Bannister vešel a hned ucouvl – zřejmě překvapen a vyděšen naším soudcovským vzezřením.
„Račte za sebou zavřít dveře,“ řekl Holmes. „Nuže, Bannistere, povíte nám laskavě pravdu o té včerejší události?“
Sluha zbledl až ke kořínkům vlasů. „Všechno jsem vám už pověděl, pane.“
„Nemáte k tomu co dodat?“
„Nemám vůbec co dodat, pane.“
„Nu, tak vám trochu napovím. Když jste včera usedl do toho křesla, neučinil jste tak proto, abyste zakryl jistý předmět, který by prozradil návštěvníkovu totožnost?“ Bannisterova tvář smrtelně zbledla. „Nikoli, pane, určitě ne.“
„Byl to pouhý náznak,“ řekl Holmes vlídně. „Přiznávám se otevřeně, že to nemohu dokázat. Ale zdá se to velice pravděpodobné, neboť jakmile se k vám pan Soames obrátil zády, propustil jste ven muže, který se skrýval v ložnici.“ Bannister si olízl suché rty. „Tam žádný muž nebyl, pane.“
„Och, to je škoda, Bannistere. Dosud jste snad mluvil pravdu, ale teď vím, že lžete.“
Na mužově tváři se objevil vzdorovitý výraz. „Žádný muž tam nebyl, pane.“
„Ale, ale, neříkejte, Bannistere.“
„Nikoli, pane, nebyl tam vůbec nikdo.“
„V tom případě nám žádné další informace poskytnout nemůžete. Zůstanete laskavě v místnosti? Postavte se ke dveřím ložnice. A teď požádám vás, Soamesi, kdybyste byl tak velice laskav, zašel do pokoje mladého Gilchrista a požádal ho, aby přišel sem k vám.“
O chvíli později se profesor vrátil se studentem. Byl to hezký, vysoký, urostlý a svižný mladík, pružně našlapoval a měl příjemnou, otevřenou tvář. Přelétl po nás neklidným pohledem a posléze s neskrývaným výrazem obav utkvěl očima na Bannisterovi, který stál v rohu místnosti.
„Zavřete dveře,“ řekl Holmes. „Nuže, pane Gilchriste, jsme tu sami mezi sebou a nikdo se nemusí dovědět, co se mezi námi odehraje. Můžeme k sobě být úplně otevření. Chceme se dovědět, pane Gilchriste, jak je vůbec možné, že vy, počestný muž, jste se mohl dopustit takového činu, jaký jste včera provedl?“ Nešťastný mladík se zapotácel a vrhl na Bannistera pohled plný zděšení a výčitek.
„Ne, prosím, ne, pane Gilchriste – neřekl jsem ani slovo, ani jediné slůvko!“ zvolal sluha.
„Ne, ale udělal jste to teď,“ řekl Holmes. „Nuže, pane, chápete, že po Bannisterových slovech je vaše postavení beznadějné a že vaší jedinou nadějí je upřímné přiznání?“
Na chvíli se Gilchrist snažil ovládnout výraz křečovitě zkroucené tváře. Vzápětí se však vrhl na kolena před naším stolem, zabořil obličej do dlaní a hlasitě se rozvzlykal.
„Nu tak, nu tak,“ pravil Holmes laskavě, „chybovat je lidské, a aspoň vás nikdo nemůže obviňovat, že jste necitelný zločinec. Snad by vám lépe vyhovovalo, kdybych panu Soamesovi vyprávěl, co se stalo, a vy mě můžete opravit, jestliže se zmýlím. Souhlasíte? Nu, neobtěžujte se s odpovědí. Poslouchejte a uvidíte, že vám nehodlám ukřivdit.
Od chvíle, kdy jste mi řekl, pane Soamesi, že nikdo, dokonce ani Bannister nemohl vědět, že obtahy testů jsou ve vašem pokoji, začal tento případ nabývat v mé mysli přesnějších obrysů. Tiskaře jsem mohl z podezření vynechat. Ten si mohl test v klidu prohlédnout ve své oficíně. Inda jsem rovněž nebral v úvahu. Poněvadž obtahy byly svinuté, nemohl tušit, co je to za papíry. Na druhé straně mi připadalo nepravděpodobné, že by se někdo odvážil vejít do pokoje, a právě v den, kdy na stole ležely testy. Tu možnost jsem rovněž vyloučil. Muž, který vešel do pokoje, věděl, že tam ty testy najde. Jak se to dověděl?
Když jsem šel k vám, prohlédl jsem si okno. Pobavilo mě, jak jste mohl vůbec předpokládat, že uvažuji, zda tudy někdo nevnikl dovnitř za bílého dne před očima všech obyvatel protějších pokojů. Podobná domněnka je nesmyslná. Změřil jsem si výšku muže, který by oknem mohl zahlédnout testy ležící na psacím stole. Sám jsem šest stop vysoký, a povedlo se mi to jen s námahou. Člověk menší než já by neměl žádnou vyhlídku. Pochopíte, proč jsem už tehdy uvažoval, že pokud se mezi těmi třemi studenty najde nadprůměrně vysoký muž, měli bychom si ho povšimnout blíž.
Vešel jsem dovnitř a svěřil vám, co mi napověděl stolek u okna. Psací stůl mi neprozradil nic, dokud jste se při Gilchristově popisu nezmínil o tom, že znamenitě skáče do dálky. Pak mi to bylo rázem jasné a potřeboval jsem pouze další důkazy, které se mi podařilo rychle získat.
Všechno se zběhlo takhle. Ten mládenec strávil odpoledne na závodišti, kde trénoval skok do dálky. Při návratu nesl skokanské tretry a ty, jak je vám známo, mají dole několik hřebů. Když procházel kolem okna, zahlédl, protože je vysoký, na psacím stole obtahy a domyslel se, o co asi jde. Nic by se bývalo nestalo, ale když šel kolem vašich dveří, zahlédl v nich klíč, který tam váš sluha neopatrně zanechal. Z náhlého podnětu vešel dovnitř, aby se podíval, zda jsou to skutečně obtahy písemné zkoušky. Nevydával se tím v nebezpečí, protože mohl vždy předstírat, že se prostě jenom zastavil, aby se vás na něco zeptal.
Když však poznal, že má před sebou opravdu ty obtahy, teprve pak podlehl pokušení. Položil tretry na stůl. Co jste položil na to křeslo u okna?“
„Rukavice,“ řekl mladík.
Holmes vítězoslavné pohlédl na Bannistera.
„Položil rukavice na křeslo a bral do ruky obtahy, jeden sloupec po druhém, aby si je opsal. Myslel, že se profesor vrátí hlavní branou a že ho včas spatří. Jak víme, pan Soames šel postranním vchodem. Pojednou ho Gilchrist zaslechl u dveří. Nevěděl, kudy má uprchnout. Zapomněl na rukavice, uchopil tretry a vběhl do ložnice. Povšimněte si, že škrábanec na stole je z jedné strany slabý, ale směrem ke dveřím ložnice se prohlubuje. To samo o sobě stačí k důkazu, že tretry byly strženy tímhle směrem a že se viník ukryl v ložnici. Hlína, která mu ulpěla na hřebech, zůstala na psacím stole a další hrudka se uvolnila v ložnici. Ještě dodávám, že jsem si dnes ráno vyšel na lehkoatletickou dráhu a tam v doskočišti pro skok daleký jsem našel přilnavý černý jíl, posypaný jemnými pilinami, aby skokan neuklouzl. Odebral jsem vzorek. Vylíčil jsem to pravdivě, pane Gilchriste?“
Student vstal a narovnal se. „Ano, pane, je to tak,“ řekl. „Dobré nebe, vy k tomu nemáte co dodat?“ zvolal Soames.
„Ano, pane, mám, ale byl jsem tímhle potupným odhalením otřesen. Zde je dopis, pane profesore, který jsem vám po probdělé a horečné noci časně ráno napsal. Učinil jsem to dřív, než jsem se dozvěděl, že jsem byl jako viník odhalen. Zde vám ho předávám, pane. Dočtete se v něm, že jsem se rozhodl od zkoušky odstoupit. Byla mi nabídnuta důstojnická hodnost u rhodeské policie a bezodkladně odjíždím do jižní Afriky.“
„Opravdu rád slyším, že jste ze své nepoctivě získané výhody nehodlal těžit,“ řekl Soames. „Čím mi ale vysvětlíte svou náhlou proměnu?“
Gilchrist ukázal na Bannistera.
„Na správnou cestu mě přivedl on,“ řekl.
„No tak, Bannistere,“ řekl Holmes. „Z toho, co jsem vám řekl, vám teď musí být jasné, že jedině vy jste mohl mladého muže pustit ven, neboť jste zůstal v pokoji a při odchodu jste musel dveře zamknout. Nedá se věřit, že by byl unikl oknem. Můžete nám vysvětlit své počínání a objasnit tak poslední bod této záhady?“
„To vysvětlení je velice prosté, pane, kdybyste znal můj důvod, ale ten vám ani při vší vaší chytrosti nemohl být znám. Bývaly časy, pane, kdy jsem sloužil jako komorník u sira Jabeze Gilchrista, otce přítomného mladého pána. Když přišel o majetek, našel jsem si v koleji místo jako sluha, ale nikdy jsem na svého bývalého zaměstnavatele nezapomněl, i když zchudl. Kvůli památce na ty staré časy jsem se o jeho syna všemožně staral. Víte, pane, jakmile jsem včera po tom poplachu vešel do pokoje, hned jsem si povšiml, že hnědé rukavice pana Gilchrista leží na křesle. Znal jsem ty rukavice dobře a věděl jsem, co znamená, že jsou tu. Kdyby je uviděl pan Soames, bylo by po všem. Klesl jsem do toho křesla a nehnul se odtud, dokud se pan Soames nevypravil k vám. Potom vyšel z ložnice můj mladý pán, kterého jsem kdysi houpal na kolenou, a ke všemu se mi přiznal. Což nebylo přirozené, že jsem se ho snažil chránit, a což nebylo rovněž přirozené, že jsem mu promluvil do duše, jak by to byl udělal jeho nebožtík otec, a přesvědčoval ho, že mu z takového činu nemůže vzejít prospěch? Můžete mi to vyčítat, pane?“