Žena stála s rukou v záňadří a na úzkých rtech jí pohrával stále týž úsměv smrtelné nenávisti.
„Nikomu už nezničíte život, tak jak jste ho zničil mně. Žádné srdce už nebudete týrat, jako jste týral moje. Zbavím svět jedovatého plaza. Tumáš, ty pse – tumáš! – a tumáš! – tumáš! – tumáš!“
Vytáhla malý lesklý revolver a vyprázdnila jednu komoru po druhé do Milvertonova těla – ústí hlavně bylo od jeho náprsenky vzdálené necelé dvě stopy. Ucouvl a potom klesl se zachroptěním na stůl, hmataje po papírech před sebou. Potácivě se zvedl, zasáhla ho však další střela a skácel se na podlahu. „Vy – vy jste mě zabila,“ zvolal a zůstal nehybně ležet. Žena se na něho upřeně podívala a dupla mu podpatkem do tváře. Znovu na něj pohlédla, ale nic nebylo slyšet, nic se nepohnulo. Zaslechl jsem slabé zašustění, do vyhřáté místnosti zadul noční vzduch a mstitelka zmizela. Žádný zákrok z naší strany nemohl toho člověka uchránit před jeho osudem; ale když žena pálila jednu střelu za druhou do Milvertonova padajícího těla, chystal jsem se vyskočit, avšak ucítil jsem, Že mi Holmes chladně a pevně sevřel zápěstí. Pochopil jsem, co všechno znamená to jeho silné, varovné sevření – že to není naše věc, že padoucha stihla spravedlnost, že máme své povinnosti a své záměry, které nesmíme ztrácet ze zřetele. Sotva žena vyběhla z pokoje, Holmes rychlými, tichými kroky přešel k druhým dveřím. Otočil klíčem v zámku. V témž okamžiku jsme zaslechli hlasy v domě a hluk pádících nohou. Výstřely z revolveru vyburcovaly služebnictvo. Holmes s dokonalou chladnokrevností přeběhl k nedobytné pokladně, vzal odtud plnou náruč převázaných balíčků s dopisy a všechny naházel do plamenů. Opakoval to jednou a pak znova, dokud pokladna nebyla prázdná. Potom se rychle rozhlédl. Dopis, který předznamenal Milvertonovu smrt, ležel na stole, celý potřísněný krví. Holmes jej hodil mezi hořící papíry. Potom vytáhl klíč z vnějších dveří, vyšel za mnou ven a zvenčí je zamkl. „Tudy, Watsone,“ řekl, „tímhle směrem můžeme přelézt přes zahradní zeď.“
Nebyl bych uvěřil, že se poplach může tak rychle rozšířit. Když jsem se ohlédl, tonul rozlehlý dům v jediné záplavě světel. Přední dveře byly otevřené a na příjezdovou cestu vybíhaly postavy. Celá zahrada ožila lidmi, a když nás spatřili vybíhat z verandy, někdo vykřikl a rozběhl se za námi. Holmes se podle všeho v zahradě dokonale vyznal, neboť se hbitě proplétal mezi vysazenými stromky. Držel jsem se mu v patách a náš nejbližší pronásledovatel supěl za námi. Do cesty se nám postavila šest stop vysoká zeď, ale Holmes se na ni vymrštil a za okamžik byl na druhé straně. Když jsem ho napodobil, ucítil jsem, že mě za kotník uchopila mužská ruka, ale kopnutím jsem nohu uvolnil a vydrápal jsem se přes skleněné střepiny zasazené na vrcholu zdi. Spadl jsem na tvář do nějakého křoví, ale Holmes mě v mžiku zvedl na nohy a spolu jsme uháněli přes celý Hampstead Heath. Uběhli jsme jistě nejméně dvě míle, než se Holmes konečně zastavil a napjatě naslouchal. Za námi bylo všude naprosté ticho. Setřásli jsme své pronásledovatele a byli jsme v bezpečí.
Druhý den po netuctovém zážitku, který jsem popsal, pokuřovali jsme po snídani ranní dýmku, když byl do našeho skromného pokoje uveden pan Lestrade ze Scotland Yardu, velmi vážný a důstojný.
„Dobré jitro, pane Holmesi,“ řekl, „dobré jitro. Smím se zeptat, zda nejste právě zaneprázdněn?“
„Nejsem zaneprázdněn natolik, abych vás nevyslechl.“
„Myslel jsem, že když právě nemáte nic nutného na práci, měl byste snad zájem spolupracovat se mnou na jednom z nejpozoruhodnějších případů, který se udal v noci na dnešek v Hampsteadu.“
„Probůh!“ řekl Holmes. „Co se tam přihodilo?“
„Vražda – velmi dramatická a pozoruhodná vražda. Vím, jak nesmírně se o tyto věci zajímáte, a považoval bych za velkou laskavost z vaší strany, kdybyste s námi zašel do Appledore Towersu a mohl nám poradit. Není to obvyklý zločin. Toho pana Milvertona jsme už nějakou dobu sledovali a mezi námi, byl to pěkný darebák. Víme, že měl různé listiny, kterých používal k vydírání. Vrahové všechny ty dokumenty spálili. Žádný cenný předmět nebyl odcizen a je pravděpodobné, že zločinci byli lidé z lepších vrstev, jejichž jediným cílem bylo zabránit společenskému skandálu.“
„Zločinci?“ zvolal Holmes. „Bylo jich víc?“
„Ano, byli dva. Dopadli je téměř při činu. Máme otisky jejich nohou, máme jejich popis a sázím deset ku jedné, že je vypátráme. Ten první byl tělesně velmi zdatný, ale druhého chytil zahradníkův pomocník za nohu, podařilo se mu však vyškubnout se. Byl to statný muž střední postavy – s hranatou čelistí, silným krkem, kníry a maskou na očích.“
„To zní dost neurčitě,“ řekl Sherlock Holmes. „Věru, ten popis by se hodil třeba i na Watsona!“ |
„To je pravda,“ řekl inspektor pobaveně. „Mohl by to klidně být popis pana doktora.“ |
„Ne, bohužel vám nemohu pomoci, Lestrade,“ řekl Holmes. „Po pravdě řečeno, toho Milvertona jsem znal a považoval jsem ho za jednoho z nejnebezpečnějších lidí v Londýně. Myslím, že jsou zločiny, které se vymykají zákonu, a které proto do jisté míry ospravedlňuji soukromou pomstu. Ne, nemá smysl, abyste mě přemlouval. Už jsem se rozhodl. Sympatizuji spíš s těmi zločinci než s jejich obětí, a tímhle případem se zabývat nebudu.“
Holmes mi neřekl ani slovo o tragédii, které jsme se stali svědky, ale neuniklo mi, že byl celé dopoledne velice zamyšlený a svým nepřítomným pohledem a roztržitým chováním působil dojmem člověka, který se pokouší něco si vybavit v paměti. Ještě jsme nedojedli oběd, když pojednou vyskočil. „U všech všudy, Watsone! Přišel jsem na to!“ zvolal. „Vezměte si klobouk! Pojďte se mnou!“ Rychlými kroky spěchal po Baker Street a po Oxford Street, dokud jsme nedorazili málem až k Regent Circus. Po levé straně je tam výkladní skříň plná fotografií slavných osobností a módních krásek. Holmes upřel oči na jednu z nich, a když jsem sledoval jeho pohled, spatřil jsem portrét vznešené a majestátní dámy v dvorním úboru, s vysokou diamantovou tiárou na ušlechtilé hlavě. Hleděl jsem na ten jemně prohnutý nosík, nápadné obočí, rovná ústa a pevnou, drobnou bradu pod nimi. Vzápětí jsem zalapal po dechu, když jsem si přečetl starodávný titul proslulého šlechtice a státníka, jehož ženou ta dáma byla. Můj zrak se setkal s Holmesovým a on přitiskl prst na rty, když jsme se od výkladu odvrátili.
Šest Napoleonů
Nebylo nikterak neobvyklé, že se u nás večer občas zastavil pan Lestrade ze Scotland Yardu a Sherlock Holmes jeho návštěvy jen vítal, neboť se tak dovídal všechno, co se dělo na policejním velitelství. Jako protihodnotu za zprávy, které Lestrade přinášel, vyslechl Holmes vždycky ochotně a pozorně podrobnosti každého případu, na němž detektiv pracoval, a třebaže sám do záležitosti nezasahoval, občas mu mohl pomoci nějakou radou či návrhem, které čerpal ze svých rozsáhlých znalostí a zkušeností.
Tohoto večera Lestrade nejdřív probral počasí a zprávy v tisku. Nato se odmlčel a zamyšleně pokuřoval doutník. Holmes si ho změřil ostrým pohledem.
„Máte něco pozoruhodného?“ zeptal se.
„Kdepak, pane Holmesi, nic zvláštního.“
„Tak mi o tom povězte.“