Jakmile jsem pohlédl na stůl, poznal jsem, že se někdo přehraboval v mých papírech. Svědčily o tom ty tři sloupcové obtahy. Nechal jsem je ležet na sobě. Teď jsem uzřel, že jeden leží na podlaze, jeden na stolku u okna a třetí tam, kde jsem jej původně zanechal.“
Holmes se poprvé pohnul.
„První sloupec byl na podlaze, druhý u okna a třetí na místě, kde jste jej zanechal,“ řekl.
„Přesně tak, pane Holmesi. Uvádíte mě v úžas. Jak jste na to vůbec přišel?“
„Pokračujte prosím ve svém neobyčejně zajímavém líčení.“
„Chvíli jsem se domníval, že se Bannister dopustil neomluvitelné opovážlivosti a že si mé písemné testy prohlížel. To však naprosto rozhodně popřel a já jsem přesvědčen, že mluví pravdu. Existuje ještě možnost, že někdo šel kolem, uviděl ve dveřích klíč, dovtípil se, že nejsem přítomen, a vešel dovnitř, aby se na testy podíval. V sázce je věru vysoká peněžní částka, protože běží o významné stipendium, a člověk bez mravních zásad by takové riziko snadno podstoupil, aby získal výhodu proti svým kolegům.
Bannistera tato příhoda velice rozrušila. Téměř omdlel, když jsme shledali, že testovací listiny měl v rukou někdo nepovolaný. Nalil jsem mu kalíšek brandy a ponechal ho zhrouceného v křesle, zatímco jsem zevrubně prohlížel pokoj. Záhy jsem poznal, že kromě zpřeházených testů zanechal vetřelec ještě další známky své přítomnosti. Na stolku u okna zůstalo několik hoblinek dřeva po ořezávání tužky. Ležel tam také kousek ulomené tuhy. Podle všeho měl ten padouch při opisování testu náramně naspěch, neboť zlomil tužku a musel ji ořezávat.“
„Výborně!“ řekl Holmes, jehož nálada se zlepšovala, čím víc ho případ upoutával. „Štěstěna vám přála.“
„To ještě není všechno. Mám nový psací stůl s deskou potaženou červenou kůží. Jsem ochoten odpřisáhnout a Bannister rovněž, že její povrch byl zcela hladký a neporušený. Zjistil jsem v něm asi tři palce dlouhou trhlinu – ne pouhé škrábnutí, ale doslova vryp. A nadto jsem na stole našel kuličku černé masy či jílu, v němž byla jakási smítka, která vypadá jako piliny. Jsem přesvědčen, že ty stopy zanechal muž, který mi testy rozházel. Byl jsem u konce s důvtipem, když mě pojednou napadla šťastná myšlenka, že jste v našem městě, a proto jsem se rozjel rovnou k vám, abych vám tu záležitost svěřil. Prosím vás, pane Holmesi, pomozte mi! Vidíte, v jakém dilematu se nacházím. Buď musím odhalit pachatele, anebo se musí zkouška odložit, dokud nebudou vypracovány nové zkušební otázky, a protože tak nelze učinit bez zdůvodnění, propukne z toho ošklivý skandál, který vrhne špatné světlo nejen na kolej, ale i na celou universitu. Především si přejí, aby záležitost byla urovnána klidně a bez poprasku.“
„Velmi rád ji prozkoumám, a pokud bude v mých silách, poradím vám,“ řekl Holmes, vstal a oblékl si plášť. „Není to případ tak zcela nezajímavý. Navštívil vás někdo v pokoji, poté co jste dostal obtahy?“
„Ano, mladý Daulat Ras, indický student, který bydlí na stejném patře – přišel se mne zeptat na některé podrobnosti o zkoušce.“
„A sám se k ní také přihlásil?“
„Ano.“
„A ležely zkušební listiny na vašem stole?“
„Pokud si pamatuji, byly svinuty.“
„Dalo se však poznat, že jsou to obtahy?“
„Patrně ano.“
„Nikdo jiný u vás v pokoji nebyl?“
„Nikoli.“
„Věděl někdo, že tam ty obtahy máte?“
„Nikdo – kromě tiskárny.“
„Věděl o tom váš sluha Bannister?“
„Nikoli, určitě ne. Nevěděl to nikdo.“
„Kde je Bannister teď?“
„Udělalo se mu hrozně nevolno, chudákovi. Opustil jsem ho zhrouceného v křesle. Pospíchal jsem, abych byl u vás co nejdřív.“
„Nechal jste dveře otevřené?“
„Nejdřív jsem testy uzamkl.“
„To ovšem, pane Soamesi, znamená, že pokud váš indický student v těch svinutých papírech obtahy testů nepoznal, přišel na ně ten člověk, který se v nich přehraboval, docela náhodně.“
„Souhlasím s vámi.“
Holmes se nevyzpytatelně usmál.
„Nu, pojďme se tam podívat. Tohle není případ pro vás, Watsone – jde o cvičení mozku, ne těla. Dobrá, když chcete, pojďte také. Pane Soamesi – jsem vám k službám!“
Z obývacího pokoje našeho klienta vedlo dlouhé, nízké mřížové okno na starobylé čtverhranné nádvoří, zarostlé místy lišejníkem. Dveře s gotickým klenutím vedly na vyšlapané kamenné schodiště. V přízemí byl profesorův byt. Nad ním bydleli tři studenti, v každém patře jeden. Než jsme dorazili na místo činu, sneslo už se šero. Holmes zůstal stát a vážně se zahleděl na okno. Potom k němu přistoupil, stoupl si na špičky a s nataženým krkem nahlédl do pokoje.
„Pachatel musel vejít dveřmi. Kromě té okenní tabule tu jiný vchod není,“ poznamenal náš učený průvodce.
„Propána!“ řekl Holmes a podivně se usmál, když pohlédl na našeho společníka. „Nu, když se nemůžeme nic dovědět zde, bude lépe, zajdeme-li dovnitř.“
Profesor odemkl vnější dveře a uvedl nás do svého pokoje. Zůstali jsme stát na prahu, zatímco Holmes prohlížel koberec.
„Žádné stopy na něm bohužel nejsou,“ pravil. „Za tak suchého dne se to dá jen stěží očekávat. Zdá se, že se váš sluha vzpamatoval už dokonale. Říkal jste, že když jste odcházel, seděl v křesle. V kterém křesle?“
„Tady v tom, u okna.“
„Aha. Vedle stolku. Můžete jít dovnitř. Koberec jsem už prohlédl. A teď k tomu stolku. Je naprosto zřejmé, co se přihodilo. Ten muž vešel a z psacího stolu bral obtahy, jeden sloupec po druhém. Přenášel si je na stolek u okna, neboť odtud vás mohl uvidět přicházet přes nádvoří a dát se včas na útěk.“
„Po pravdě řečeno, mě vidět nemohl,“ řekl Soames, „protože jsem přišel bočním vchodem.“
„Věru, to je výtečné! Ale on si to aspoň tak představoval. Podíváme se na ty tři obtahy. Žádné otisky prstů na nich nejsou. Nuže, nejprve si vzal první stránku a opisoval ji. Jak dlouho mu to mohlo trvat, když použil všech možných zkratek? Nejméně čtvrt hodiny. Potom stránku odhodil a vzal další. Uprostřed pilné práce ho vyrušil váš příchod a přiměl ho k velmi chvatnému ústupu – velice chvatnému, protože mu nestačil čas vrátit papíry na místo, a tím vám prozradil, že je držel v rukou někdo nepovolaný. Když jste stál u vnějších dveří, nezaslechl jste na schodech spěšné kroky?“
„Ne, nic podobného jsem nezaslechl.“
„Nu, psal tak divoce, že ulomil tuhu, a jak jste poznamenal, musel tužku znovu ořezávat. To je pozoruhodné, Watsone. Nebyla to běžná tužka. Je nadprůměrně veliká, s měkkou tuhou, tmavomodře lakovaná, jméno výrobce je na ní vyraženo stříbrně a z celé tužky zbývá už jen asi půldruhého palce. Hledejte takovou tužku, pane Soamesi, a najdete svého pachatele. Když dodám, že má velký a hodně tupý nůž, máte v ruce další vodítko.“
Pan Soames byl touto záplavou informací poněkud ohromen.
„Chápu všechno ostatní,“ řekl, „ale opravdu – pokud jde o délku zbytku té tužky –“