Zamyslel jsem se nad tím.
„Ano,“ řekl jsem, „morálně je to ospravedlnitelné, pokud nemáme v úmyslu vzít nic jiného než předměty sloužící k nezákonným účelům.“
„Tak jest. Protože jde o čin morálně ospravedlnitelný, uvažuji teď pouze o otázce osobního rizika. A na to by pravý muž neměl klást přílišný důraz, když dáma v zoufalé tísni vyžaduje jeho přispění.“
„Octnete se v naprosto nevýhodném postavení.“
„Nu, to už souvisí s tím rizikem. Žádná jiná možnost, jak dopisy získat, neexistuje. Nešťastná dáma nemá tolik peněz a v její rodině není nikdo, komu by se mohla svěřit. Zítra je poslední den lhůty, a jestliže se těch dopisů nezmocníme dnes v noci, ten padouch dodrží slovo a dočista ji zničí. Musím tudíž svou klientku buď ponechat jejímu osudu, anebo vynést poslední kartu. Mezi námi, Watsone, je to sportovní souboj mezi tím padouchem Milvertonem a mnou. Jak jste viděl, z prvních kol vyšel vítězně; ale má sebeúcta a věhlas mě nutí bojovat až do konce.“
„Víte, mně se to nelíbí, ale asi to jinak nepůjde,“ řekl jsem. „Kdy vyrazíme?“
„Vy tam nepůjdete.“
„Pak nepůjdete ani vy,“ řekl jsem. „Dávám vám své čestné slovo – a nikdy v životě jsem je neporušil – že odjedu drožkou přímo na policejní stanici a udám vás, pokud mi nedovolíte, abych se toho dobrodružství zúčastnil s vámi.“
„Nemůžete mi pomoci.“
„Jak to víte? Nemůžete vědět, co se stane. Já jsem se ale beztak už rozhodl. Nemyslete si, že sebeúctu, a dokonce i tu pověst máte jen vy sám.“
Holmes se tvářil rozmrzele, ale čelo se mu vyjasnilo a popleskal mě po rameni.
„Nu, milý brachu, budiž! Bydlíme spolu v tomhle pokoji hezkých pár let a bylo by zábavné, kdybychom společně skončili v téže vězeňské cele. Víte, Watsone, přiznávám se vám bez okolků, že jsem odjakživa věřil, že by ze mne byl velice úspěšný zločinec. V tomto ohledu dnes dostávám životní příležitost. Pohleďte!“ Vytáhl ze zásuvky úhledné kožené pouzdro, otevřel je a ukázal mi několik lesklých nástrojů. „Tohle je prvotřídní a nejnovější lupičská výbava s poniklovaným páčidlem, diamantem na řezání skla, sadou paklíčů a všemi těmi moderními vymoženostmi, jakých vyžaduje pokrok civilizace. A zde mám zlodějskou lucernu. Všechno v pořádku. Máte nehlučné střevíce?“
„Mám tenisky s gumovou podešví.“
„Výborně. A škrabošku?“
„Mohu jich pár vyrobit z černého hedvábí.“
„Vidím, že máte sám pro tyto věci značné vlohy od přírody. Velmi dobře, vyrobte ty masky. Než odejdeme, pojíme studenou večeři. Teď je půl desáté. O jedenácté pojedeme drožkou až k Church Row. Odtud je k Appledore Towers čtvrthodinka chůze. Před půlnocí se dáme do práce. Milverton spí tvrdě a chodívá si lehnout přesně o půl jedenácté. Když nám bude štěstí jen trochu přát, měli bychom být ve dvě hodiny zpátky s dopisy lady Evy v kapse.“
Oblékli jsme se s Holmesem do večerního úboru, abychom vypadali jako dva návštěvníci divadla, kteří se vracejí domů. Na Oxford Street jsme zastavili drožku a odjeli na vymyšlenou adresu do Hampsteadu. Tam jsme drožkáři zaplatili a se zapjatými zimníky – byla palčivá zima a vítr nás profukoval – jsme kráčeli podél okraje parku.
„Musíme si počínat velmi obezřetně,“ řekl Holmes. „Listiny jsou v nedobytné pokladně v pracovně toho zloducha a pracovna je předpokojem jeho ložnice. Naopak zas jako všichni malí tlouštíci, kteří si potrpí na dobré jídlo, je Milverton náramný spáč. Agatha – to je má snoubenka – říkala, že se v čeledníku obvykle chechtají nad tím, jak pána nemohou probudit. Má tajemníka, který je mu zcela oddaný a celý den se nevzdálí z pracovny. Proto tam vnikneme v noci. A potom – má zlého psa, který pobíhá po zahradě. Včera a předevčírem jsem si s Agathou dal schůzku pozdě večer a ona teď hafana zavírá, abych k ní měl cestu volnou. Tady je náš dům, ten veliký uprostřed zahrady. Branou – a teď doprava mezi ty vavřínové keře. Bude lépe, když si zde nasadíme škrabošky. Vidíte, ani jedno okno nesvítí a všechno se nám zatím znamenitě daří.“
S černými hedvábnými maskami, které nás proměnily ve dvě nejsveřepěji vypadající postavy v celém Londýně, přikradli jsme se k tichému, ponurému domu. Po jedné straně se rozkládala jakási veranda, krytá taškovou střechou, s několika okny a dvojími dveřmi.
„To je jeho ložnice,“ zašeptal Holmes. „Tyhle dveře vedou rovnou do jeho pracovny. Hodily by se nám nejlépe, ale jsou uzamčeny a zajištěny závorou, a kdybychom chtěli tudy, natropíme příliš mnoho hluku. Tady pojďme. Přes zimní zahradu, kterou se dostaneme do salónu.“
Zimní zahrada byla uzamčena, ale Holmes vyřízl ve skle kulatý otvor a otočil zevnitř klíčem. Po chvíli za námi zavřel dveře a v očích zákona jsme se stali zločinci. Hustý teplý vzduch zimní zahrady a sytá, opojná vůně exotických rostlin nám sevřely hrdlo. Holmes mě ve tmě uchopil za ruku a rychle mě vedl kolem okrajů ozdobných keřů, které se nám lehce otíraly o tváře. Holmes měl podivuhodné schopnosti vidět ve tmě a pečlivě je cvičíval. Držel mě ještě za ruku, když otevřel dveře, a já nejasně poznal, že jsme vešli do rozlehlého pokoje, v němž nedlouho předtím někdo kouřil doutník. Můj přítel postupoval obezřetně mezi nábytkem, otevřel další dveře a zavřel za námi. Když jsem natáhl ruku, nahmatal jsem několik kabátů zavěšených na stěně a poznal jsem, že je to chodba. Prošli jsme jí a Holmes nadmíru tiše otevřel dveře na pravé straně. Něco se na nás vrhlo a já leknutím zdřevěněl, ale téměř jsem se dal do smíchu, když jsem si uvědomil, že to byla kočka. V místnosti, do níž jsme vešli, plál v krbu oheň a vzduch tam opět čpěl tabákovým kouřem. Holmes vešel po špičkách, počkal, až vstoupím, a potom velice tiše dveře zavřel. Stáli jsme v Milvertonově pracovně a portiéra naproti nám ukazovala, kde je vchod do jeho ložnice.
Oheň v krbu jasně plápolal a osvětloval celý pokoj. Viděl jsem, že u dveří se leskne elektrický vypínač, ale nerozsvítil jsem. Po jedné straně krbu visel těžký závěs zakrývající arkýřové okno, které jsme viděli zvenčí. Na druhé straně vedly dveře na verandu. Uprostřed stál psací stůl s otáčivou židlí potaženou lesklou červenou kůži. Naproti byla velká knihovna a na ní mramorová bysta Athény, v rohu mezi knihovnou a stěnou stála vysoká zelená nedobytná pokladna a záblesky plamenů se odrážely od lesklých mosazných kulatých klik na jejích dveřích. Holmes se k nim přikradl a prohlížel si je. Potom se neslyšně přiblížil ke dveřím ložnice, zůstal stát a se skloněnou hlavou pozorně naslouchal. Zevnitř se nic neozývalo. Mě zatím napadlo, že bude moudré zajistit si ústup vnějšími dveřmi, a pozorně jsem si je prohlížel. K mému úžasu nebyly dveře uzamčené a závora nebyla zasunutá! Dotkl jsem se Holmesovy paže a on obrátil maskovanou tvář tím směrem. Viděl jsem, jak sebou škubl; zřejmě ho to překvapilo stejně jako mě.
„To se mi nelíbí,“ zašeptal, když mi přitiskl rty těsně k uchu. „Nedovedu si to dobře vysvětlit. Nicméně nesmíme ztrácet čas.“
„Mohu vám nějak pomoci?“
„Ano, postavte se ke dveřím. Kdybyste slyšel někoho přicházet, zasuňte závoru zevnitř a odejdeme tudy. Kdyby někdo přišel z druhé strany, vyjdeme ven těmito dveřmi, jestliže budeme s prací hotovi, anebo se skryjeme za ty závěsy, když s ní hotovi nebudeme. Rozuměl jste?“