domů, doktore Huxtable, bylo by dobře, aby se lidé ve vašem okolí i nadále domnívali, že vyšetřování pokračuje v Liverpoolu či někde jinde. Mezitím budu nenápadně pátrat v okolí školy a doufejme, že stopa ještě natolik nevychladla, aby ji dva zkušeni ohaři jako Watson a já nedokázali vyslídit.“
Téhož večera jsme už dýchali chladný a svěží vzduch hornatého kraje, v němž leží proslulý ústav doktora Huxtabla. Dorazili jsme k němu až za tmy. V hale na stole ležela navštívenka, a když majordomus něco pošeptal svému pánovi, obrátil se k nám doktor Huxtable se vzrušeným výrazem.
„Přišel vévoda,“ řekl. „Vévoda a pan Wilder jsou v mé pracovně. Pojďte dál, pánové, a já vás představím.“
Znal jsem samozřejmě proslulého státníka z fotografií, ale ve skutečnosti vypadal docela jinak. Byl vysoký a statný, pečlivě ustrojený, s protáhlým, vyhublým obličejem a s dlouhým, groteskně zahnutým nosem. Jeho mrtvolně bledá pleť nápadně kontrastovala s dlouhým, ohnivě rezavým plnovousem, který mu splýval na bílou vestu, a tam, kde končil, třpytil se zlatý řetízek od hodinek. Tak vypadala osobnost, která si nás stoje na bronzové předložce před krbem doktora Huxtabla měřila studeným pohledem. Po jeho boku stál velmi mladý muž, o němž jsem předpokládal, že je to Wilder, vévodův osobní tajemník. Byl malý, neklidný, stále ve střehu a měl zvídavé, světle modré oči a pohyblivé rysy obličeje. Oslovil nás řízným a sebejistým hlasem:
„Dnes ráno jsem vás navštívil, pane doktore Huxtable, ale přišel jsem už pozdě, abych překazil váš odjezd do Londýna. Doslechl jsem se, že máte v úmyslu požádat pana Sherlocka Holmese, aby se případu ujal. Jeho Milost velmi překvapilo, pane doktore Huxtable, že jste podobný závažný krok učinil, aniž jste se s ním předběžně poradil.“
„Jakmile jsem se dozvěděl, že policejní pátrání –“
„Jeho Milost se nic podobného nedomnívá.“
„Zajisté však, pane Wildere –“
„Pane doktore Huxtable, víte velmi dobře, že Jeho Milosti obzvláště záleží na tom, aby se předešlo jakémukoli veřejnému skandálu. Jeho Milost si přeje, aby do této záležitosti bylo zasvěceno co nejméně lidí.“
„To lze snadno napravit,“ řekl zaraženě doktor. „Pan Sherlock Holmes se může vrátit ranním vlakem do Londýna.“
„To sotva, doktore, to sotva,“ pronesl Holmes mile. „Zdejší vzduch je velice příjemný a zdravý, a zamýšlím proto strávit několik dní na vašich vřesovištích a zaměstnat si mozek, jak nejlépe to půjde. Zda budu spát pod střechou vašeho domu či venkovské hospody, rozhodnete ovšem vy sám.“
Pozoroval jsem, že nešťastný doktor je na vahách, jak odpovědět. Zachránil ho hluboký zvučný hlas rudovousého vévody, který zazněl jako úder gongu.
„Souhlasím s panem Wilderem, pane doktore Huxtable, že byste byl učinil moudře, kdybyste se nejprve se mnou poradil. Ale protože pan Holmes je už beztak do celého případu zasvěcen, nemá nejmenší smysl připravit se o jeho služby. Do hostince ovšem spát nepůjdete, pane Holmesi, naopak bude mi potěšením, když přijmete mé pozvání na zámek Holdernesse.“
„Děkuji, Vaše Milosti. Pro mé pátrání bude užitečnější, zůstanu-li na místě záhady.“
„Jak je vám libo, pane Holmesi. Pan Wilder a já vám ovšem rádi poskytneme všechny potřebné informace.“
„Bude patrně nezbytné, abych vás na zámku navštívil,“ řekl Holmes. „Teď se vás chci pouze otázat, zda jste si, pane, sám vytvořil nějaký názor na záhadné zmizení vašeho syna?“
„Nikoli, pane.“
„Promiňte, že se dotýkám věci, která je pro vás jistě bolestná, nemám však na vybranou. Nedomníváte se, že v tom má co činit vévodkyně?“
Proslulý státník zřejmě zaváhal.
„Ne, to si nemyslím,“ řekl konečně.
„Jiné vysvětlení, které je nasnadě: chlapec byl unesen kvůli výkupnému. Nedostal jste zatím žádnou žádost o peníze?“
„Nikoli, pane.“
„Ještě jednu otázku, Vaše Milosti. Vyrozuměl jsem, že jste psal synovi právě v den, kdy se ta nešťastná událost přihodila.“
„Ne, psal jsem mu den předtím.“
„Přesně tak. Ale on váš dopis dostal až druhý den?“
„Ano.“
„Napsal jste snad něco, co by chlapce mohlo rozrušit či přimět k podobnému kroku?“
„Nikoli, pane, to rozhodně ne!“
„Odeslal jste dopis osobně?“
Než stačil šlechtic odpovědět, vmísil se chvatně do rozhovoru jeho tajemník.
„Jeho Milost nemá ve zvyku odesílat poštu osobně,“ řekl. „Dopis ležel s jinými listy na stole v jeho pracovně a já sám je vkládal do poštovního vaku.“
„Víte jistě, že mezi nimi len dopis byl?“
„Ano, povšiml jsem si ho.“
„Kolik dopisů napsala ten den Vaše Milost?“
„Dvacet nebo třicet. Mám rozsáhlou korespondenci. Myslím však, že tohle je pro vás jistě bezvýznamné.“
„Ne tak docela,“ řekl Holmes.
„Z vlastního podnětu,“ pokračoval vévoda, „jsem policii doporučil, aby svou pozornost obrátila do jižní Francie. Prohlásil jsem již, že nevěřím, že by vévodkyně mohla mít účast na tak ohavném činu, ale chlapec leckdy míval podivné nápady, a není vyloučeno, že prchl k matce a že mu ten Němec při útěku pomáhal. Pane doktore Huxtable, soudím, že je čas, abych se vrátil na zámek.“
Viděl jsem, že Holmes by mu rád ještě položil další otázky, ale šlechtic dal svým příkrým chováním zřetelně najevo, že rozmluvu považuje za ukončenou. Zřejmě se jeho naveskrz aristokratické povaze velice příčilo, aby hovořil s cizím člověkem o soukromých rodinných záležitostech, a nepochybně se obával, že další otázky ještě víc osvětlí temná zákoutí jeho vévodské minulosti.
Jakmile šlechtic s tajemníkem odešli, Holmes se s dychtivostí jemu vlastní okamžitě pustil do práce.
Důkladně prozkoumal chlapcův pokoj, ale nezískal tím nic víc než přesvědčení, že jediná možná úniková cesta vedla oknem. Pokoj a osobní věci německého učitele rovněž neposkytly žádné vodítko k objasnění záhady. Ve světle svítilny jsme viděli v trávníku prohlubeninu, kterou tam zanechaly učitelovy podpatky, když se pod jeho vahou utrhl břečťan. Stopa v nízké zelené trávě byla jediným materiálním důkazem jeho nevysvětlitelného nočního útěku.
Sherlock Holmes odešel z domu sám a vrátil se teprve po jedenácté hodině. Opatřil si podrobnou mapu okolí, kterou přinesl ke mně do pokoje, na posteli ji rozložil, uprostřed mapy postavil lampu, zapálil si dýmku a občas jantarovou troubelí ukazoval na důležité body.
„Tenhle případ se mi začíná zamlouvat, Watsone,“ prohlásil. „Rozhodně obsahuje několik zajímavých rysů. Teď, na začátku našeho vyšetřování, vás seznámím s geografickými podmínkami zdejšího okolí, protože pro další průběh našeho pátrání bude výhodné je znát.