„Jestliže se vracíte do Pitt Street, mohl byste se zastavit u pana Horace Harkera. Vyřiďte mu, že jsem dospěl k přesvědčení, že jeho dům navštívil nebezpečný vraždící šílenec, trpící napoleonským fantasem. Bude to užitečné pro jeho článek.“
Lestrade vypadal užasle.
„Snad tomu vážně nevěříte?“
Holmes se usmál.
„Že ne? Nu – snad ne. Jsem si ale jist, že to bude zajímat pana Horace Harkera a předplatitele Centrálního tiskového syndikátu. Věru, Watsone, dneska nás očekává dlouhá a dost složitá práce. Byl bych rád, Lestrade, kdybyste se s námi mohl sejít v šest hodin večer v Baker Street. Do té doby bych si rád ponechal fotografii nalezenou v kapse mrtvého. Je možné, že vás požádám o doprovod a přispění při menší výpravě, na kterou se dnes večer vydáme, pokud se ukáže, že mé vývody byly správné. Prozatím se s vámi loučím a přeji sám sobě mnoho zdaru.“
Sherlock Holmes a já jsme společně odešli do High Street a tam jsme se zastavili v obchodě Harding Brothers, kde byla bysta zakoupena. Mladý prodavač nám sdělil, že pan Harding přijde až odpoledne a že on sám je v obchodě teprve krátce, takže nám nemůže poskytnout žádné informace. Na Holmesově tváři se objevil výraz zklamání a rozmrzelosti.
„Nu, nemůžeme čekat, že nám vždycky vyjde všechno tak, jak si přejeme, Watsone,“ řekl posléze. „Musíme se tu zastavit odpoledne, když zde pan Harding dřív nebude. Jak jste asi vytušil, snažím se vypátrat původ těch byst, abych zjistil, zda nepřijdu na něco neobvyklého, co by jejich pozoruhodné osudy vysvětlilo. Zastavíme se u pana Morse Hudsona na Kennington Road a uvidíme, zda nám tento problém trochu nevyjasní on.“
Po hodinové jízdě drožkou octli jsme se v prodejně obchodníka s obrazy. Byl to obtloustlý mužík se zarudlým obličejem a nakvašeným vystupováním.
„Ovšem, pane. Přímo tady na pultě, pane,“ řekl. „Nevím, k čemu platíme všecky ty daně a poplatky, když si kdejaký lump může přijít a rozbíjet mi zboží. Ano, pane, ty dvě sošky jsem doktoru Barnicotovi prodal já. Je to ostuda, pane. Komplot nihilistů, tím si to vysvětluji. Rozbíjet sochy může jenom nějaký anarchista. Od koho jsem sochy koupil? Nechápu, jak to s tím souvisí. Nu, když to opravdu potřebujete vědět, byly od firmy Gelder & Co. v Church Street ve Stepney. Ve své branži je to už dvacet let velmi dobře známá firma. Kolik jsem jich měl? Tři – dvě a jedna jsou tři – dvě koupil doktor Barnicot a jednu mi rozbili tady na pultě za bílého dne. Jestli znám toho muže na fotografii? Ne, neznám ho. Ale vlastně ano, znám ho. Vždyť je to Beppo! To byl italský řemeslník, vypomáhal mi v krámě. Trochu se vyznal v modelování, pozlacování rámů a drobných opravách. Odešel minulý týden a od té doby jsem o něm neslyšel. Ne, nevím, odkud přišel ani kam odešel. Pokud byl u mne zaměstnán, nic jsem proti němu neměl. Odešel dva dny předtím, než byla bysta zničena.“
„Nu, to je všechno, co se dalo čekat, že se od Morse Hudsona dovíme,“ pravil Holmes, když jsme vyšli z krámu. „Máme Beppa jako společného jmenovatele – jak v Kenningtonu, tak v Kensingtonu, takže se nám ta deset mil dlouhá jízda vyplatila. A teď, Watsone, se vypravíme k firmě Gelder & Co. ve Stepney, poněvadž tam byly ty bysty vyrobeny, odtamtud pocházejí. Velice by mě překvapilo, kdybychom se tam něco nedověděli.“
V rychlém sledu jsme prošli přes okraj módního Londýna, hotelového Londýna, divadelního Londýna, literárního Londýna, obchodního Londýna a posléze námořního Londýna, až jsme dorazili do stotisícového města na břehu řeky, kde se činžáky hemží a páchnou vyvrženci z celé Evropy. Tam, na široké třídě, kde kdysi sídlili bohatí městští kupci, nalezli jsme hledanou sochařskou dílnu. Venku na rozlehlém dvoře stála řada rozpracovaných pomníků a soch. Uvnitř byla prostorná místnost, v níž modelovalo a odlévalo asi padesát dělníků. Ředitel, mohutný plavovlasý Němec, nás zdvořile přijal a dal Holmesovi na všechny jeho otázky jasnou odpověď. Nahlédnutím do knih zjistil, že z mramorové kopie Napoleonovy hlavy podle Devina bylo vyrobeno několik set odlitků, ale ty tři, které firma asi před rokem zaslala Morsi Hudsonovi, byly polovinou série čítající šest kusů – druhá polovina byla odeslána firmě Harding Brothers v Kensingtonu. Nebyl důvod, proč by se těch šest odlitků mělo nějak lišit od ostatních. Ředitel nám nemohl uvést sebemenší příčinu, proč by si někdo umanul ty odlitky zničit – po pravdě řečeno se takovému nápadu vysmál. Velkoobchodní cena bysty činila šest šilinků, ale maloobchod mohl dostat dvanáct nebo ještě víc. Odlévalo se ve dvou formách, přední a zadní část zvlášť, pak se oba sádrové profily spojily, čímž vznikla kompletní bysta. Tuto práci obvykle prováděli Italové v místnosti, v niž jsme právě byli. Hotové bysty se postavily na stůl do chodby, aby vyschly, a poté byly odvezeny do skladu. To bylo všechno, co nám mohl povědět.
Když ale Holmes vytáhl fotografii, zareagoval ředitel zcela nečekaně. Tvář mu zrudla hněvem a obočí nad modrýma germánskýma očima se mu nasupilo.
„Ach, ten lotr!“ zvolal. „Ovšem, znám ho velice dobře. Naše firma má dobré jméno a policie k nám přišla jen jednou, a to všechno kvůli tomu chlapovi. Je to už víc než rok. Probodl nožem na ulici jiného Itala a potom přišel do práce, policie ho sledovala a tady byl dopaden. Jmenoval se Beppo – jeho příjmení jsem se nikdy nedověděl. Patřilo mi to, neměl jsem chlapa s takovým ksichtem do zaměstnání přijímat. Byl to ale dobrý pracovník – jeden z nejlepších.“
„Kolik dostal?“
„Ten napadený zůstal naživu, a Beppo vyfasoval jen jeden rok. Určitě už je venku; ale neodvážil se tu ani ukázat. Je u nás ale zaměstnán jeho bratranec a ten by vám snad mohl povědět, kde ho najdete.“
„Ne, ne,“ zvolal Holmes, „tomu bratranci ani slůvko – ani slůvko, o to vás prosím. Jde o velmi závažnou věc a čím hlouběji do ní pronikám, tím se mi zdá závažnější. Když jste zjišťoval ze záznamů, komu jste ty odlitky prodal, povšiml jsem si, že je tam uvedeno datum 3. června minulého roku. Nevíte náhodou, kdy byl Beppo zatčen?“
„Zhruba vám to mohu říci podle výplatní listiny,“ odpověděl ředitel. „Ano,“ pokračoval, když po chvíli listování našel příslušnou stránku, „poslední výplatu bral dvacátého května.“
„Děkuji vám,“ řekl Holmes. „Myslím, že už vás nebudu okrádat o čas a zneužívat vaší trpělivosti.“ Ještě jednou ho upozornil, aby se o našem pátrání nikomu nezmiňoval, a znovu jsme se vydali na západ.
Odpoledne už hodně pokročilo, než se nám podařilo rychle se naobědvat v jedné restauraci. U vchodu visel novinový plakát s titulky „Násilí v Kensingtonu. Šílenec vraždí“ a obsah novin naznačoval, že pan Horace Harker přece jen uplatnil svůj článek. Neobyčejně senzační a květnatý popis celé události zabral dva sloupce. Holmes si opřel noviny o stojánek s octem a hořčicí a četl je při jídle. Několikrát se tlumeně zachechtal.
„To je výborné, Watsone,“ pravil. „Poslechněte si to: ‚Uspokojuje nás vědomí, že názory na případ se nebudou rozcházet, protože pan Lestrade, jeden z nejzkušenějších příslušníků policejního sboru, a pan Sherlock Holmes, známý poradní expert, nezávisle na sobě dospěli k názoru, že příčinou groteskního sledu událostí, které vyvrcholily tak tragicky, je spíše choromyslnost než promyšlený zločin. Pouze duševní úchylka může poskytnout vysvětlení všech faktů.‘ Tisk, Watsone, je neobyčejně cenný vynález, když víte, jak ho využít. A teď, jestliže jste už dojedl, se vrátíme do Kensingtonu a uvidíme, co nám poví majitel firmy Harding Brothers.“