V temnu se objevil narudle osvětlený obdélník. Uprostřed stála tmavá postava tajemníka, který s hlavou nachýlenou dopředu pátravě vyhlížel do noci. Zřejmě na někoho čekal. Pak se konečně na silnici ozvaly kroky, proti světlu se na okamžik objevila druhá postava, dveře se zavřely a vše se znovu zahalilo do tmy. Po pěti minutách se rozsvítilo okno v prvním patře.
„K Bojovnému kohoutu chodí podivní hosté,“ řekl Holmes.
„Výčep je z druhé strany.“
„Přesně tak. Tohle budou asi takzvaní soukromí hosté. Co u všech všudy pohledává v téhle noční hodině pan James Wilder v takové putyce a kdo je ten společník, s nímž tu má schůzku? Pojďte, Watsone, musíme se toho odvážit a podívat se na ně zblízka.“
Společně jsme slezli na silnici a kradmo jsme se přiblížili k domovním dveřím hostince. Bicykl stál opřen o zeď. Holmes rozškrtl zápalku a přidržel plamínek u zadního kola. Zaslechl jsem, jak se přidušeně zasmál, když světlo padlo na spravovanou pneumatiku Dunlop. Přímo nad námi bylo osvětlené okno.
„Musím tam nakouknout, Watsone. Když se trochu nahrbíte a přidržíte se rukama zdi, možná že to dokážu.“
Za okamžik mi už stál na ramenou, ale vzápětí zase slezl.
„Pojďte, příteli,“ řekl Holmes, „dnes jsme se už napracovali dost. Myslím, že jsme zjistili všechno, co se zjistit dalo. Do školy máme hodný kus cesty, a čím dříve vyrazíme, tím lépe.“
Po celou únavnou cestu přes rašeliniště Holmes sotva promluvil, a když jsme přišli ke škole, nevešel dovnitř, ale kráčel dál na nádraží v Mackletonu, aby odeslal několik telegramů. Pozdě v noci jsem ho slyšel utěšovat doktora Huxtabla, kterého zdrtila zpráva o tragickém skonu učitele němčiny. Když potom Holmes vstoupil do našeho pokoje, vypadal stejné svěží, jako když jsme ráno vyrazili. „Všechno pokračuje dobře, příteli,“ řekl. „Slibuji vám, že do zítřejšího večera bude celá záhada rozřešena.“
Nazítří v jedenáct hodin dopoledne kráčeli jsme – můj přítel a já – proslulým tisovým stromořadím zámku Holdernesse. Velkolepým vchodem v alžbětinském slohu jsme byli uvedeni do vévodovy pracovny. Našli jsme tam pana Jamese Wildera. Tvářil se vážně a zdvořile, ale v očích mu dosud zůstala stopa vytřeštěného výrazu z minulé noci a ve tváři mu neklidně cukalo.
„Přišli jste navštívit Jeho Milost? Lituji, ale vévodovi není právě nejlépe. Poslední tragické zprávy ho velmi rozrušily. Včera odpoledne jsme od doktora Huxtabla obdrželi telegram a dověděli se o vašem objevu.“
„Musím s vévodou mluvit, pane Wildere.“
„Vévoda dlí ve svých komnatách.“
„Pak musím jít za ním.“
„Obávám se, že je v ložnici.“
„Pak za ním musím do ložnice.“
Z Holmesova chladného a neoblomného vystupování tajemník pochopil, že další úhyby jsou marné.
„Dobrá, pane Holmesi, oznámím mu, že jste tady.“
Vznešený šlechtic se objevil až za půl hodiny. Jeho tvář vypadala ještě mrtvolněji než jindy, ramena mu sklesle visela a zdálo se, že od včerejšího rána velmi zestárl. Pozdravil nás se vší zdvořilostí a posadil se ke stolu. Rudý vous mu splýval až na desku stolu.
„Nuže, pane Holmesi?“ řekl.
Můj přítel se však upřeně díval na tajemníka, který stál u křesla svého pána.
„Domnívám se, Vaše Milosti, že bych v nepřítomnosti pana Wildera mohl mluvit otevřeněji.“
Tajemník zbledl a změřil si Holmese zlobným pohledem.
„Když si Vaše Milost přeje –“
„Ano, ano, bude lépe, když půjdete. Nuže, pane Holmesi, co mi chcete povědět?“
Můj přítel vyčkal, až se za tajemníkem zavřely dveře.
„Vaše Milosti, od doktora Huxtabla se mému kolegovi doktoru Watsonovi a mně dostalo ujištění, že v tomto případě byla vypsána jistá odměna. Rád bych měl tuto skutečnost potvrzenu přímo od vás.“
„Je tomu tak, pane Holmesi.“
„Pokud jsem dobře informován, nabízíte pět tisíc liber tomu, kdo vám sdělí místo pobytu vašeho syna.“
„Ano.“
„A dalších tisíc liber tomu, kdo uvede jméno osoby či osob, které ho vězní?“
„Přesně tak.“
„Těmi osobami se tedy nepochybně rozumí nejen únosci, ale i osoby, které se spolčily k tomu, aby chlapce držely v zajetí?“
„Ano, ano,“ vzkřikl vévoda netrpělivě. „Když svou práci provedete dobře, pane Sherlocku Holmesi, nebudete mít důvod stěžovat si na mé skrblictví.“
Můj přítel si zamnul štíhlé ruce s tak neskrývanou lačností po penězích, až mě to překvapilo, protože jsem znal jeho skromnost.
„Mám dojem, že šeková knížka Vaší Milosti leží na stole,“ řekl. „Byl bych rád, kdybyste mi laskavě vystavil šek na šest tisíc liber. Bude jistě dobře, když mi dáte křížený šek. Mám účet u Depozitní a diskontní banky, pobočka v Oxford Street.“
Jeho Milost seděla vážně a vzpřímeně v křesle a pozorovala Holmese ledovým pohledem.
„To má být šprým, pane Holmesi? V této záležitosti nehodlám žertovat.“
„Vůbec ne, Vaše Milosti. V životě jsem nemluvil vážněji.“
„Co tím tedy chcete říci?“
„Chci říci, že tu odměnu jsem si zasloužil. Vím, kde je váš syn, a znám aspoň některé z osob, které ho vězní.“
Vévodův rudý vous se nápadně odrážel na pozadí jeho smrtelně bledého obličeje.
„Kde je můj syn?“ pronesl, těžce oddychuje.
„Je – či včera v noci byl – v hospodě U bojovného kohouta, asi dvě míle od brány vašeho parku.“
Vévoda znovu klesl do křesla.
„A kdo jsou ti viníci?“
Holmesova odpověď mě ohromila. Rychle pokročil vpřed a položil vévodovi ruku na rameno.
„Viník jste vy,“ řekl. „A teď, Vaše Milosti, vás budu prosit o ten šek.“
Nikdy nezapomenu na to, jak vévoda vyskočil z křesla a zalapal rukama jako člověk padající do propasti. S velkým přemáháním se konečně znovu posadil a skryl tvář do dlaní. Několik minut trvalo, než opět promluvil.
„Co všechno víte?“ otázal se konečně, aniž pozvedl hlavu.
„Viděl jsem vás včera večer pohromadě.“
„Ví o tom ještě někdo – kromě vašeho přítele?“
„S nikým jsem o tom nemluvil.“
Vévoda se chopil třesoucími prsty pera a otevřel šekovou knížku.
„Dodržím slovo, pane Holmesi. Vystavím vám šek, i když informace, které jste získal, mi nejsou příliš vítané. Když jsem vypisoval tu odměnu, netušil jsem ještě, k jak nešťastnému zvratu dojde. Ale vy i váš přítel jste lidé, kteří dovedou zachovat tajemství, že, pane Holmesi?“
„Nerozumím vám dobře, Vaše Milosti.“
„Budu mluvit otevřeně, pane Holmesi. Zatím o té věci víte pouze vy dva a není třeba, aby se zpráva dál šířila. Mám za to, že vám dlužím dvanáct tisíc liber, viďte?“
Holmes však s úsměvem zavrtěl hlavou.
„Obávám se, Vaše Milosti, že tu záležitost tak snadno nesprovodíte ze světa. Musíme vzít v úvahu, že ten učitel přišel o život.“
„Ale o tom James nic nevěděl. Nemůžete ho za to činit odpovědným. Ten skutek má na svědomí padouch, kterého si naneštěstí vzal za pomocníka.“
„Podle mého názoru, Vaše Milosti, jakmile se člověk propůjčí k zločinu, bere na sebe mravní odpovědnost také za jiné zločiny, které z toho vzejdou.“
„Mravně ano, pane Holmesi. Máte nepochybně pravdu. Není ale vinen v očích zákona. Člověk nemůže být odsouzen pro vraždu, při které nebyl přítomen a kterou si oškliví a protiví stejně jako vy sám. Jakmile se o ní James dověděl, okamžitě se mi ke všemu přiznal, plný hrůzy a výčitek. Neztrácel ani chvíli, aby se od vraha distancoval. Oh, pane Holmesi, vy ho musíte zachránit – musíte ho zachránit! Říkám vám, že ho musíte zachránit!“ Vévoda ztratil poslední zbytek sebevlády, chodil po pokoji s křečovitě staženým obličejem a lomil rukama. Nakonec se přece jen znovu ovládl a usedl ke stolu. „Vážím si toho, že jste nejdříve přišel za mnou a nemluvil o tom s nikým jiným,“ řekl. „Aspoň se můžeme poradit, jak hrozící skandál nejlépe ututláme.“