„Jde zas o Napoleonovu bystu,“ řekl Lestrade. „Včera večer jsem měl dojem, že vás to zajímá, a myslel jsem, že asi teď, kdy celá záležitost vzala mnohem vážnější obrat, budete docela rád přítomen.“
„A k čemu se vlastně obrátila?“
„K vraždě. Pane Harkere, vypravujte laskavě těmto pánům, co se přesně stalo.“
Muž v županu k nám otočil nanejvýš melancholickou tvář.
„Je zvláštní,“ řekl, „že celý život sbírám zprávy o jiných lidech, a teď kdy se mi naskytla opravdu závažná zpráva, jsem z toho natolik zmatený a utrápený, že nedokážu dát dohromady dvě slova. Kdybych sem byl přišel jako žurnalista, napsal bych rozhovor sám se sebou a v kterémkoli večerníku bych dostal dva sloupce. Takhle jen plýtvám cenným materiálem, poněvadž tuhle historku vykládám znovu a znovu řadě lidí, a sám ji nedokážu zpracovat. Znám ale vaše jméno, pane Sherlocku Holmesi, a kdybyste mi jen dokázal tu podivnou záležitost vysvětlit, odměnil byste mě tím za námahu, že vám tu historku vypovím.“
Holmes usedl a naslouchal.
„Všechno se zřejmě točí kolem Napoleonovy bysty, kterou jsem si koupil do tohoto pokoje asi před čtyřmi měsíci. Dostal jsem ji levně v prodejně u Harding Brothers, druhé dveře od stanice podzemní dráhy v High Street. Své novinářské práci se věnuji většinou v noci a často píšu až do ranních hodin. Tak tomu bylo i dnes. Seděl jsem ve svém doupěti, vzadu v poschodí, a asi kolem třetí hodiny se mi zdálo, že zezdola slyším nějaký hluk. Naslouchal jsem, ale hluk se neopakoval, a dospěl jsem k závěru, že ke mně zalehl zvenčí. Potom pojednou, asi pět minut nato, ozval se hrozný výkřik – zvuk tak strašný, že jsem něco podobného jaktěživ neslyšel. Do smrti mi bude znít v uších. Chvíli jsem seděl zkamenělý hrůzou. Potom jsem uchopil pohrabáč a sešel dolů. Když jsem vstoupil do tohoto pokoje, okno bylo dokořán a okamžitě jsem si povšiml, že bysta zmizela z krbové římsy. Nedovedu pochopit, proč lupič kradl takovou věc, vždyť to byl pouhý sádrový odlitek a neměl žádnou cenu.
Sám vidíte, že komukoli, kdo se chce tím otevřeným oknem dostat ven, stačí udělat delší krok a došlápne na nejhořejší schod. To také zřejmě učinil lupič, a proto jsem šel otevřít dveře. Vykročil jsem do tmy a téměř jsem klopýtl o mrtvého muže, který tam ležel. Běžel jsem zpět pro svítilnu a zjistil jsem, že jde o nešťastníka s hlubokou, zející ranou v krku. Všude kolem bylo plno krve. Ležel na zádech, s koleny přitaženými k tělu a se strašně otevřenými ústy. O tom se mi ještě dlouho bude zdávat. Stačil jsem jenom hvízdnout na policejní píšťalku a potom jsem patrně ztratil vědomí, poněvadž víc nevím o ničem, jenom tolik, že když jsem se v hale probral, stál nade mnou strážník.“
„A kdo byl ten zavražděný?“ zeptal se Holmes.
„Nic nám neprozrazuje, kdo to byl,“ řekl Lestrade. „Mrtvolu uvidíte v márnici, ale zatím jsem o ní nic nezjistil. Je to vysoký opálený muž statné postavy, asi třicetiletý. Je nuzně oděný, ale nezdá se, že by to byl dělník. Vedle něho ležel v kaluži krve kapesní nůž s rukojetí z rohoviny. Zda je to zbraň, kterou byl zločin spáchán, nebo zda patřila nebožtíkovi, to nevím. Na šatech nebylo žádné jméno a v kapsách měl zavražděný jenom kousek provázku, jablko, laciný plán Londýna a fotografii. Tady je.“
Zřejmě to byla momentka z nějakého malého aparátu. Zobrazovala čilého muže, trochu podobného opici, s ostře řezanou tváří, hustým obočím a velmi podivným výčnělkem na spodní polovině tváře, která připomínala čenich paviána.
„A co se stalo s tou bystou?“ zeptal se Holmes, když si fotografii důkladně prohlédl.
„Obdrželi jsme o ní hlášení těsně před vaším příchodem. Byla nalezena v zahradě před prázdným domem na Campden House Road. Rozbitá napadrť. Jdu se tam teď podívat. Půjdete se mnou?“
„Zajisté. Jen se tu ještě porozhlédnu.“ Prozkoumal koberec a okno. „Ten muž měl buď velmi dlouhé nohy, nebo byl tělesně neobyčejně zdatný,“ pravil. „Při té vzdálenosti to vůbec nebyla maličkost dosáhnout na okenní římsu a okno otevřít. Návrat byl poměrně jednoduchý. Půjdete se s námi podívat na pozůstatky vaší bysty, pane Harkere?“
Zdrcený novinář usedl za psací stůl.
„Musím se pokusit něco sesmolit,“ řekl, „třebaže nepochybuji, že první vydání večerníků už určitě vyšlo se všemi podrobnostmi. Já prostě mám takovou smůlu. Vzpomínáte si, jak se zřítila ta tribuna v Doncasteru? No – a já byl jediný žurnalista na tribuně, a jenom moje noviny o tom neuveřejnily žádnou zprávu, protože jsem byl příliš otřesen, než abych ji mohl napsat. A teď zas přijdu pozdě – s vraždou spáchanou u mého vlastního domu.“
Když jsme odcházeli z pokoje, slyšeli jsme, jak jeho pero skřípavě zadrhává po papíře.
Místo, kde se nalezly úlomky bysty, bylo vzdáleno pouze několik set kroků. Náš zrak nejprve spočinul na sošce slavného císaře, který zřejmě vzbuzoval v mysli neznámého tak divokou a ničivou nenávist. Ležela na trávě rozmetána na drobné střepy. Holmes jich několik zvedl a pozorně si je prohlížel. Podle jeho napjaté tváře a cílevědomého počínání jsem usoudil, že konečně nalezl stopu.
„Nuže?“ zeptal se Lestrade.
„Jsme teprv na začátku,“ pravil. „Ale nicméně – nicméně máme několik faktů, které nám poskytují jisté náznaky, o něž se můžeme při dalším postupu opřít. Vlastnictví bezcenné bysty znamenalo pro toho podivného zločince víc než lidský život. To za prvé. A k tomu navíc přistupuje zvláštní skutečnost, že ji nerozbil v domě nebo v jeho těsném sousedství – pokud ovšem pachateli záleželo pouze na zničení bysty.“
„Setkání s druhým mužem ho rozrušilo, a tak se unáhlil. Sotva si byl vědom, co činí.“
„Nu, zdá se to pravděpodobné. Obzvlášť vás ale chci upozornit na polohu tohoto domu i zahrady, v níž byla bysta rozbita.“
Lestrade se rozhlédl kolem sebe.
„Je to prázdny dům, takže pachatel věděl, že ho v zahradě nikdo nevyruší.“
„Ano, ale nad ním stojí v ulici jiný neobydlený dům, kolem kterého musel pachatel projít, než došel sem. Proč nerozbil bystu tam, když se každým krokem zvyšovalo nebezpečí, že ho někdo potká?“
„Vzdávám se,“ řekl Lestrade.
Holmes ukázal na pouliční svítilnu nad našimi hlavami.
„Tady na svou práci viděl, kdežto u druhého domu ne. V tom je ten důvod.“
„U všech všudy, máte pravdu!“ zvolal detektiv. „Když o tom teď uvažuji, bysta v ordinaci doktora Barnicota byla rozbita také poblíž nočního světla. Nu, pane Holmesi, co si počneme s tímhle faktem?“
„Zapamatujeme si jej – zapíšeme do paměti. Později můžeme přijít na něco, co s nim bude souviset. Jaké kroky navrhujete teď podniknout, Lestrade?“
„Podle mého názoru bude nejpraktičtější zjistit totožnost toho mrtvého. To by nemělo působit žádné obtíže. Jakmile vypátráme, kdo to je a s kým se stýkal, máme dobrý začátek, z něhož postupně přijdeme na to, co dnešní noci v Pitt Street pohledával, s kým se tam sešel a kdo ho na prahu domu pana Horace Harkera zabil. Nemyslíte?“
„Nepochybně, nicméně já bych k řešení přistoupil poněkud jinak.“
„Co byste tedy dělal?“
„No, nedejte se mnou ovlivňovat. Navrhuji, abyste postupoval podle své metody a já zas podle své. Později můžeme své poznatky porovnat a vzájemně doplnit.“
„Výborně,“ řekl Lestrade.