„Ten teda nemám.“
„Mohu se sotva postavit na nohu.“
„Tak se na ni nestavte.“
„Já ale nemohu chodit.“
„Tak byste třeba mohl skákat.“
Chování pana Hayese mělo do vlídnosti hodně daleko, Holmes je však toleroval s obdivuhodným klidem.
„Podívejte se, pane. Jsem opravdu v nepříjemné situaci. Nemám tušení, jak se odtud dostanu.“
„To taky nevím,“ řekl mrzoutský pán domu.
„Běží o velmi důležitou věc. Za půjčení velocipédu bych dal jednu libru.“
Hostinský nastražil uši.
„Kam chcete jet?“
„Na zámek Holdernesse.“
„Kamarádi pana vévody, co?“ řekl hostinský a posměšně si prohlížel náš zablácený oblek.
Holmes se dobromyslně usmál.
„V každém případě nás rád uvidí.“
„Proč?“
„Protože mu přinášíme zprávu o jeho ztraceném synovi.“
Hostinský sebou prudce škubl.
„Jste mu na stopě?“
„Byl spatřen v Liverpoolu. Očekává se, že ho dopadnou co nevidět.“
Těžká, neholena tvář hostinského prodělala opět rychlou proměnu. Pojednou se muž začal chovat vlídně.
„Ze všech lidí na světě mám já nejmíň důvodů, abych vévodovi přál něco dobrého,“ pravil. „Sloužil jsem u něho jako kočí, ale on se ke mně zachoval nehezky. Jeden prolhaný překupník obilí mě pomluvil a vévoda mě vyhodil na hodinu. Ale stejně rád slyším, že mladýho pána viděli v Liverpoolu. Já vám pomůžu, abyste se s tou dobrou zprávou dostali na zámek,“
„Děkujeme,“ řekl Holmes. „Nejdřív něco pojíme. Pak nám půjčíte velocipéd.“
„Žádný nemám.“
Holmes zvedl dva prsty se zlatou mincí.
„Už jsem vám jednou povídal, že nic takovýho nemám. Půjčím vám dva koně a na těch do zámku dojedete.“
„Tak tedy dobrá,“ řekl Holmes, „o tom si promluvíme, až nám dáte něco k jídlu.“
Jakmile jsme osaměli v kuchyni s kamennou podlahou, Holmesův kotník přestal zlobit přímo zázračně. Už se stmívalo a my jsme od časného rána nic nejedli, takže jsme trochu času obětovali na jídlo. Holmes byl pohřížen v myšlenkách a jednou či dvakrát přikročil k oknu a zkoumavé vyhlédl ven. Okno vedlo na špinavý dvorek, kde ve vzdáleném koutě stála kovárna a v ní pracoval ušmudlaný učedník. Na druhé straně dvora byly stáje. Po jednom z těchto výletů k oknu se Holmes na chvíli posadil a pak náhle s výkřikem vyskočil ze židle.
„U všech všudy, Watsone! Myslím, že jsem na to přišel,“ vzkřikl. „Ano, ano, je to tak. Watsone, pamatujete se na ty kravské šlápoty, co jsme dnes viděli?“
„Ano, viděli jsme je několikrát.“
„Kde?“
„Nu, všude. Na mokřinách a znovu na pěšině a také blízko místa, kde ubohý Heidegger dokonal.“
„Přesně tak. A teď, Watsone, kolik krav jste viděl na vřesovišti?“
„Nepamatuji se, že bych viděl vůbec nějakou.“
„To je podivné, Watsone, že podél celé té naší cesty jsme viděli kravské stopy, ale na rašeliništi jsme přitom žádnou krávu ani nezahlédli. To je velmi podivné, Watsone, že?“
„Ano, opravdu je to divné.“
„A teď se, Watsone, snažte v duchu přenést zpátky na rašeliniště. Vidíte před sebou ty otisky na pěšině?“
„Ano, vidím.“
„Vzpomínáte si, že některé ty stopy vypadaly někdy takhle,“ z drobtů chleba sestavil vzorek::::: „a někdy zase takhle“:.:.:.:.:.“a občas zase takhle“. ˙. ˙. ˙. ˙
Vzpomínáte si?“
„Ne, na to si nevzpomínám.“
„Já ale ano. Mohl bych na to přísahat. Až budeme mít chvíli pokdy, vrátíme se tam a ověříme si to. Byl jsem slepý, že jsem z toho nevyvodil žádný závěr!“
„A jak tedy váš závěr zní?“
„Tak, že kráva, která se pohybuje krokem, klusem a cvalem, je věru výjimečný jev. Zpropadeně, Watsone, taková lest se nemohla vylíhnout v hlavě nějakého vesnického balíka! Pojďte – až na toho mládence v kovárně je vzduch čistý. Vyklouzneme ven a uvidíme, co se vidět dá.“
Ve stáji, která byla na spadnutí, stáli dva nevyhřebelcovaní ryzáci. Holmes zdvihl jednomu z nich zadní nohu a hlasitě se zasmál.
„Staré podkovy nově okované – staré podkovy, avšak nové hřebíky. Tenhle případ si zaslouží, aby se stal klasickým. Pojďme naproti do kovárny.“
Mládenec si hleděl své práce a nás si nevšímal. Viděl jsem, že Holmesovy oči pátrají sem tam mezi změtí kusů dřeva a železa na podlaze kovárny. Náhle jsem za sebou zaslechl kroky. Byl to hostinský, díval se zlým pohledem zpod nasupeného hustého obočí a jeho odpudivá tvář byla zrůzněna zlobou.
V ruce držel krátkou okovanou hůl a blížil se k nám tak výhružně, že jsem byl opravdu rád, když jsem v kapse nahmatal revolver. „Zatracení špehouni!“ zařval chlap. „Copak hledáte?“
„Ale, ale, pane Reubene Hayesi,“ řekl Holmes klidně, „člověk by myslel, že se bojíte, abychom tu něco nenašli.“
Chlap se s nadlidským úsilím ovládl a zkřivil ústa, jako by se chtěl pousmát, takže vypadal ještě výhrůžněji, než když se předtím mračil.
„Bude mě těšit, když v mý kovárně něco najdete,“ řekl. „Koukněte, pane, nemám rád lidi, kteří se mi potloukají po domě bez mýho dovolení. Čím dřív mi zaplatíte a zmizíte, tím budu radši.“
„Dobrá, pane Hayesi, nic ve zlém,“ řekl Holmes. „Šli jsme se podívat na vaše koně. Myslím ale, že nakonec půjdu přece jen pěšky. Doufám, že to není daleko.“
„Slabý dvě míle k bráně zámku. Tou cestou vlevo.“ Sledoval nás nenávistným pohledem, dokud jsme nezmizeli z jeho pozemku.
Nedošli jsme daleko, neboť Holmes se zastavil, jakmile jsme zašli za první zákrut cesty.
„V té hospodě přihořívalo, jak se říká,“ pronesl Holmes. „Zdá se mi, že při každém kroku, kterým se odtamtud vzdaluji, je mi větší zima. Ne, ne, nemohu ho pustit jen tak ze zřetele.“
„Jsem přesvědčen,“ řekl jsem, „že tenhle Reuben Hayes ví o celé věci všecko. Ten padouch se sám usvědčoval.“
„Učinil na vás takový dojem? Má koně, má kovárnu. Ano, hospoda U bojovného kohouta je opravdu zajímavá. Myslím, že si ji ještě jednou nenápadně prohlédneme.“
Za námi se táhl kopec s dlouhým svahem, pokrytý šedými balvany. Sešli jsme ze silnice a začali stoupat do vršku, když jsem pojednou zahlédl, že od zámku přijíždí nějaký bicyklista.
„K zemi, Watsone!“ zvolal Holmes a položil mi dlaň na rameno. Jen taktak že jsme stačili ulehnout a bicyklista se přehnal kolem nás po silnici. V oblacích prachu jsem zahlédl smrtelně bledý vzrušený obličej. Každý jeho rys vyjadřoval hrůzu, ústa měl otevřená a oči divoce upřené před sebe. Vypadal jako nějaká nepovedená karikatura úpravného Jamese Wildera, kterého jsme potkali včera večer.
„Vévodův tajemník!“ zvolal Holmes. „Pojďme, Watsone, musíme se podívat, co má za lubem.“
Škrábali jsme se z balvanu na balvan, až jsme se octli na místě, odkud jsme mohli průčelí hospody dobře pozorovat. Wilderův velocipéd byl opřen o zeď vedle vchodu. Před domem se nic nehýbalo a v oknech jsme rovněž nikoho nezahlédli. Za vysokými věžemi zámku Holdernesse zapadalo slunce a pomalu se stmívalo. Viděli jsme, jak se ve stáji rozsvítily dvě lucerny, a zanedlouho poté zarachotila kola bryčky, když vyjela na silnici a rychle uháněla směrem k Chesterfieldu.
„Co o tom soudíte, Watsone?“ zašeptal Holmes.
„Vypadá to jako útěk.“
„Pokud jsem mohl vidět, seděl v bryčce pouze jeden člověk. Určitě to nebyl pan James Wilder, protože ten stojí tamhle ve dveřích.“