Cyrila Overtona to náramně vzrušilo. „Přiložte to k zrcadlu,“ zvolal.
„To je zbytečné,“ řekl Holmes. „Papír je tenký a můžeme si vzkaz přečíst na rubu. Zde je.“ Obrátil papír a četli jsme:
„Tak zní konec telegramu, který odeslal Godfrey Staunton několik hodin předtím, než zmizel. Uniklo nám nejméně šest slov; ale to, co tam zůstalo – „stůjte při nás, proboha“ – dokazuje, že mladík věděl, že mu hrozí strašné nebezpečí, před nímž ho asi někdo jiný mohl ochránit. „Nás“, povšimněte si toho! Týkalo se to ještě jedné osoby. Kdo jiný to mohl být než ten pobledlý vousatý muž, který vypadal sám tak nervózně? Jaká je tudíž souvislost mezi Godfreym Stauntonem a tím vousatým mužem? A kdo je ten třetí, u koho oba hledali pomoc proti blížícímu se nebezpečí? Nuže, vyšetřování se omezuje už jen na tuto otázku.“
„Stačí nám zjistit příjemce telegramu,“ nadhodil jsem.
„Přesně tak, milý Watsone. Vaše úvaha je sice hluboká, ale mě už také napadla. Jistě jste si však už povšiml, že když přijdete na poštovní úřad a požádáte o originál cizího telegramu, úředníci vám sotva vyhoví. V tomto ohledu panuje značná byrokracie. Nicméně nepochybuji, že s jistou delikátností a rafinovanosti dospějeme k cíli. Mezitím bych si rád za vaší přítomnosti, pane Overtone, prohlédl papíry, které zde zůstaly na stole.“
Ležela tam řada dopisů, účtů a zápisníků a Holmes je obracel hbitými, nervózními prsty a zběžně je prohlížel pronikavýma očima. „Nic tu není,“ řekl posléze. „Mimochodem, domnívám se, že váš přítel byl zdravý mladík – nechybělo mu nic?“
„Byl zdravý jak rybička.“
„Nevíte, zda nebyl někdy nemocen?“
„Ne. Jednou ležel, když ho kopli do holeně, a jednou si namohl koleno, ale to nic nebylo.“
„Možná že nebyl tak zdravý, jak se domníváte. Řekl bych, že snad mohl tajit nějaké starosti. S vaším dovolením si pár těch papírů vezmu pro případ, že by nám snad mohly pomoci v dalším pátrání.“
„Okamžik – okamžik!“ ozval se nějaký hádavý hlas, a když jsme se ohlédli, spatřili jsme podivného drobného staříka, jak se vrtí a kroutí ve dveřích. Byl oděn v ošumělém černém obleku, na hlavě měl cylindr s širokým okrajem a pod krkem nedbale uvázanou bílou vázanku – celkově působil dojmem faráře z nějaké zapadlé vísky či placeného účastníka pohřbu. Přes ten ošuntělý, ba pošetilý zevnějšek se z jeho skřípavého hlasu ozývala jistá ostrost a choval se natolik sebevědomě, že si vynucoval pozornost.
„Kdo jste, pane, a jakým právem se dotýkáte listin tohoto pána?“ zeptal se.
„Jsem soukromý detektiv a snažím se vysvětlit jeho zmizení.“
„Vida, vida, soukromý detektiv? A kdo si vás najal, ha?“
„Tady ten pán, přítel pana Stauntona. Odkázali ho na mne ve Scotland Yardu.“
„Kdo jste vy, pane?“
„Jsem Cyril Overton.“
„Tak vy jste mi tedy poslal ten telegram. Jsem Mount-James. Přijel jsem hned prvním bayswaterským autobusem. Vy jste najal detektiva?“
„Ano, pane.“
„A jste ochoten platit vzniklé výlohy?“
„Nepochybuji o tom, že je vyrovná můj přítel Godfrey, jakmile ho nalezneme.“
„Co však, když nebude nalezen vůbec, ha? Na to mi odpovězte!“
„V tom případě nepochybně jeho příbuzní –“
„Nic takového, pane!“ zaječel mužík. „Ode mne nečekejte ani penny – ani penny! Rozuměl jste, pane detektive? Jsem jediný příbuzný toho mladíka a říkám vám, že za tohle neodpovídám! Pokud může očekávat nějaké dědictví, je to jen proto, že jsem peníze nikdy nerozhazoval, a nezamýšlím s tím začít ani teď. Co se týká listin, s nimiž tak svévolně nakládáte, mohu vám říci, že pokud je mezi nimi něco cenného, budete se přísně zodpovídat za to, co jste s nimi provedl.“
„Prosím, pane,“ řekl Sherlock Holmes. „Smím se vás mezitím otázat, zda nemáte sám nějakou teorii, která by zmizení mladého muže vysvětlila?“
„Ne, pane, to nemám. Je už dost velký a starý, aby se dovedl postarat o sebe, a jestliže je natolik pošetilý, aby se ztratil, odmítám jakoukoli odpovědnost za pátrání po něm.“
„Váš postoj plně chápu,“ řekl Holmes a v očích mu šelmovsky zablesklo. „Vy ale patrně dost dobře nechápete můj. Zdá se, že Godfrey Staunton je chudý člověk. Jestliže byl unesen, pak se to nestalo kvůli jeho majetku. Je o vás známo, že jste boháč, lorde Mount-Jamesi, a je docela možné, že nějaká tlupa zlodějů se zmocnila vašeho synovce, aby vyzvěděla určité informace o vašem domě, vašich zvycích a vašem pokladě.“
Tvář našeho drobného návštěvníka byla bílá jako jeho vázanka.
„Dobré nebe, pane, to je ale nápad! Nikdy jsem nepomyslel na takovéhle lotrovství! Jací hnusní padouši se na světě vyskytují! Godfrey je ale hodný mládenec – spolehlivý mládenec. Nic ho nepřiměje k tomu, aby svého starého strýce zradil. Ještě dnes večer dám odnést stříbro do banky. Mezitím nešetřte námahou, pane detektive. Snažně vás žádám, abyste třeba zobracel všechno naruby, ale bezpečně mi ho přivedl zpátky. Nu – a pokud jde o peníze, takových pět nebo i deset liber ode mne můžete klidně čekat.“
Ani v téhle zpokornělé náladě však urozený skrblík nemohl poskytnout informace, které by nám nějak prospěly, protože o soukromém životě svého synovce toho věděl pramálo. Naší jedinou stopou byl neúplný telegram a Holmes se s jeho kopií v ruce vydal hledat další článek řetězu. Zbavili jsme se lorda Mount-Jamese a Overton se šel poradit s ostatními hráči mužstva o neštěstí, které je postihlo. Nedaleko hotelu jsme narazili na poštovní úřad. Zastavili jsme se před ním.
„Za pokus to stojí, Watsone,“ řekl Holmes. „Ovšem – kdybychom měli úřední příkaz, mohli bychom požádat, aby nám originál telegramu ukázali, jenomže tak daleko ještě nejsme. Pochybuji, že by si v tak rušném místě pamatovali tváře, ale i tak to zkusíme.“
„Promiňte, že vás obtěžuji,“ řekl co nejlichotivěji mladé ženě za přepážkou, „ale v telegramu, který jsem včera odeslal, jsem se dopustil menšího omylu. Nedostal jsem žádnou odpověď a velice se obávám, že jsem na konci telegramu patrně neuvedl své jméno. Nemohla byste mi říci, zda tomu tak je?“
Mladá dáma prohledávala kupu telegramů.
„V kolik hodin to bylo?“ zeptala se.
„Krátce po šesté.“
„A jméno adresáta?“
Holmes přitiskl prst na ústa a pohlédl na mě. „Poslední slovo znělo ‚proboha‘,“ zašeptal důvěrně. „Moc mi záleží na tom, abych dostal odpověď.“
Mladá žena jeden blanket vytáhla.
„To je on. Chybí jméno odesílatele,“ řekla a uhladila telegram na přepážce.
„To tedy vysvětluje, proč jsem nedostal žádnou odpověď,“ řekl Holmes. „Nu ovšem, to jsem ale provedl pěknou hloupost! Byla jste velice laskavá, slečno, a děkuji vám mnohokrát, že jste mě zbavila starostí.“ Jakmile jsme se spolu opět octli na ulici, přidušeně se zasmál a zamnul si ruce.
„Tak co?“ zeptal jsem se.
„Děláme pokroky, milý Watsone, děláme pokroky. Měl jsem sedm různých plánů, jak do telegramu nahlédnout, ale sotva jsem doufal, že se to povede hned napoprvé.“
„A co jste tím získal?“
„Výchozí bod pro naše pátrání.“ Přivolal drožku. „Nádraží King’s Gross,“ řekl.
„Odjíždíme někam?“
„Ano, myslím, že spolu odcestujeme do Cambridge. Zdá se, že všechny stopy ukazují tam.“