Pokračovali jsme v soustavném průzkumu bažinatého pruhu rašeliniště a záhy jsme byli za svou vytrvalost královsky odměněni.
Přes dolní část bažiny vedla blátivá stezka. Když k ní Holmes došel, radostně vykřikl. Uprostřed stezky se jako svazek tenkých telegrafních drátů táhla stopa pneumatiky. Byl to otisk pláště značky Palmer.
„Tak tohle je docela jistě náš Herr Heidegger!“ zvolal Holmes vzrušeně. „Zdá se, že moje vývody byly vskutku správné, Watsone.“
„Blahopřeji vám.“
„Máme však před sebou ještě dlouhou cestu. Buďte tak laskav a jděte po kraji pěšinky. Teď budeme sledovat stopu. Obávám se, že nás moc daleko nedovede.“
Při našem postupu jsme však shledali, že rašeliniště je místy prostoupeno rozměklejšími pruhy, a třebaže nám stopa občas zmizela z očí, podařilo se nám ji vždy znovu objevit.
„Pozorujete,“ pravil Holmes, „že zde bicyklista zrychlil jízdu? O tom nemůže být pochyb. Podívejte se, tady lze otisky obou kol dobře rozeznat. Oba jsou stejně hluboké. Neznamenají nic jiného, než že jezdec přenášel váhu na řídítka, a to činí jen tehdy, když chce jet co největší rychlostí. Hleďme! Tady spadl z kola.“
Široký nepravidelný otisk rozmazal stopy na vzdálenost několika metrů. Pak jsme spatřili několik otisků nohou a stopa pneumatiky se objevila znovu.
„Smyk,“ poznamenal jsem.
Holmes zvedl polámanou větvičku kvetoucího vřesu. S hrůzou jsme spatřili, že žlutá kvítka jsou rudě potřísněna. Na pěšině a vedle ní na trsech vřesu byly temné skvrny sražené krve.
„To je zlé!“ řekl Holmes. „Velmi zlé. Nehýbejte se z místa, Watsone. Ani jeden zbytečný krok! Co z toho usuzuji? Zraněný klesl, pak vstal, znovu nasedl a pokračoval v jízdě. Ale žádné jiné stopy tu nejsou. Pouze kravské šlápoty na téhle postranní cestě. Nebyl snad napaden býkem? Když nás teď vedou ty skvrny a stopy pneumatik, zcela jistě ho musíme dostihnout.“
Naše pátrání vskutku netrvalo dlouho. Stopy pneumatik se na mokré a lesklé pěšině stále víc klikatily. Když jsem pohlédl před sebe, v husté hlodašové houštině se zableskl kov. Vytáhli jsme odtud velocipéd s plášti značky Palmer a s jednou šlapkou ohnutou. Celá přední část byla hrozně zamazána a potřísněna krví. Z druhé strany porostu vyčuhoval střevíc. Rychle jsme houštinu oběhli a spatřili nešťastného bicyklistu. Byl to vysoký muž s plnovousem a brýlemi s jedním sklem rozbitým. Smrt nastala po prudké ráně, která mu prorazila lebku. To, že po tak strašném zranění ještě pokračoval v jízdě, výmluvně svědčilo o jeho neobyčejné vůli a vitalitě. Nebožtík měl střevíce obuté naboso a pod rozepnutým kabátem bylo vidět noční košili. Nebylo pochyb, že před námi leží učitel němčiny.
Holmes mrtvolu šetrně obrátil a velmi pozorně ji prohlížel. Potom usedl a nějaký čas soustředěně přemýšlel. Podle jeho svraštěného obočí jsem soudil, že truchlivý nález nám při dalším pátrání rozhodně příliš neprospěje.
„Jsem na vahách, co mám dále podniknout, Watsone,“ řekl konečně. „Sám se přikláním k názoru, abychom co nejrychleji v pátrání pokračovali, protože jsme ztratili již tolik času, že si nemůžeme dovolit promarnit ještě další hodinu. Na druhé straně jsme však povinni uvědomit policii o svém nálezu a dohlédnout, aby se o mrtvolu toho nešťastníka někdo postaral.“
„Mohu se vrátit a oznámit to,“ řekl jsem.
„Jenže já potřebuji vaši společnost a pomoc. Počkejte. Tamhle dobývá nějaký člověk rašelinu. Přiveďte ho a pošleme ho pro policii.“
Přivedl jsem ho a Holmes poslal po vyděšeném muži lístek doktoru Huxtablovi.
„Nuže, Watsone,“ řekl, „během dopoledne se nám podařilo odhalit dvě stopy. První je velocipéd s pneumatikami Palmer, a sám vidíte, kam nás dovedl. Druhou stopou je velocipéd se spravovanými pneumatikami Dunlop. Než půjdeme dál, pokusme se zopakovat si všechno, co víme, abychom svých znalostí využili co nejlépe a oddělili podstatné od náhodného.
Předně chci zdůraznit, že chlapec nesporně odešel z vlastní vůle. Vylezl oknem ložnice a utekl ať už sám, či s nějakým společníkem. To je jisté.“
Přisvědčil jsem.
„Tak, a teď obrátíme pozornost na nešťastného učitele němčiny. Když chlapec utíkal, byl úplně oblečen. Z toho plyne, že se na útěk připravil. Němec však odešel bez ponožek. Jistě jednal v časové tísni.“
„Nepochybně.“
„Co ho k tomu přimělo? Pozoroval chlapcův útěk z okna své ložnice. Proto se ho pokusil dohonit a přivést nazpět. Nasedl na bicykl, a když chlapce pronásledoval, stihla ho smrt.“
„Všechno tomu nasvědčuje.“
„A teď přicházím ke kritickému místu své úvahy. Když dospělý pronásleduje chlapce, lze předpokládat, že se za ním rozběhne. Je mu jasné, že ho dohoní. Němec však jednal jinak. Vzal si velocipéd. Slyšel jsem, že byl znamenitý bicyklista. Neučinil by to, kdyby nevěděl, že hoch má nějaký rychlý dopravní prostředek.“
„Ten druhý bicykl.“
„Pokračujme v naší rekonstrukci. Němec umírá pět mil od školy. Všimněte si, že nebyl usmrcen střelou, kterou by mohl vypálit i chlapec, ale že zemřel po strašné ráně do hlavy, kterou musela zasadit silná paže. Chlapec měl tudíž při svém útěku společníka. A že ten útěk byl rychlý, dokazuje skutečnost, že výborný bicyklista dostihl uprchlíky až po pěti mílích. Prozkoumali jsme půdu v okolí místa, kde došlo k tragédii. A co jsme našli? Nic, pouze několik otisků kopyt. Obešel jsem místo v kruhu, a do vzdálenosti padesáti metrů nevede nikde žádná pěšina. S vraždou tedy ten druhý bicyklista neměl co dělat. V okolí jsem také nenašel žádné šlépěje.“
„Holmesi,“ zvolal jsem, „to je nemožné.“
„Výborně!“ řekl Holmes. „Vaše poznámka mnohé objasňuje. Není možné, aby se vše zběhlo přesně tak, jak jsem říkal, a proto některý závěr bude chybný. Ale viděl jste to na vlastní oči. Přijdete na to, kde jsem se dopustil chyby?“
„Nemohl si rozbít hlavu při pádu z bicyklu?“
„Na bažině, Watsone?“
„Jsem s rozumem v koncích.“
„Ale, ale, vyřešili jsme už horší záhady. Konečně – materiálu máme spoustu, jenom ho umět uplatnit. Nuže, pojďme tedy, a když jsme vyčerpali problém pneumatiky Palmer, podíváme se, co nám řekne spravovaný dunlop.“
Vrátili jsme se na tuto stopu a nějakou dobu jsme ji sledovali. Záhy však močál přešel ve vyvýšeninu porostlou vřesem a potůček zůstal za námi. Nemohli jsme čekat, že nám rozměklá půda pomůže. Z místa, kde jsme naposled viděli otisky spravované pneumatiky Dunlop, mohl bicyklista stejně dobře odjet k zámku Holdernesse, jehož věže se tyčily několik mil nalevo od nás, či do nízko položené ponuré osady, která ležela před námi a ukazovala, kudy vede chesterfieldská silnice.
Když jsme se blížili k odpuzující a špinavé hospodě s vymalovaným kohoutem na štítě, Holmes pojednou vykřikl a sevřel mi rameno, aby neupadl. Namohl si šlachu na kotníku a v takovém případě se člověk stává úplně bezmocným. S námahou dokulhal ke dveřím, kde podsaditý a zamračený starší muž pokuřoval ze začernalé porcelánové dýmky.
„Jak se máte, pane Reubene Hayesi?“ řekl Holmes.
„Kdopak jste a odkud znáte tak dobře mý jméno?“ odpověděl venkovan a vychytralé oči mu podezíravě zableskly.
„Na vývěsním štítě nad vaší hlavou stojí přece jméno. Snadno se pozná, že jste pánem tohoto domu. Nemáte ve stáji náhodou nějaký povoz?“