Holmes se zasmál naivnímu úžasu mladého obra.
„Žijete v jiném světě než já, pane Overtone – ve světě příjemnějším a zdravějším. Mé působení zasahuje do mnoha společenských oblastí, ale s radostí konstatuji, že nikdy do amatérského sportu, který je tou nejlepší a nejzdravější věcí v Anglii. Jenomže vaše dnešní neočekávaná návštěva svědčí o tom, že i v tomto světě čerstvého vzduchu a čestné hry se pro mne může najít práce. A tak se, milý pane, račte posadit a pomalu, klidně a přesně mi vyprávějte, co se stalo – a jakým způsobem vám vlastně mohu pomoci.“
Mladému Overtonovi se na tváři rozhostil ztrápený výraz člověka zvyklého užívat spíš svých svalů než mozku, ale postupně, s četným opakováním a mnoha nejasnostmi, které z jeho vyprávění mohu vynechat, nás seznámil se svou podivnou historií.
„Vypadá to takhle, pane Holmesi. Jak už jsem řekl, jsem kapitánem ragbyového mužstva cambridgeské university a Godfrey Staunton je můj nejlepší hráč. Zítra máme nastoupit proti Oxfordu. Včera jsme všichni přijeli do Londýna a ubytovali se v Bentleyho soukromém hotelu. O desáté jsem obešel chlapce a dohlédl, aby si včas lehli, protože podle mého názoru potřebují přísný trénink a hodně spánku, aby se udrželi v kondici. Prohodil jsem s Godfreym několik slov, než šel spát. Připadal mi poněkud pobledlý a ztrápený. Zeptal jsem se ho, co mu schází. Řekl, že mu nic není – že ho jen trochu bolí hlava. Popřál jsem mu dobrou noc a odešel jsem. O půl hodiny později mi řekl vrátný, že nějaký vousatý muž neurvalého zevnějšku přišel za Godfreym a přinesl pro něho dopis. Godfrey ještě nespal a dopis mu byl doručen do pokoje. Jakmile jej přečetl, zhroutil se do křesla jak podťatý sekerou. Vrátného to vystrašilo a chtěl mě přivést, ale Godfrey ho zadržel, napil se vody a vzpamatoval se. Potom sešel dolů, řekl několik slov muži, který čekal v hale, a spolu odešli. Vrátný viděl jen tolik, že oba běželi ulicí směrem ke Strandu. Dnes ráno byl Godfreyho pokoj prázdný, v jeho posteli nikdo nespal a všechny jeho věci ležely tam, kde jsem je viděl včera večer. Odešel nakvap s tím neznámým a od té chvíle o sobě nedal vědět. Nevěřím, že se vůbec ještě někdy vrátí. Godfrey byl sportovec, namouvěru to byl sportovec tělem i duší, a nezanedbal by trénink a nepřiváděl svého kapitána do nesnází, kdyby neexistoval nějaký důvod mocnější než on sám. Ne, mám pocit, že odešel navždy a že už ho nikdy nespatříme.“
Sherlock Holmes vyslechl toto jedinečné vyprávění neobyčejně pozorně.
„A co jste podnikal?“ zeptal se.
„Telegrafoval jsem do Cambridge, zda tam o něm něco nevědí. Dostal jsem odpověď. Nikdo ho tam neviděl.“
„Mohl se vrátit do Cambridge?“
„Ano, noční vlak odjíždí ve čtvrt na dvanáct.“
„Pokud jste ale zjistil, on tím vlakem neodjel, že?“
„Ne, nikdo ho neviděl.“
„Co jste udělal pak?“
„Poslal jsem telegram lordu Mount-Jamesovi.“
„Proč lordu Mount-Jamesovi?“
„Godfrey je sirotek a lord Mount-James je jeho nejbližší příbuzný – myslím strýc.“
„Vida. To vrhá na celou věc nové světlo. Lord Mount-James patří k největším boháčům Anglie.“
„To jsem slyšel od Godfreyho také.“
„A váš přítel byl jeho blízký příbuzný?“
„Ano, je jeho dědicem. Starému pánovi táhne na osmdesát – a navíc je stižen pakostnicí. Může prý si nakřídovat tágo už pouze kotníky prstů. Godfreymu nedal za celý život ještě ani šilink, protože je příšerný skrblík, ale on po něm stejně všechno zdědí.“
„Obdržel jste od lorda Mount-Jamese nějakou zprávu?“
„Ne.“
„Co by mohlo vašeho přítele přimět k tomu, aby se k lordu Mount-Jamesovi vydal?“
„Nu, včera večer měl nějaké starosti, a jestli šlo o peníze, obrátil se možná na svého nejbližšího příbuzného, který má peněz víc než dost, třebaže podle toho, co jsem o lordovi slyšel, stěží by z něho něco vymáčkl. Godfrey neměl starého pána v lásce. Nešel by za ním, ani kdyby k tomu byl nucen.“
„Nu, to si brzo zjistíme. Jestliže váš přítel šel za svým příbuzným lordem Mount-Jamesem, je třeba jen vysvětlit, proč ho v tak pozdní hodině navštívil muž neurvalého zevnějšku a proč svým příchodem vyvolal takový rozruch.“
Cyril Overton si přitiskl dlaně ke spánkům. „Na to vám nemohu dát žádnou odpověď!“ zvolal.
„Nu dobrá, mám volný den a rád tu záležitost prozkoumám,“ řekl Holmes. „Důrazně bych vám však doporučoval, abyste se na nastávající utkání připravili tak, jako by ten mladý pán vůbec neexistoval. Jak jste sám řekl, jistě ho od vás odloučila nějaká neodkladná záležitost, která mu patrně nedovolí, aby se vrátil. Půjdeme do hotelu a podíváme se, zda nám celou věc trochu neobjasní vrátný.“
Sherlock Holmes se mistrovsky vyznal v umění jak přimět svědka z nižších vrstev, aby se choval nenuceně, a zanedlouho, v soukromí pokoje opuštěného Godfreym Stauntonem, vytáhl z vrátného všechno, co mu mohl říci. Včerejší noční návštěvník nebyl žádný lepší pán ani dělník. Byl to prostě, jak ho vrátný popsal, „takový obyčejný chlápek“, padesátník s prošedivělými vousy, bledou tváří a v nenápadném obleku. Vrátnému se zdálo, že byl značně rozčilený. Povšiml si, že když předával dopis, třásla se mu ruka. Godfrey Staunton strčil dopis do kapsy. Ruku však tomu člověku čekajícímu v hale nepodal. Vyměnili spolu jen několik vět a vrátný zaslechl jedině slovo „čas“. Nato oba odběhli, jak už jsme slyšeli. Hodiny v hale ukazovaly přesně půl jedenácté.
„Počkejte,“ řekl Holmes a usedl na Stauntonovu postel. „Vy jste denní vrátný, že ano?“
„Ano, pane. Služba mi končí v jedenáct.“
„Předpokládám, že noční vrátný neviděl nic podezřelého?“
„Ne, pane, jen pozdě v noci přišla z divadla nějaká společnost. Nikdo jiný.“
„Měl jste včera službu po celý den?“
„Ano, pane.“
„Nenesl jste panu Stauntonovi nějaké vzkazy?“
„Ano, pane. Telegram.“
„Vida, to je zajímavé! Kolik bylo hodin?“
„Kolem šesté.“
„Kde byl pan Staunton, když jej dostal?“
„Tady – ve svém pokoji.“
„Byl jste u toho, když jej otvíral?“
„Ano, pane. Čekal jsem, zda nepošle odpověď.“
„A poslal?“
„Ano, pane. Napsal odpověď.“
„Podával jste ji na poště?“
„Ne, odnesl si ji tam sám.“
„Napsal ji ale ve vaší přítomnosti, že?“
„Ano, pane. Stál jsem u dveří a on byl obrácen zády tam k tomu stolu. Když dopsal, řekclass="underline" ‚Můžete jít, odnesu si to sám.‘
„Čím psal?“
„Perem, pane.“
„Použil telegrafního blanketu z hromádky na stole?“
„Ano, pane. Vzal si ten vrchní.“
Holmes vstal. Uchopil blankety, donesl je k oknu a nejhořejší pečlivě prohlížel.
„Škoda že nepsal tužkou,“ řekl, hodil blankety na stůl a zklamaně pokrčil rameny. „Jak jste si už nepochybně mnohokrát povšiml, Watsone, písmo se obvykle otiskne na druhou stranu – ten fakt už rozbil nejedno spokojené manželství. Zde však nemohu žádnou stopu najít. S radostí jsem ale zjistil, že psal brkem se širokým hrotem, a nepochybují, že najdeme nějaký otisk na pijáku. Ach ano, to je ono!“
Utrhl proužek pijáku a ukázal nám tento hieroglyf: