„Povězte mi, pane profesore Corame,“ řekl posléze, „co je uloženo v té prostřední zásuvce kancelářského stolu?“
„Nic, co by mělo pro zloděje nějakou cenu. Rodinné dokumenty, dopisy od mé nebožky ženy, diplomy, jimiž mě poctily různé university. Zde máte klíč. Můžete se o tom přesvědčit sám.“
Holmes vzal klíč, okamžik si ho prohlížel a pak jej profesorovi vrátil.
„Děkuji, pochybuji, že by mi to mohlo nějak prospět,“ řekl. „Raději se klidně projdu zahradou a celou věc si ještě promyslím. Na té teorii o sebevraždě, kterou jste uvedl, může být dost pravdy. Musíme se omluvit, že jsme k vám tak vpadli, a slibuji, že vás nevyrušíme dřív než po obědě. Ve dvě hodiny se vrátíme a sdělíme vám všechno, co by se snad mezitím přihodilo.“
Holmes byl podivně roztěkaný a nějakou dobu jsme se mlčky procházeli po zahradní pěšině.
„Máte nějaké vodítko?“ zeptal jsem se ho konečně.
„To závisí na cigaretách, co jsem vykouřil,“ pravil. „Možná že se naprosto mýlím. Ty cigarety mi ale dají odpověď.“
„Milý Holmesi,“ zvolal jsem, „jak jen pro všechno na světě –“
„Věru – uvidíte to sám. Ovšem, třeba mi to nevyjde a pak se nedá nic dělat. Samozřejmě máme stále ještě možnost vypátrat optika, který ten skřipec opravoval, ale pokud je to možné, volím vždy kratší cestu. Hle, tady vidím dobrou paní Markerovou! Potěšme se pětiminutovým poučným rozhovorem s ní.“
Už jsem se možná někdy zmínil, že když se Holmesovi zachtělo, dokázal se vlichotit do přízně žen a velmi snadno se s nimi dostal do přátelského rozhovoru. Neuplynula ani polovina uvedeného časového limitu a už získal plnou důvěru hospodyně a rozprávěl s ní, jako by se spolu znali kolik let.
„Ano, pane Holmesi, je to tak, jak říkáte. Kouří, že je to hanba povídat. Celý den a někdy i v noci – viděla jsem ráno jeho pokoj a určitě byste myslel, pane, že jste se octl v londýnské mlze. Chudák mladý pan Smith taky kouřil, ale zdaleka ne tak hrozně jako profesor. A jeho zdraví – no, to vám teda neřeknu, jestli se po tom kouření zlepšilo nebo zhoršilo, pane.“
„Ba věru,“ řekl Holmes, „takové bafčení chuti k jídlu nepřidá.“
„Víte, pane, to vám opravdu nemůžu říct.“
„Myslím, že profesor sotva něco sní.“
„No, jak kdy, to vám tedy povědět můžu.“
„Vsadil bych se, že dnes ráno nesnídal a po všech těch cigaretách, co jsem ho viděl vykouřit, nebude chtít asi ani obědvat.“
„Tu sázku byste prohrál, pane, protože dnes ráno měl zvlášť vydatnou snídani. Nepamatuju se, že by toho kdy tolik snědl, a k obědu si poručil pár pořádných kotlet. Samotnou mě to překvapuje, protože od chvíle, co jsem včera v tom pokoji viděla mladého pana Smithe mrtvého na podlaze, nemůžu se na jídlo ani podívat. Všichni lidé ale nejsou stejní a profesora to o chuť k jídlu nepřipravilo.“
Zbytek dopoledne jsme probloumali v zahradě. Stanley Hopkins odešel do vesnice, aby prošetřil pověsti o jakési neznámé ženě, kterou zahlédly včera dopoledne děti na chathamské silnici. Pokud jde o mého přítele, zdálo se, že nějak pozbyl své obvyklé činorodosti. Nikdy jsem dosud nezažil, aby se některému případu věnoval s tak vlažným zájmem. Dokonce ani když se Hopkins vrátil se zprávou, že děti nepochybně viděly nějakou ženu, která přesně odpovídala Holmesovu popisu a měla buď brýle, nebo skřipec, nedal na sobě můj přítel sebemíň znát, že by to upoutalo jeho zájem. Pozorně však vyslechl Susan, která nás obsluhovala při obědě. Mezi řečí poznamenala, že necelou půlhodinku předtím, než k té tragédii došlo, vrátil se pan Smith z procházky. Nechápal jsem, jak by to s případem mohlo souviset, ale bylo mi jasné, že Holmes tuto skutečnost zapojuje do celkového plánu, který si už v duchu vytvořil. Pojednou vyskočil ze židle a pohlédl na hodinky. „Pánové, jsou dvě hodiny,“ řekl. „Půjdeme nahoru k příteli profesorovi, abychom splnili svůj slib.“
Stařec právě dojedl oběd a prázdný talíř před ním výmluvně svědčil o jeho výtečné chuti k jídlu, o níž se zmínila hospodyně. Když k nám obrátil žhnoucí zrak v obličeji lemovaném bílou hřívou, vypadal opravdu jako nějaká tajuplná postava. Z úst mu trčela ta věčná hořící cigareta. Byl už oblečen a seděl v lenošce u krbu.
„Nuže, pane Holmesi, rozřešil jste už záhadu?“ Přisunul k mému společníkovi velkou plechovou krabici s cigaretami, položenou na stolku vedle něho. Holmes po ní současně natáhl ruku a krabice se převrhla a spadla na podlahu. Chvíli jsme se všichni plazili po kolenou a sbírali cigarety rozházené po podlaze. Když jsme se zvedli, zpozoroval jsem, že Holmesovi září oči a tváře má zardělé. Tyhle „rozvinuté válečné korouhve“ jsem u něho viděl jen v rozhodujících okamžicích.
„Ano,“ pravil. „Rozřešil jsem ji.“
Užasle jsme na něho se Stanleym Hopkinsem zírali. Profesorova vyzáblá tvář se stáhla v opovržlivý úsměšek.
„Neříkejte! V zahradě?“
„Nikoli. Tady.“
„Tady? Kdy?“
„V téhle chvíli.“
„Nepochybně žertujete, pane Holmesi. Nutíte mě, abych vám řekl, že jde o nadmíru vážnou věc, která nesnese, aby se o ní mluvilo tímhle způsobem.“
„Vykoval jsem a přezkoušel všechny články svého řetězce, pane profesore, a jsem si jist, že je bezvadný. Jaké pohnutky vás vedly, či přesněji řečeno, jakou roli v téhle podivné záležitosti hrajete, to zatím nemohu povědět. Za několik minut to uslyším patrně přímo z vašich úst. Zatím provedu pro vaši informaci rekonstrukci toho, co se stalo, abyste seznal, co se ještě potřebuji dovědět.
Včera přišla do vaší pracovny jistá dáma. Přišla s úmyslem zmocnit se jistých listin ukrytých v psacím stole. Přinesla si vlastní klíč. Měl jsem možnost prohlédnout si váš klíč a nenalezl jsem na něm žádné stopy po laku, který na klíči zůstal po tom škrábnutí. Nejste tudíž jejím pomocníkem, a pokud si ty důkazy dobře vykládám, přišla bez vašeho vědomí – aby vás oloupila.“
Profesor vyfoukl obláček kouře.
„To je nanejvýš poučně a zajímavé,“ řekl. „Nemáte už k tomu co dodat? Když jste tu dámu dokázal sledovat až tak daleko, zajisté mi také povíte, co se dělo dál.“
„Vynasnažím se. Především se ji snažil zadržet váš tajemník a ona, aby mohla uniknout, ho probodla. Na tento tragický čin jsem ochoten pohlížet jako na nešťastnou náhodu, protože jsem přesvědčen, že dáma neměla v úmyslu způsobit mu smrtelné zranění. Vrah nechodívá beze zbraně. Zděšena svým činem prchala pak bezhlavě z místa tragédie. Měla však tu smůlu, že při zápase ztratila skřipec, a protože je silně krátkozraká, byla od tohoto okamžiku vlastně bezmocná. Běžela po chodbě, kterou přišla – to se aspoň domnívala, protože obě chodby jsou pokryty kokosovými rohožemi, a zpozorovala příliš pozdě, že se octla v nesprávné chodbě a zpáteční cestu že má odříznutou. Co měla dělat? Vrátit se nemohla. Tam, kde stála, zůstat také nemohla. Musela proto jedině kupředu. Což také učinila. Vyšla po schodech nahoru, otevřela dveře a octla se ve vaší ložnici.“
Stařec s otevřenými ústy divoce zíral na Holmese. Na tváři se mu zračilo ohromení a strach. Posléze pokrčil se značným úsilím rameny a vybuchl v neupřímný smích.
„To se velice pěkně poslouchá, pane Holmesi,“ řekl. „Jenomže ta vaše nádherná teorie má jeden menší kaz. Byl jsem v té době ve svém pokoji a celý den jsem se z něho nevzdálil.“