Pyšný pán z Holdernesse nebyl rozhodně zvyklý na to, aby ho někdo tak ostře káral v jeho vévodském sídle. Do tváři se mu vehnala krev, ale svědomí mu přikazovalo mlčet.
„Pomohu vám pod jedinou podmínkou. Zavoláte sluhu a necháte mě, abych mu dal příkazy, které uznám za vhodné.“
Vévoda beze slova stiskl tlačítko elektrického zvonku. Sluha vešel.
„Jistě rád uslyšíte,“ řekl Holmes, „že váš mladý pán byl nalezen. Vévoda si přeje, aby byl okamžitě vyslán kočár k Bojovnému kohoutu a přivezl odtamtud lorda Saltira domů.“
„A teď,“ řekl Holmes, jakmile potěšený lokaj vyšel, „když jsme zajistili budoucnost, můžeme si dovolit větší toleranci i k minulosti. Nemám úřední detektivní licenci, a pokud bude učiněno spravedlnosti zadost, není důvodu, abych odhaloval, co vím. Pokud jde o Hayese, nemám, co bych dodal. Čeká ho šibenice a nevynasnažím se ani v nejmenším, abych ho před ní zachránil. Co prozradí, nemohu říci, ale Vaše Milost mu jistě dá na srozuměnou, že je v jeho zájmu, aby mlčel. Podle názoru policie mohl unést chlapce proto, aby vymáhal výkupné. Když na to policie nepřijde sama, nemám důvod, abych ji upozorňoval, že se na celou záležitost mají dívat z širšího hlediska. Chci však Vaši Milost varovat, že další přítomnost Jamese Wildera v této domácnosti může přivodit pouze nesnáze.“
„To chápu, pane Holmesi, a už jsem zařídil, že mě navždy opustí a půjde si hledat štěstí do Austrálie.“
„V tom případě, Vaše Milosti, ježto jste sám přiznal, že všechny neshody ve vašem manželství působila jeho přítomnost, doporučuji vám, abyste vévodkyni vyšel vstříc a pokusil se obnovit vztahy, které byly tak nešťastně přerušeny.“
„I to jsem již zařídil, pane Holmesi. Dnes ráno jsem napsal vévodkyni.“
„Nuže tedy,“ řekl Holmes a povstal, „potom si já i můj přítel můžeme blahopřát, že jsme během své krátké návštěvy ve zdejším kraji dospěli k tomuto příznivému výsledku. Chtěl bych osvětlit ještě jednu drobnost. Hayes okoval koně podkovami, které zanechávají stopy kravských kopyt. Poradil mu ten neobvyklý uskok pan Wilder?“
Vévoda se na chvíli zamyslel a na tváři se mu rozhostil výraz velikého překvapení. Pak otevřel dveře a zavedl nás do místností zařízené jako muzeum. Přistoupil k vitríně v rohu a ukázal na nápis.
„Tyto podkovy,“ stálo tam, „byly nalezeny v hradebním příkopu zámku Holdernesse. Jsou vykovány do tvaru kravského kopyta, aby svedly ze stopy pronásledovatele. Patřily podle všeho některému z loupežných rytířů, kteří ve středověku sídlili na zámku Holdernesse.“
Holmes otevřel vitrínu a navlhčeným prstem přejel po podkově. Na pokožce mu ulpěla tenká šmouha čerstvého bláta.
„Děkuji vám,“ řekl a přiklopil skleněné víko. „To je druhý nejzajímavější předmět, který jsem zde spatřil.“
„A který byl ten první?“
Holmes přeložil šek a pečlivě jej zasunul do tobolky. „Jsem chudý člověk,“ řekl, něžně na ni poklepal a zastrčil ji do hlubin náprsní kapsy.
Černý Petr
Nikdy jsem nepoznal svého přítele v lepší duševní a tělesné formě, než v jaké byl v roku 1895. Jeho rostoucí věhlas mu získal ohromnou klientelu a dopustil bych se indiskrétnosti, kdybych pouhým náznakem prozradil jména některých vznešených klientů, kteří překročili náš skromný práh v Baker Street. Holmes však, jako všichni velcí umělci, žil pro své umění, a kromě případu vévody z Holdernesse zřídkakdy požadoval za svá neocenitelné služby větší honorář. Byl tak nezištný – či tak rozmarný – že často odepřel pomoc mocnému a bohatému muži, když problém nevzbudil jeho sympatie, kdežto jindy věnoval celé týdny nejusilovnějšího pátrání záležitosti některého skromného klienta, jehož případ se vyznačoval zvláštními a dramatickými rysy, které rozněcovaly jeho obrazotvornost a dráždily jeho důvtip.
V pamětihodném roce 1895 upoutala jeho pozornost zajímavá a velmi pestrá řada případů. Počínaje pověstným vyšetřováním příčin nenadálé smrti kardinála Tosky – pátrání prováděl na výslovnou papežovu žádost – až k zatčení proslulého pěstitele kanárů Wilsona, jímž byla odstraněna morová skvrna z londýnského East Endu. Vzápětí za těmito dvěma vyhlášenými případy následovala tragédie v Lesníkově závětří a velmi temné okolnosti obestírající smrt kapitána Petera Careyho. Vyprávění o činech Sherlocka Holmese by nebylo úplné, kdyby neobsahovalo i vylíčení tohoto zcela neobyčejného případu.
Protože v prvním červencovém týdnu nebyl můj přítel často na delší dobu v našem bytě k zastižení, věděl jsem, že na něčem pracuje. To, že mezitím přišlo do jeho bytu několik drsně vypadajících mužů, kteří se přeptávali na kapitána Basila, prozradilo mi, že Holmes kdesi pracuje pod jedním z četných převleků a nepravých jmen, jimiž skrýval svou totožnost. Můj přítel měl v různých částech Londýna nejméně pět útulků, v nichž se mohl přestrojovat. O své práci mi neřekl nic a neměl jsem ve zvyku na něm vyzvídat. První určitější náznak, který mi poskytl o zaměření svého pátrání, byl věru neobyčejný. Vyšel z domova před snídaní a já jsem právě zasedl ke stolu, když vrazil do místnosti, s kloboukem naraženým na hlavě a v podpaždí nesl jako deštník velký ozubený oštěp.
„Pro milosrdenství boží, Holmesi!“ zvolal jsem. „Snad jste se s tímhle neprocházel po Londýně?“
„Zašel jsem si k řezníkovi a zpátky.“
„K řezníkovi?“
„A vracím se s báječnou chutí k jídlu. Mohu potvrdit, milý Watsone, že je dobře zacvičit si před snídaní. Vsadím ale, že neuhodnete, jak a s čím jsem cvičil.“
„Nehodlám se o to ani pokoušet.“
Zasmál se, když si naléval kávu.
„Kdybyste byl nahlédl do zadní místnosti Allardykova krámu, viděl byste, jak se na háku houpe zabitý vepř a jak jeden pán, vysvlečený z kabátu, do něho prudce bodá touhle zbraní. Ta energická osoba jsem byl já a přesvědčil jsem se, že ani při nejkrajnějším úsilí nejsem s to vepře jednou ranou probodnout. Nechtěl byste to zkusit vy?“
„Za nic na světě. Proč jste to ale dělal?“
„Protože se mi zdálo, že to možná nepřímo souvisí s tajemným případem v Lesníkově závětří. Hopkinsi, dostal jsem váš telegram včera večer a očekávám vás. Pojďte a posnídejte s námi.“
Náš návštěvník byl neobyčejně bystrý muž, asi třicátník, v tvídovém obleku nenápadné barvy, ale vzpřímeného držení těla jako někdo, kdo je zvyklý nosit stejnokroj. Naráz jsem v něm poznal Stanleyho Hopkinse, mladého policejního inspektora, jehož budoucnost považoval Holmes za velice nadějnou, zatímco on zas projevoval k vědeckým metodám proslulého amatéra žákovskou úctu a obdiv. Zachmuřený Hopkins usedl s hluboce sklíčeným výrazem.
„Ne, děkuji vám, pane. Posnídal jsem už, než jsem k vám přišel. Strávil jsem noc ve městě, protože jsem přijel již včera podat hlášení.“
„A jak to vaše hlášení znělo?“
„Nezdar – naprostý nezdar, pane.“
„Neučinil jste žádný pokrok?“
„Žádný.“
„Ale, ale! Musím se na ten případ podívat sám.“
„Nic si víc nepřeju, pane Holmesi. Je to má první velká příležitost, a já jsem bezradný. Buďte tak hodný a podejte mi pomocnou ruku.“