Milverton se zachechtal.
„Vy zřejmě earla neznáte,“ řekl.
Podle zklamaného výrazu na Holmesově tváři jsem jasně pochopil, že ho zná.
„Co je na těch dopisech tak špatného?“ zeptal se.
„Jsou bujaré – náramně bujaré,“ odpověděl Milverton. „Ta dáma je psala s velkým půvabem. Mohu vás ale ujistit, že earl z Dovercourtu to nedokáže ocenit. Nicméně jste zřejmě jiného názoru, takže toho necháme. Jde o čistě obchodní záležitost. Jestliže jste přesvědčen, že je v nejlepším zájmu vaši klientky, aby earl dostal dopisy do rukou, pak by bylo věru pošetilé vyplatit tak velkou peněžní částku za to, abyste je získali zpět.“ Zvedl se a chopil se astrachánového kožichu.
Holmesův obličej zešedl hněvem a zklamáním.
„Počkejte okamžik,“ řekl, „postupujete příliš rychle. Vyvineme zajisté veškeré úsilí, abychom se v tak choulostivé záležitosti vyhnuli skandálu.“
Milverton znova usedl do křesla.
„Byl jsem přesvědčen, že se na to budete dívat z téhle stránky,“ předl jako kočka.
„Ovšem,“ pokračoval Holmes, „lady Eva není bohatá dáma. Ujišťuji vás, že už dva tisíce liber by vyčerpaly její finanční prostředky, a částka, kterou uvádíte, daleko přesahuje její možnosti. Proto vás snažně žádám, abyste se ve svém požadavku umírnil a vrátil nám dopisy za cenu, kterou jsem uvedl – ubezpečuji vás, že vyšší nemůžete dosáhnout.“
Milvertonův úsměv se rozšířil a v očích se mu šelmovsky zablesklo.
„Jsem si vědom, že to, co říkáte o finančních možnostech lady Evy, je pravda,“ pravil. „Na druhé straně jisté uznáte, že svatba mladé dámy poskytuje jejím přátelům a příbuzným velmi vhodnou příležitost k tomu, aby jí prokázali menší službu. Možná že se nemohou rozhodnout pro vhodný svatební dar. Mohu je ujistit, že ten svazeček dopisů jí způsobí větší radost než všechny londýnské svícny a misky na máslo.“
„To je nemožné,“ řekl Holmes.
„Pro pět ran, to je ale smůla!“ zvolal Milverton a vytáhl objemnou náprsní tašku. „Nepochopím, že se dámy chovají tak nerozvážně, když od nich žádáte drobnou úsluhu. Podívejte se na tohle!“ Zvedl do výše obálku s vyraženým erbem. „Patří – nu, snad by ani nebylo slušné prozrazovat to jméno před zítřejším ránem. Ale v té době už bude dopis v rukou manžela té dámy. A to všechno pouze proto, že nezaplatila nuzácký obnos, který by sehnala za hodinu, kdyby své brilianty vyměnila za imitaci. Je to věru škoda. Vzpomínáte si snad, jak bylo náhle zrušeno zasnoubení dcery earla, slečny Milesové, s plukovníkem Dorkingem? Pouhé dva dny před sňatkem se v Morning Postu objevilo stručné oznámení, že se svatba nebude konat. A proč? Je to téměř neuvěřitelné, ale celou záležitost by bylo urovnalo nicotných dvanáct set liber. Není vám to líto? A teď opět vidím, že se rozumný člověk jako vy dohaduje o podmínkách, když budoucnost a čest jeho klientky jsou v sázce. Udivujete mě, pane Holmesi.“
„To, co vám říkám, je pravda,“ odpověděl Holmes. „Tolik peněz sehnat nemůže. Rozhodně je pro vás výhodnější spokojit se s nemalou částkou, kterou nabízím, než zničit život ženy, a vůbec nic tím nezískat.“
„V tom se mýlíte, pane Holmesi. Takové odhalení mi přinese značný zisk nepřímo. Osm či deset podobných případů spěje právě k vyvrcholení. Jestliže se mezi nimi roznese, že v případě lady Evy jsem si počínal s ukázkovou bezohledností, všichni budou mnohem přístupnější hlasu rozumu. Chápete mé stanovisko?“
Holmes vyskočil z křesla.
„Zastupte mu cestu, Watsone. Nepouštějte ho ven! A teď se, pane, podíváme na obsah vaší náprsní tašky.“
Milverton však hbitě jako krysa přeběhl na druhou stranu místnosti a postavil se zády ke stěně.
„Ale, ale, pane Holmesi!“ řekl, rozevřel kabát a ukázal pažbu velkého revolveru, která mu vyčnívala z vnitřní kapsy. „Očekával jsem od vás něco originálnějšího. Tohle se mi stalo už kolikrát – a k čemu to kdy bylo dobré? Ujišťuji vás, že jsem po zuby ozbrojen a nebudu váhat použít zbraně, protože vím, že zákon stojí na mé straně. Kromě toho vaše domněnka, že ty dopisy nosím v náprsní tašce, je naprosto mylná. Takovou hloupost bych neudělal. A teď, pánové – dnes večer mě čeká ještě několik rozmluv a do Hampsteadu je daleko.“ Pokročil kupředu, vzal si kožich, položil ruku na revolver a obrátil se ke dveřím. Uchopil jsem židli, ale Holmes zavrtěl hlavou, a tak jsem ji zase pustil. S úklonou, úsměvem a zamžouráním opustil Milverton místnost a o chvíli později jsme zaslechli zabouchnutí dvířek kočáru a rachot kol, když odjížděl.
Holmes seděl nehnutě před krbem, s rukama zabořenýma hluboko do kapes kalhot, hlavu svěšenou na prsa a oči upřené na řeřavé uhlí. Půl hodiny mlčel a nehybně seděl. Potom vyskočil s pohybem člověka, který se rozhodl, a zašel do ložnice. O chvíli později švihácký mladý dělník s kozí bradkou a vypínavou chůzí si u lampy zapálil porcelánku. „Vrátím se později, Watsone,“ řekl a vytratil se do noci. Pochopil jsem, že zahájil válečné tažení proti Charlesi Augustu Milvertonovi, ale věru jsem netušil, jak podivné podoby to tažení nabude.
Po několik dní přicházel a odcházel Holmes v nejrůznějších denních i nočních hodinách v tomto obleku, ale nevěděl jsem, co dělá, jen jednou se zmínil, že tráví čas v Hampsteadu, a nikoli nadarmo. Posléze za divokého, bouřlivého večera, kdy vítr skučel, až nám okna drnčela, vrátil se ze své poslední výpravy, a když svlékl přestrojení, usedl ke krbu a srdečně se zasmál, tiše a pro sebe.
„Řekl byste o mně, že jsem ženitbychtivý muž?“
„Kdepak, ani nápad!“
„Bude vás tedy zajímat, že jsem se zasnoubil.“
„Milý příteli! Srdečně gratu –“
„S Milvertonovou služebnou.“
„Dobrá nebesa, Holmesi!“
„Potřeboval jsem informace, Watsone.“
„A nezašel jste příliš daleko?“
„Byl to naprosto nezbytný krok. Jsem klempíř, vlastním vzkvétající živnost a jmenuji se Emmett. Každý večer jsem si s ní vyšel na procházku a povídali jsme si spolu. Dobrý bože, to byly ale hovory! Zato mám všechno, co potřebuji. Znám Milvertonův dům jak dlaň své ruky.“
„Co bude ale dělat ta dívka, Holmesi?“
Pokrčil rameny.
„Nemohu za to, milý Watsone. Když je ve hře tolik, musíte vynášet karty, jak nejlépe dovedete. Nicméně mohu s potěšením konstatovat, že mám nenáviděného soka, který mě určitě vyhodí ze sedla, jakmile se k ní obrátím zády. To je dnes ale nádherná noc!“
„Vám se tohle počasí líbí?“
„Vyhovuje mým záměrům, Watsone, neboť mám dnes v noci v úmyslu vloupat se do Milvertonova domu.“
Zalapal jsem po dechu a zamrazilo mě při těch slovech, vyřčených pomalu a tónem soustředěného odhodlání. Jako když blesk v temné noci odhalí v okamžiku každičkou podrobnost celé širé krajiny, tak i mně se zdálo, že jsem jediným pohledem spatřil všechny možné následky takového činu – Holmes bude odhalen a dopaden, jeho počestná kariéra skončí nenapravitelným fiaskem a hanbou a můj přítel bude vydán na milost a nemilost nenáviděnému Milvertonovi.
„Proboha, Holmesi, uvažte, co činíte!“ vykřikl jsem.
„Milý brachu, všechno jsem pečlivě uvážil. Nikdy se nepouštím do ukvapených činů a také teď bych tenhle rázný a věru nebezpečný postup nezvolil, kdyby existovala jiná možnost. Pohleďme na věc jasně a střízlivě. Uznáváte, doufám, že jde o čin morálně ospravedlnitelný, třebaže technicky vzato trestný. Vloupat se do jeho domu je vlastně totéž jako vzít mu násilím náprsní tašku – čin, při němž jste mi byl ochoten pomoci.“