Přikývl jsem a postavil se ke dveřím. První pocit strachu mě přešel a pociťoval jsem teď pronikavé vzrušení, jaké jsem nikdy nezažil, pokud jsme byli ochránci zákona a nikoli jeho narušiteli. Vznešený cíl našeho poslání, vědomí, že je nesobecké a rytířské, podlost našeho protivníka, to všechno zvyšovalo sportovní ráz našeho dobrodružství. Vůbec jsem se necítil jako provinilec, naopak radoval jsem se a byl nadšen očekávaným nebezpečím. S obdivem jsem pozoroval, jak Holmes vybaluje pouzdro a vybírá nástroje s klidnou, vědeckou přesností chirurga chystajícího se k choulostivé operaci. Věděl jsem, že otevírání nedobytných pokladen je Holmesovým oblíbeným koníčkem, a chápal jsem, jaké potěšení má z toho, že může změřit své síly s touto zlatozelenou nestvůrou, drakem, který ve svém jícnu skrývá povést mnoha krásných paní. Ohrnul si manžety fraku – plášť předtím odložil na židli – připravil si dvě vrtačky, páčidlo a několik paklíčů. Stál jsem u prostředních dveří a upíral oči na oboje další, připraven zakročit v případě nouze, třebaže jsem vlastně měl jen velmi neurčité plány, co bych podnikl, kdyby nás někdo vyrušil. Holmes pracoval půl hodiny se soustředěnou energií, jeden nástroj položil, druhý zvedl, a s každým zacházel zručně a jemně jako vyučený zámečník. Posléze jsem zaslechl cvaknutí, široké zelené dveře se rozevřely a uvnitř jsem uviděl větší množství papírových balíčků, každý převázaný, zapečetěný a opatřený nápisem. Holmes jeden z nich vybral, ale v plápolavém světle plamenů nebyl s to číst, a proto vytáhl malou zlodějskou svítilnu. Rozsvítit elektrické světlo nebylo radno, protože Milverton byl v sousedním pokoji. Pojednou jsem spatřil, jak se Holmes zarazil, napjatě se zaposlouchal, poté zabouchl dveře pokladny, vzal si plášť, vecpal nástroje do kapes a vběhl za závěs, když mi předtím pokynul, abych učinil totéž.
Jakmile jsem se k němu připojil, uslyšel jsem, co alarmovalo jeho bystřejší smysly. Odkudsi z domu se ozýval šramot. Zpovzdálí se ozvalo zabouchnutí dveří. Nejasný, hluchý zvuk se změnil v pravidelný dusot těžkých, rychle se přibližujících kroků. Přicházely z chodby před pokojem. U dveří se zastavily. Dveře se otevřely. Ozvalo se ostré cvaknutí při otočení vypínače. Dveře se zavřely a ucítili jsme štiplavý pach silného doutníku. Potom se kročeje ozvaly znovu, přecházely nahoru a dolů, nahoru a dolů, několik stop od nás. Nakonec zavrzala židle a kročeje dozněly. Potom se ozvalo cvaknutí klíče otočeného v zámku a šustot papírů. Až dosud jsem se neodvažoval vyhlédnout, ale teď jsem trochu roztáhl závěsy před sebou a vykoukl jsem mezerou. Ucítil jsem dotek Holmesova ramene a věděl jsem, že se rovněž dívá. Přímo před námi, téměř na dosah ruky, jsme viděli široká, zakulacená Milvertonova záda. Bylo zřejmé, že jsme se dokonale přepočítali v odhadu toho, co bude dělat. Vůbec si nešel lehnout do ložnice, ale zdržoval se někde v odlehlejším křídle domu, v kuřárně nebo kulečníkovém pokoji, jehož okna jsme neviděli. Jeho široká, prošedivělá hlava s lesknoucí se pleší byla hned v popředí našeho zorného pole. Seděl pohodlně zakloněný na červené kožené židli, nohy měl natažené a z úst mu trčel dlouhý černý doutník. Měl na sobě kuřácký kabátek vínové barvy a polovojenského střihu s černým sametovým límcem. V ruce držel jakousi dlouhou právní listinu, kterou lhostejně pročítal a vypouštěl přitom z úst kroužky tabákového kouře. Jeho neuspěchané počínání a pohodlná poloha naznačovaly, že nemá v úmyslu hned tak odejít.
Pocítil jsem, jak se Holmesova ruka vkradla do mé a jak mně ji stiskl, jako by mě hodlal ubezpečit, že situace je v jeho moci a že je klidný. Nebyl jsem si jist, zda viděl, co z mého místa bylo víc než nápadné – že dvířka nedobytné pokladny nejsou dobře přiražená a že Milverton si toho může co nevidět povšimnout. V duchu jsem se rozhodl, že jakmile mě jeho strnulý pohled přesvědčí, že to zpozoroval, okamžitě vyskočím, přehodím mu přes hlavu plášť, přidržím mu ruce u těla a ostatní přenechám Holmesovi. Milverton ale vůbec nevzhlédl. S nevelkým zájmem zíral na listiny v ruce a obracel stránku za stránkou, jak sledoval advokátovy vývody. Pomyslel jsem si, že jakmile dokument dočte a dokouří doutník, odejde alespoň do své ložnice; ale dřív než byl hotov s tím či oním, nastal v událostech pozoruhodný obrat, který odvedl naše myšlenky zcela jiným směrem.
Několikrát jsem si povšiml, že se Milverton podíval na hodinky, a jednou se dokonce s netrpělivým gestem zvedl a znovu posadil. Ani mě však nenapadlo, že by mohl mít v tak pozdní hodině schůzku, až najednou jsem z verandy zaslechl jakýsi šramot. Milverton upustil listiny a strnule se narovnal v křesle. Zvuk se opakoval a pak se ozvalo slabé zaťukání na dveře. Milverton vstal a otevřel.
„No,“ řekl stroze, „máte skoro půl hodiny zpoždění.“ To tedy vysvětlovalo, proč dveře zůstaly nezamčené a proč je Milverton tak pozdě v noci vzhůru. Ozvalo se jemné zašustění ženských šatů. Když k nám Milverton otočil tvář, zatáhl jsem štěrbinu mezi závěsy, ale nyní jsem se odvážil opatrně ji rozevřít. To už Milverton opět seděl v křesle a doutník mu stále trčel ve vyzývavém úhlu z úst. V jasné záři elektrického světla před ním stála vysoká, štíhlá černovlasá žena se závojem na tváři a s pláštěm vyhrnutým až po bradu. Rychle a s námahou oddechovala a celá pružná postava se jí chvěla mocným pohnutím.
„Nu,“ řekl Milverton, „kvůli vám se ani pořádně nevyspím, má milá. Doufám, že se mi to vyplatí. To jste nemohla přijít někdy jindy – hm?“ Žena zavrtěla hlavou.
„No, když nemohla, tak nemohla. Jestliže je hraběnka tak přísnou paní, máte teď příležitost vyrovnat si s ní účet. Proč se tak chvějete, milá slečno? No, už je to lepší. Vzchopte se! A teď přistoupíme k věci.“ Ze zásuvky ve stole vytáhl dopis. „Říkáte, že máte pět dopisů, které kompromitují hraběnku d’Albertovou. Chcete je prodat. Já je chci koupit. Až sem je to vše v pořádku. Zbývá pouze dohodnout cenu. Rád bych ovšem ty dopisy viděl. Pokud jsou to opravdu hodnotné exempláře… Dobré nebe, to jste vy?“
Žena beze slova nadzvedla závoj a spustila límec pláště, který jí zakrýval bradu. Před Milvertonem se objevila tmavá, půvabná, neobyčejně výrazná tvář, s ohnutým nosem, černým obočím nad chladnýma, lesklýma očima a ústy s tenkými rty sevřenými v nebezpečném úsměvu.
„To jsem já,“ řekla, „žena, které jste zničil život.“
Milverton se zasmál, ale hlas se mu zachvěl strachem. „Byla jste velice umíněná,“ řekl. „Proč jste mě donutila hnát celou věc až do krajnosti? Ujišťuji vás, že pokud by šlo jen o mne, neublížil bych ani mouše, ale každý máme své povolání, a co jsem měl dělat? Cenu jsem stanovil tak, aby pro vás byla přijatelná. Nechtěla jste zaplatit.“
„A tak jste ty dopisy poslal mému manželovi, a jemu – nejušlechtilejšímu muži, který kdy žil, muži, jemuž jsem nebyla hodná zašněrovat boty – puklo statečné srdce a zemřel. Vzpomínáte si, že když jsem včera večer těmito dveřmi vešla a snažně vás žádala, prosila o milost – vysmál jste se mi do obličeje stejně, jako se o to pokoušíte teď, jenže vaše zbabělé srdce nezabrání vašim rtům, aby se nechvěly. Ano, vás vůbec nenapadlo, že byste mě zde někdy opět spatřil, ale mě ta noc naučila, jak se s vámi setkat tváří v tvář a o samotě. Nu, Charlesi Milvertone, co k tomu máte co říci?“
„Nemyslete si, že mě zastrašíte,“ řekl a vstal. „Stačí, abych vykřikl, přivolám sloužící a dám vás uvěznit. Beru ale ohled na váš přirozený hněv. Opusťte okamžitě tento pokoj, jděte, odkud jste přišla, a já na vše zapomenu.“