„To je všechno?“ zeptal se Hopkins.
„Ano, to je všechno.“ Když to mladík řekl, sklopil oči.
„Nemáte nám už co povědět?“
Neligan zaváhal.
„Ne, nic.“
„Před tou včerejší nocí jste zde nebyl?“
„Ne.“
„Jak tedy vysvětlíte tohle?“ zvolal Hopkins a pozvedl do výše usvědčující zápisník s iniciálami našeho vězně na prvnim listě a s krvavou skvrnou na deskách.
To ubohého mladíka zdrtilo. Zabořil obličej do dlaní a celý se chvěl.
„Kde jste to nalezli?“ zaúpěl. „Já netušil… Myslil jsem, že jsem jej ztratil v hotelu.“
„Tak už dost,“ řekl Hopkins přísně. „Cokoli ještě chcete dodat, musíte říci před soudem. Teď mne doprovodíte na policejní stanici. Pane Holmesi, jsem vám i vašemu příteli velmi zavázán, že jste mi přišli na pomoc. Jak se nyní ukázalo, vaše přítomnost zde byla zbytečná, a já bych byl dovedl případ k úspěšnému konci i bez vás. Nicméně jsem vám velmi povděčen. Dal jsem vám rezervovat pokoje v hotelu Brambletye, takže se teď můžeme vydat do vesnice společně.“
„Nu tak, Watsone, co o tom soudíte?“ zeptal se mě Holmes nazítří ráno, když jsme se vraceli do Londýna.
„Vidím, že nejste spokojen.“
„Och ano, milý Watsone, jsem spokojen dokonale. Zároveň se mi však nezamlouvají metody Stanleyho Hopkinse. Zklamal jsem se v něm. Očekával jsem od něho trochu víc. Člověk musí brát v úvahu i případnou další možnost a počítat s ní. To je první pravidlo při každém vyšetřování zločinu.“
„Jak vypadá ta druhá možnost?“
„Je to směr, v němž pátrám já. Snad nepovede nikam – to dosud nemohu říci. Přinejmenším jej ale budu sledovat až do konce.“
V Baker Street očekávalo Holmese několik dopisů. Chopil se jednoho z nich, otevřel ho a vítězoslavně se rozesmál.
„Výtečně, Watsone. Druhá možnost se slibně rozvíjí. Máte telegrafní blankety? Napište tyhle dva telegramy: ‚Sumner, lodní agent, Ratcliff Highway. Pošlete tři muže, čekám v deset dopoledne. – Basil.‘ Pod tím jménem mě tam znají. Druhý telegram bude znít: ‚Inspektor Stanley Hopkins, 46 Lord Street, Brixton. Přijďte na snídani zítra v půl desáté. Telegrafujte, kdybyste přijít nemohl. – Sherlock Holmes.‘ Ten pekelný případ mě pronásleduje už deset dní. Teď se ho snad zbavím nadobro. Doufám, že o něm zítra uslyšíme naposled.“
Přesně ve stanovenou hodinu dostavil se inspektor Stanley Hopkins a společně jsme zasedli k výtečné snídani, připravené paní Hudsonovou. Mladý detektiv byl v růžové náladě, potěšen svým úspěchem.
„Opravdu si myslíte, že je vaše řešení správné?“ zeptal se Holmes.
„Neumím si představit případ, v němž by důkazy byly pádnější.“
„Mě tak docela nepřesvědčují.“
„Udivujete mě, pane Holmesi. Co si můžete víc přát?“
„Pamatuje vaše vysvětlení na všechny body?“
„Samozřejmě. Zjistil jsem, že mladý Neligan přijel do hotelu Brambletye právě v den, kdy byl ten zločin spáchán, pod záminkou, že si hodlá zahrát golf. Měl pokoj v přízemí, takže z něho mohl odejít, kdykoli se mu zachtělo. Ještě téže noci se odebral k Lesníkovu závětří, uviděl v chatě Petera Careyho, pohádal se s ním a probodl ho harpunou. Potom, zděšen svým činem, uprchl z chaty a na útěku ztratil zápisník, který si přinesl, aby se Petera Careyho mohl pozeptat na ty cenné papíry. Snad jste si povšiml, že některé byly v seznamu označeny křížkem, ale ostatní – těch byla většina – tak označeny nebyly. Zatržené položky označují papíry, které se objevily na londýnském trhu. Ty ostatní měl Carey podle všeho ještě u sebe. Mladý Neligan se podle toho, co vypověděl, snažil ty papíry znovu získat, aby vyrovnal požadavky otcových věřitelů. Po svém útěku se nějaký čas neodvažoval k chatě přiblížit, ale nakonec se k tomu přece jen odhodlal, poněvadž ty informace nutně potřeboval. To je snad zcela jasné, ne?“
Holmes se usmál a zavrtěl hlavou.
„Zdá se mi, že vaše teorie má pouze jediný nedostatek, Hopkinsi – totiž ten, že je v podstatě nemožná. Pokusil jste se už probodnout někoho harpunou? Ne? Víte, milý pane, takovým maličkostem musíte nezbytně věnovat pozornost. Můj přítel Watson by vám mohl povědět, že jsem tím cvikem strávil celé dopoledne. Není to nikterak snadné a vyžaduje to silné a cvičené paže. Harpuna byla vedena s takovou prudkostí, že se její hrot zaryl hluboko do stěny. Domníváte se, že ten chudokrevný mladík by byl schopen tak strašného útoku? Že on je ten muž, který s Černým Petrem popíjel za hluboké noci grog? Byl to jeho profil za záclonou – dvě noci předtím? Nikoli, Hopkinsi, musíme hledat jinou osobu, mnohem strašlivější.“
Během Holmesovy řeči se detektivova tvář prodlužovala stále víc. Všechny jeho ambice a naděje se hroutily. Nehodlal ale své pozice vyklidit bez boje.
„Nemůžete popřít, že tam té noci Neligan byl, pane Holmesi. Dokazuje to jeho zápisník. Soudím, že mám dost důkazů, aby uspokojily porotu, i když jste schopen najít v nich některé nedostatky. Kromě toho, pane Holmesi, já jsem svého muže dopadl. A pokud jde o tu vaši strašlivou osobu, kde ji máte?“
„Slyším ji právě přicházet po schodech,“ řekl Holmes. „Myslím, Watsone, že bude dobře, když budete mít revolver po ruce.“ Zvedl se a položil popsaný papír na vedlejší stolek. „Tak, teď jsme připraveni,“ řekl.
Zvenčí jsme zaslechli drsné hlasy a paní Hudsonová už otevřela dveře a oznámila nám, že tu jsou tři muži a ptají se na kapitána Basila.
„Pošlete nám je dovnitř jednoho po druhém,“ řekl Holmes.
První vešel zakrslý mužík s brunátnými tvářemi a bílými licousy. Holmes vytáhl z kapsy jakýsi dopis.
„Jak se jmenujete?“ otázal se.
„James Lancaster.“
„Je mi líto, pane Lancastere, ale posádka lodi je už úplná. Zde máte deset šilinků za svou námahu. Jděte zatím do vedlejšího pokoje a pár minut tam počkejte.“
Druhý muž byl vytáhlý, sušinka s prořídlými vlasy a snědými tvářemi. Jmenoval se Hugh Pattins. Dostalo se mu rovněž odmítnutí, deseti šilinků a příkazu počkat vedle.
Třetí uchazeč byl muž pozoruhodného zjevu. Divoká buldočí tvář vykukovala z houští vlasů a vousů a zpod huňatého, rozcuchaného, převislého obočí vyhlížela prasečí očka. Když pozdravil, postavil se po způsobu námořníků do pozoru a žmoulal čapku v ruce.
„Vaše jméno?“ zeptal se Holmes.
„Patrick Cairns.“
„Harpunář.“
„Ano, pane. Dvacet šest plaveb.“
„Jste z Dundee, pokud se nemýlím?“
„Ano, pane.“
„A jste ochoten odjet na palubě výzkumné lodi?“
„Ano, pane.“
„Za jaký plat?“
„Osm liber měsíčně.“
„A můžete nastoupit hned?“
„Ano, jen co si připravím zavazadla.“
„Máte s sebou doklady?“
„Ano, pane.“ Muž vytáhl z kapsy svazek pomačkaných a umaštěných papírů. Holmes si je prohlédl a vrátil mu je.
„Jste ten pravý, koho hledám,“ řekl. „Tamhle na stolku je smlouva. Jakmile ji podepíšete, budeme to mít z krku.“
Lodník přešel místnost a vzal do ruky pero.
Holmes se mu nahnul přes rameno a sevřel mu ruce kolem hrdla.
Zaslechl jsem cinknutí kovu a zařvání, jakého je schopen jen rozzuřený býk. Vzápětí se lodník a Holmes váleli po podlaze. Námořník měl tak obrovskou sílu, že by byl i s pouty, která mu Holmes obratně nasadil na ruce, mého přítele přemohl, kdybychom mu já a Hopkins nepřispěchali na pomoc. Teprve když jsem námořníkovi přitiskl na spánek studené ústí revolverové hlavně, pochopil, že veškerý odpor je marný. Spoutali jsme mu nohy provazem a celí udýchaní jsme se zvedli z místa zápasu.