„Vzal jste něco z téhle police, Hopkinsi?“
„Ne. Neodnesl jsem nic.“
„Něco odtud odneseno bylo. Na téhle straně police je míň prachu než jinde. Snad tu ležela kniha nebo krabice. Inu, nedá se nic dělat. Zatím se projdeme krásnými okolními lesy, Watsone, několik hodin se budeme věnovat ptactvu a květinám. Hopkinsi, s vámi se tu setkáme později a uvidíme, zda se nám povede seznámit se blíž s pánem, který sem v noci zavítal na návštěvu.“
Bylo už po jedenácté, když jsme se postavili na číhanou. Hopkins chtěl, abychom ponechali dveře chaty otevřené, ale Holmes usoudil, že by to vzbudilo podezření neznámého. Dveře měly jednoduchý zámek a stačila čepel většího nože, aby západka zámku odskočila. Holmes rovněž navrhl, abychom nečekali v domku, ale zůstali venku v houštinách rostoucích pod druhým, odlehlejším oknem. Tak budeme moci pozorovat svého muže, jestliže rozsvítí světlo, a poznáme záměry jeho tajné noční návštěvy.
Byla to dlouhá a jednotvárná hlídka, spojená nicméně s jistým napětím, jaké pociťuje lovec, když čeká u napajedla na příchod žíznivé šelmy. Jaký divoký tvor se k nám asi přikrade z temnot? Bude to lítý a surový tygr s vyceněnými tesáky a vystrčenými drápy, kterého lze zdolat teprve po tuhém boji, anebo nějaký tiše se plížící šakal, nebezpečný pouze slabochům a hazardérům? V naprostém tichu jsme se schoulili mezi křovisky v očekávání toho, co mělo přijít. Naši hlídku nejprve oživovaly kroky několika opožděných venkovanů a hlasy doléhající sem z vesnice; postupně ale i tyto zvuky ustaly a kolem nás se rozhostilo naprosté ticho, rušené pouze údery věžních hodin ze vzdáleného kostela, které nám prozrazovaly, jak ubíhá noc, nebo šelestem drobného deště bubnujícího do klenby listí nad našimi hlavami. Odbilo půl třetí a nadešla nejtemnější hodina před svítáním, když tu jsme sebou všichni trhli, neboť vrátka u plotu tlumeně cvakla. Někdo vešel na pěšinu. Opět se rozhostilo na nějaký čas ticho, až jsem se začal obávat, že jde o falešný poplach, když tu jsme z opačné strany domku zaslechli kradmé kročeje a za chvíli skřípot a cinknutí kovu. Muž se zřejmě pokoušel vypáčit zámek! Tentokrát byl obratnější anebo si přinesl lepší nástroj, protože vzápětí jsme zaslechli prudké rupnutí a vrznutí stěžejí. Ozvalo se škrtnutí sirky a za okamžik nato zalilo vnitřek domku poklidné světlo svíce. Přes průhlednou tylovou záclonu naše oči sledovaly, co se uvnitř děje.
Noční návštěvník byl mladý muž, slabý a hubený, s černým knírkem, který ještě zdůrazňoval smrtelnou bledost jeho tváře. Nebylo mu mnoho přes dvacet. Neviděl jsem dosud lidskou bytost, která by vypadala tak zoufale ustrašeně, neboť mu zjevně cvakaly zuby a chvěl se po celém těle. Byl oblečen jako člověk z lepší společnosti v norfolkský kabát a pumpky a na hlavě měl soukennou čepici. Pozorovali jsme ho, jak se vyděšeně rozhlíží kolem sebe. Potom postavil oharek svíčky na stůl a zmizel nám z dohledu, protože ustoupil do kouta. Vrátil se s velkou vázanou knihou, jedním z těch lodních deníků, které stály seřazeny vedle sebe na polici. Opřel se o stůl a chvatně listoval, až dospěl k hledanému záznamu. Potom s hněvivým posuňkem zaťaté ruky knihu sklapl, postavil ji na místo a sfoukl svíčku. Sotva se otočil, aby vyšel z chaty, uchopil jej Hopkins za límec a uslyšeli jsme jeho hlasitý povzdech, když pochopil, že byl dopaden. Rozsvítili jsme svíčku a spatřili zbědovaného zajatce, jak se chvěje a krčí v detektivově sevření. Svezl se na lodní truhlu a bezmocně pokukoval z jednoho na druhého.
„A teď – můj rozmilý,“ řekl Stanley Hopkins, „kdopak jste a co tu pohledáváte?“
Muž se poněkud vzpamatoval a snažil se znovu nabýt duševní rovnováhy.
„Vy jste asi detektivové, že?“ řekl. „Zřejmě si myslíte, že mám něco společného se smrti kapitána Petera Careyho. Ujišťuji vás, že jsem nevinen.“
„To uvidíme,“ řekl Hopkins. „Především – jak se jmenujete?“
„John Hopley Neligan.“
Povšiml jsem si, jak si Holmes s Hopkinsem vyměnili rychlé pohledy.
„Co jste tu pohledával?“
„Mohu mluvit důvěrně?“
„Ne, to tedy ne.“
„Proč bych vám to pak měl říkat?“
„Když nebudete odpovídat, mohlo by vám to u soudu přitížit.“
Mladík sebou trhl.
„Dobrá, povím vám to,“ řekl. „Nač bych to tajil? Nejsem ovšem rád, když si pomyslím, že se znovu vynese na světlo ten dávný skandál. Slyšeli jste někdy o firmě Dawson a Neligan?“
Na Hopkinsově tváři jsem poznal, že o té firmě jakživ neslyšel, ale Holmese obě jména zřejmě velmi zaujala.
„Míníte zajisté ty bankéře ze západní Anglie,“ řekl. „Udělali miliónový úpadek, finančně zruinovali polovinu rodin v cornwallském hrabství a Neligan pak zmizel.“
„Tak jest. Neligan byl můj otec.“
Konečně jsme se dověděli něco konkrétnějšího. Přesto však se zdálo, že zbývá vyplnit velkou mezeru – najít spojitost mezi uprchlým bankéřem a kapitánem Peterem Careym, přibodnutým ke stěně vlastní harpunou. Všichni jsme napjatě naslouchali mladíkovým slovům.
„Celou pohromu si bral k srdci hlavně otec. Dawson se odebral na odpočinek. Mně bylo teprve deset let, byl jsem však už dost starý, abych nad tím vším cítil zděšení a hanbu. Vždycky se říkalo, že můj otec všechny cenné papíry odcizil a uprchl. Není to pravda. Věřil, že kdyby mu bylo dopřáno dost času, aby je zpeněžil, všechno by bylo dobře dopadlo a věřitelé by byli plně vyplaceni. Otec vyplul na své malé jachtě do Norska krátce předtím, než na něho byl vydán zatykač. Dobře si vzpomínám na poslední noc. kdy se loučil s mou matkou. Zanechal nám seznam cenných papírů, které si s sebou bral, a přísahal, že se zase vrátí, až jeho čest bude očištěna, a že nikdo, kdo mu věřil, nebude poškozen. Žel, neslyšeli jsme už o něm ani slova.
Jachta i on nadobro zmizeli. Matka a já jsme uvěřili, že otec i s cennými papíry, které si s sebou vzal, odpočívá na dně mořském. Máme však oddaného přítele, který se zabývá obchodem, a ten před nějakou dobou zjistil, že některé cenné papíry, které si můj otec odvezl, objevily se znovu na londýnském trhu. Dovedete si jistě představit náš úžas. Řadu měsíců jsem šel po stopách těch cenných papírů a po mnoha obtížích a nesnázích se mi nakonec podařilo zjistit, že je dal do prodeje kapitán Peter Carey, majitel tohoto domku.
Jal jsem se samozřejmě pátrat po jeho minulosti. Dověděl jsem se, že byl kapitánem velrybářské lodi, která se vracela z polárních moří právě v době, kdy můj otec plul do Norska. Na podzim onoho roku často přicházely bouře a vichřice od jihu následovaly rychle za sebou. Otcova jachta byla podle všeho zahnána výš na sever, kde se patrně setkala s lodí kapitána Careyho. Jestliže tomu tak bylo, co se stalo s mým otcem? Buď jak buď, kdybych na základě přísežné výpovědi Petera Careyho mohl doložit, jak se ty cenné papíry dostaly na trh, měl bych důkaz, že je můj otec neprodal a že když je s sebou vezl, neměl na zřeteli svůj osobní prospěch.
Přijel jsem do Sussexu s úmyslem kapitána navštívit, ale právě v té době ho potkal ten strašlivý konec. Při předběžném úředním šetření jsem uslyšel popis jeho kajuty a také se mluvilo o tom, že v ní měl uschované staré lodní deníky. Napadlo mě, že kdybych si mohl přečíst záznamy ze srpna 1883 o tom, co se přihodilo na palubě Mořského jednorožce, rozřešil bych možná záhadu otcova zmizení. Včera v noci jsem se pokusil se k těm deníkům dostat, ale nepodařilo se mi otevřít dveře. Dnes v noci jsem pokus s úspěchem opakoval, ale zjistil jsem, že z lodního deníku jsou listy týkající se onoho měsíce vytrženy. A za okamžik poté jsem už byl vaším zajatcem.“