„Nikoli, pane, ani slůvkem.“
„Žádného z nich jste neviděl?“
„Nikoli, pane.“
„Dobrá. A nyní, pane Soamesi, půjdeme se projít po nádvoří koleje, budete-li tak laskav.“
Tři žluté obdélníky světla zářily nad námi v houstnoucím soumraku.
„Všichni tři ptáčci sedí v hnízdech,“ řekl Holmes, když vzhlédl. „Ejhle! Co to? Zdá se, že jeden z nich je neklidný.“
Za roletou se pojednou objevila Indova tmavá silueta. Student rychle přecházel nahoru a dolů pokojem.
„Rád bych si je prohlédl jednoho po druhém,“ řekl Holmes. „Je to možné?“
„Jistěže,“ odpověděl Soames. „Jejich místnosti patří k nejstarším v koleji, a není nijak neobvyklé, přijde-li si je nějaký návštěvník prohlédnout. Pojďte, provedu vás osobně.“
„Neuvádějte žádná jména prosím!“ řekl Holmes, když jsme zaklepali na Gilchristovy dveře. Otevřel je štíhlý, vysoký mládenec s vlasy barvy lnu a uvítal nás, když slyšel, proč jsme přišli. Uvnitř jsme spatřili několik opravdu pozoruhodných ukázek středověkého anglického stavitelství. Jedna z nich Holmese natolik zaujala, že si ji chtěl načrtnout do zápisníku, avšak zlomil tužku, vypůjčil si od našeho hostitele jinou a posléze si vypůjčil i nůž, aby tužku ořezal. Táž podivná příhoda se opakovala v Indově obydlí. Ten mlčenlivý muž s mírně zahnutým nosem na nás hleděl úkosem a zřejmě byl rád, když Holmes svůj stavitelský náčrtek dokreslil. Nepostřehl jsem, že by Holmes v tomto či předešlém případě našel stopu, po které pátral. Naše třetí návštěva však skončila nezdarem. Vnější dveře se na naše zaklepání neotevřely a zevnitř se řinuly jenom nadávky. „Kdo jste, to je mi úplně fuk. Jděte do horoucího pekla!“ křičel rozhněvaný hlas. „Zítra mám zkoušku a nikdo mě odtud nevytáhne!“
„Je to hrubián,“ řekl náš průvodce zardělý hněvem, když jsme sestupovali po schodišti. „Netušil ovšem, že na jeho dveře klepu já, nicméně jeho chování bylo krajně nezdvořilé a za stávajících okolností opravdu podezřelé.“
Holmes zareagoval velmi podivně.
„Můžete mi přesně říci, jak je vysoký?“ zeptal se.
„Opravdu, pane Holmesi, to se neodvážím říci. Je vyšší než Ind, ale tak vysoký jako Gilchrist není. Soudím, že pět stop šest palců by asi tak odpovídalo.“
„To je velmi důležité,“ řekl Holmes. „A teď vám, pane Soamesi, popřeji dobrou noc.“
Bylo vidět, že náš průvodce je udivený a rozmrzelý, neboť hlasitě zvolaclass="underline" „Dobré nebe, pane Holmesi, přece mě tak narychlo nehodláte opustit! Patrně si neuvědomujete, v jakém jsem postavení. Zítra začínají zkoušky. Musím ještě dnes večer provést nějaké rozhodné opatření. Nesmím připustit, aby se zkouška konala, kdyby se testy dostaly do rukou někoho nepovolaného. Musíme situaci nějak vyřešit.“
„Zatím nic nepodnikejte. Časně ráno se u vás zastavím a celou záležitost znova probereme. Snad vám budu moci přece jen naznačit východisko. Zatím ponechte všechno tak, jak je – prostě všechno.“
„Dobrá, pane Holmesi.“
„Můžete být zcela klidný. Určitě najdeme cestu, která vás vyvede z nesnází. Ten černý jíl a rovněž hoblinky z ořezávané tužky si vezmu s sebou. Sbohem.“
Když jsme vyšli na temné nádvoří koleje, vzhlédli jsme k oknům. Ind stále ještě přecházel po pokoji. V ostatních oknech byla tma.
„Nuže, Watsone, co o tom soudíte?“ zeptal se mě Holmes, když jsme došli na hlavní ulici. „Docela pěkná salonní hra – něco jako ten trik s třemi kartami, viďte? Máte na vybranou tři muže. Zvolte si. Který to bude?“
„Student z horního patra – ten s tou nevymáchanou hubou. Má také nejhorší pověst. Ind ale rovněž vypadal jako chlapík všemi mastmi mazaný. Proč asi pořád přechází sem a tam po pokoji?“
„Na tom nic není. To dělá mnoho lidí, když se snaží něčemu se naučit nazpaměť.“
„Koukal po nás nějak divně.“
„Tvářil byste se právě tak, kdyby k vám vpadl hlouček cizích lidí v době, kdy se chystáte na zítřejší zkoušku a každá chvíle je pro vás drahá. Ne, na tom nic zlého nevidím. Tužky a nože jsem také shledal v pořádku. Záhadou je mi ale ten člověk.“
„Který?“
„Nu, přece ten sluha Bannister. Jakou v tom hraje roli?“
„Na mě působil dojmem naprosto počestného člověka.“
„Na mě rovněž. A to je ta záhada. Proč by člověk veskrze poctivý – vida, tady je velké papírnictví. Zde zahájíme pátrání.“
V městě byly takové větší prodejny jen čtyři a v každé z nich ukázal Holmes hoblinky dřeva z tužky a nabízel značný příplatek za její duplikát. Všude nám řekli, že mohou tužku objednat, ale že není obvyklé velikosti a bývá málokdy na skladě. Mého přítele zřejmě nijak nesklíčilo, že musel odejít s nepořízenou, pouze pokrčil v polohumorné rezignaci rameny.
„Milý Watsone, nedospěli jsme nikam. Naše nejlepší a poslední stopa se rozplynula. Přesto ani dost málo nepochybuji, že nashromáždíme dostatek důkazů. U všech všudy, milý brachu, už táhne na devátou a naše bytná se zmiňovala, že zelený hrášek bude k večeři o půl osmé. S tím vaším věčným kouřením, Watsone, a s nepravidelností v jídle nejspíš dostanete výpověď a já s vámi budu vaši pohromu sdílet – předtím však ještě vyřešíme ten problém nervózního profesora, jeho lehkomyslného sluhy a tří podnikavých studentů.“
Ten večer se už Holmes o případu nezmínil, třebaže po naší opožděné večeři dlouho seděl zabrán do svých myšlenek. V osm hodin ráno vešel do mého pokoje, právě když jsem se dooblékl.
„Nu, Watsone,“ řekl, „je načase, abychom navštívili kolej svatého Lukáše. Obejdete se bez snídaně?“
„Zajisté.“
„Soames bude hrozně nervózní, dokud mu nepovíme něco konkrétního.“
„Máte pro něho nějaké konkrétní zprávy?“
„Myslím, že ano.“
„Dospěl jste k nějakému závěru?“
„Ano, milý Watsone, rozřešil jsem tu záhadu.“
„Jaké nove důkazy jste si ale mohl opatřit?“
„Aha! Nadarmo jsem nevstával tak časně – v šest hodin. Mám za sebou dvě hodiny perné práce a ušel jsem nejméně pět mil, zato se však mám čím pochlubit. Podívejte se!“
Natáhl ruku. Na dlani držel tři drobné jehlany černého jílu.
„Včera jste měl pouze dva, Holmesi!“
„A jeden mi přibyl dnes ráno. Lze oprávněně tvrdit, že číslo 3 pochází z téhož místa jako číslo l a 2. Co tomu říkáte, Watsone? Nuže, pojďte, abychom přítele Soamese zbavili útrap.“
Nešťastného profesora jsme v jeho bytě zastihli opravdu ve stavu krajního rozrušení. Za několik hodin měly být zahájeny zkoušky, a on stál před dilematem, zda fakta uvést ve veřejnou známost, anebo dovolit viníkovi, aby se ucházel o tak cenné stipendium. Nedokázal ani na okamžik zachovat klid, vzrušení jím přímo lomcovalo a přiběhl Holmesovi v ústrety s dychtivě rozevřenými pažemi.
„Bohudíky, že jste tady! Obával jsem se, že jste případ vzdal. Co mám dělat? Máme zahájit zkoušky?“
„Ano, zajisté.“
„Ale ten padouch –“
„Nebude mezi uchazeči.“
„Víte, kdo to je?“
„Myslím, že ano. Nemá-li se tahle aféra dostat na veřejnost, musíme si udělit jistou plnou moc a utvořit jakýsi rychlý soukromý soud. Soamesi, račte se posadit sem a vy, Watsone, tamhle. Já zaujmu místo v křesle uprostřed. Myslím, že teď vypadáme dostatečně impozantně, abychom viníkovi nahnali strach. Zazvoňte laskavě na zvonek!“