Holmes však našemu vězni nevěnoval pozornost. Seděl na bobku na prahu a velice pečlivě prohlížel, co muž vynesl z domu. Byla to Napoleonova bysta připomínající tu, kterou jsem viděl ráno, a rozbitá na podobné úlomky. Holmes každý střípek opatrně obrátil ke světlu, ale ani jeden se v ničem nelišil od druhého. Právě skončil, když se v hale rozsvítila světla, dveře se otevřely a ukázal se majitel domu, žoviální tlouštík v košili a kalhotách.
„Pan Josiah Brown, pokud se nemýlím?“ řekl Holmes.
„Ano, pane, a vy jste zajisté pan Sherlock Holmes? Obdržel jsem dopis, který jste mi zaslal po spěšném poslovi, a řídil jsem se přesně vašimi příkazy. Uzamkli jsme všechny dveře zevnitř a čekali, co bude dál. Věru velmi rád vidím, že jste toho lotra dopadli. Doufám, pánové, že půjdete dovnitř a přijmete nějaké občerstvení.“
Jenomže Lestrade toužil mít svého vězně co nejdříve v bezpečí pod zámkem, a tak jsme o několik minut později přivolali naši drožku a všichni čtyři jsme se vydali na cestu do Londýna. Náš vězeň nepromluvil ani slovo; jenom na nás zíral zpod rozcuchaných vlasů a jednou, když se mu zdálo, že má ruka je na dosah, chňapl po ní jako hladový vlk. Zdrželi jsme se na policejní stanici a dověděli se, že se při prohlídce jeho oděvu nenašlo nic kromě několika šilinků a dlouhého nože v pochvě, který na rukojeti nesl hojné stopy čerstvé krve.
„To je v pořádku,“ řekl Lestrade, když jsme se rozcházeli. „Hill všechny tyhle výtečníky zná a bude vědět, kdo to je. Uvidíte, že má teorie o mafii se nakonec ukáže jako správná. Ale přesto jsem vám nadmíru zavázán, pane Holmesi, za mistrovský způsob, jakým jste ho dopadl. Všechno mi dosud není ještě úplně jasné.“
„Soudím, že na vysvětlování je už příliš pozdní hodina,“ řekl Holmes. „Kromě toho ještě zbývá osvětlit několik podrobností a tohle je jeden z případů, které stojí za to, aby se propracovaly až k samému konci. Jestliže k nám přijdete ještě jednou zítra o šesté, nepochybně vás přesvědčím, že jste dokonce ani teď plně nepochopil význam celého případu, který vykazuje několik rysů v dějinách zločinu veskrze svérázných. Jestliže vám dovolím zaznamenat další z mých drobných problémů, Watsone, předvídám, že oživíte své stránky vyprávěním o jedinečném dobrodružství s napoleonskými bystami.“
Když jsme se nazítří večer opět sešli, Lestrade přinesl množství informací o našem vězni. Ukázalo se, že se jmenuje Beppo, jeho příjmení však nebylo známo. V italské kolonii ho dobře znali jako povaleče. Býval zručným sochařem, poctivě se živil, ale dal se na špatnou cestu a byl už dvakrát trestán – jednou za krádež a jednou, jak už jsme věděli, že pobodal svého krajana. Pohnutky, které ho vedly k ničení byst, byly zatím stále ještě neznámé a v tomto směru odmítal odpovídat na otázky; policie však vypátrala, že některé z byst mohl docela dobře vyrobit sám, neboť tuto práci vykonával u firmy Gelder & Co. Všechny tyto informace – mnohé jsme už znali – vyslechl Holmes se zdvořilou pozorností, ale já, který jsem ho dobře znal, jsem jasně viděl, že bloudí myšlenkami někde jinde, a pod maskou, kterou si dovedl nasadit, jsem rozeznal nepokoj smíšený s očekáváním. Posléze se pohnul v křesle a oči se mu rozzářily. Někdo zazvonil. O chvíli později jsme na schodech zaslechli kroky a do místnosti byl uveden starší pán s ruměnou tváří a šedivými licousy. V pravé ruce nesl staromódní cestovní brašnu, kterou postavil na stůl.
„Je tu pan Sherlock Holmes?“
Můj přítel se uklonil a usmál. „Pan Sandeford z Readingu, že?“
„Ano, pane. Lituji, že jsem se poněkud opozdil, ale vlakové spojení je špatné. Psal jste mi o bystě, kterou vlastním.“
„Ano.“
„Zde je váš dopis. Napsal jste: ‚Toužím mít kopii Devinova Napoleona a jsem ochoten vám zaplatit deset liber za bystu, která je vaším majetkem.‘ Je to tak správné?“
„Zajisté.“
„Váš dopis mě velice překvapil, protože jsem si nedovedl představit, kde jste se dověděl, že něco takového mám.“
„Ovšemže vás to překvapilo, ale vysvětlení je velmi prosté, pan Harding od firmy Harding Brothers mi řekl, že vám prodal poslední kopii, a sdělil mi vaši adresu.“
„Ach – tak to tedy bylo? Řekl vám, kolik jsem za ni zaplatil?“
„Ne, neřekl mi to.“
„Nuže, jsem člověk počestný, i když ne příliš bohatý. Za bystu jsem zaplatil jenom patnáct šilinků a myslím, že byste to měl vědět, dřív než od vás těch deset liber přijmu.“
„Vaše ohleduplnost vám slouží ke cti, pane Sandeforde. Navrhl jsem ale kupní cenu a hodlám na ní trvat.“
„To je od vás věru velice pěkné, pane Holmesi. Přinesl jsem bystu s sebou, jak jste mě požádal. Zde je!“
Otevřel brašnu a konečně jsme na vlastním stole spatřili nepoškozený exemplář bysty, kterou jsme několikrát předtím viděli rozbitou na kousky.
Holmes vytáhl z kapsy papír a na stůl položil desetilibrovou bankovku.
„Podepište mi laskavě ten papír za přítomnosti těchto svědků. Je to jenom prohlášení, že na mne převádíte všechna práva spojená s bystou. Víte, potrpím si od přírody na pořádek a člověk nikdy neví, co se může stát. Děkuji vám, pane Sandeforde, zde máte své peníze a přeji vám příjemný večer.“
Když náš návštěvník odešel, Holmesovo počínání upoutalo naši pozornost. Začal tím, že vytáhl ze zásuvky čistý bílý ubrus, který prostřel na stůl. Doprostřed ubrusu potom postavil právě získanou bystu. Nakonec uchopil jezdecký bičík a zasadil Napoleonovi ostrý úder do temene hlavy. Socha se rozpadla na kousky a Holmes se dychtivě sklonil nad sádrovými úlomky. O chvilku později s vítězoslavným výkřikem pozvedl jednu střepinu, v níž jako hrozinka v koláči vězel kulatý, tmavý předmět.
„Pánově,“ řekl, „dovolte, abych vám ukázal proslulou černou perlu Borgiů!“
Chvíli jsme s Lestradem seděli mlčky a potom jsme najednou začali tleskat jako při dobře zahraném vyvrcholení divadelní hry. Holmesovy bledé tváře zalil slabý ruměnec a poklonil se nám jako autor dramatu, když přijímá ovace obecenstva. V takových chvílích na okamžik přestával být uvažujícím strojem a prozrazoval svou lidskou slabost pro obdiv a potlesk. Tatáž neobyčejně hrdá a rezervovaná povaha, která se s odporem odvracela od slávy a popularity, se dovedla do hloubi dojmout spontánním obdivem a chválou přátel.
„Ano, pánové,“ řekl, „je to nejproslulejší perla, která dnes na světě existuje, a já měl to štěstí, že jsem ji souvislým řetězcem indukčního uvažování sledoval z ložnice knížete z Calonny v hotelu Darce, kde se ztratila, až do nitra téhle poslední z šesti Napoleonových byst vyrobených firmou Gelder & Co. ve Stepney. Jistě si vzpomínáte, Lestrade, jakou senzaci vyvolalo zmizení té cenné perly, a na marné pokusy londýnské policie ji najít. Podezření padlo na kněžninu služebnou, která byla italského původu. Ukázalo se, že má v Londýně bratra, ale nepodařilo se prokázat, že s ním byla ve spojení. Služebná se jmenovala Lucretia Venucciová a nepochybuji ani dost málo, že Pietro, zavražděný před dvěma dny, byl její bratr. Ověřoval jsem si data v archivu starých novin a zjistil jsem, že perla zmizela právě dva dny předtím, než byl Beppo pro nějaký násilný čin zatčen – a to v dílně firmy Gelder & Co. v době, kdy se tam bysty odlévaly. Teď jistě jasně chápete sled událostí, i když v obráceném pořadí, než jak se jevily mně. Beppo měl perlu. Snad ji Pietrovi ukradl, snad byl Pietrovým spolčencem, snad byl spojkou mezi Pietrem a jeho sestrou. Nezáleží na tom, které řešení je správné.