„Byl na cestě tři hodiny,“ řekl Holmes, „vyrazil o půl sedmé a teď se vrací. To znamená okruh deset až dvanáct mil, a denně jezdí jednou, někdy i dvakrát.“
„Pro lékaře s praxí to neznamená nic neobvyklého.“
„Armstrong ale vlastně není praktický lékař. Je profesor a konzultant, ale o všeobecnou praxi se nezajímá, protože by ho zdržovala od vědecké práce. Proč tedy jezdí na tak dlouhé cesty, které jsou pro něho jistě velmi nepříjemné, a koho vlastně navštěvuje?“
„Jeho kočí –“
„Milý Watsone, nepochybujete jistě, že jsem se na něho obrátil v první řadě? Nevím, jestli to způsobilo jeho vrozené hulvátství nebo pokyny pána, ale byl tak sprostý, že na mě pustil psa. Jenže ani psovi, ani tomu muži se nelíbila má hůl a u té to skončilo. Zůstaly z toho ovšem mezi námi napjaté vztahy, a další vyptávání nepřichází vůbec v úvahu. Všechno, co jsem se dověděl, pochází od sdílného místního občana, s nímž jsem mluvil na dvoře našeho hostince. Pověděl mi o lékařových zvycích a jeho každodenních vyjížďkách. V té chvíli, jako by chtěl jeho slova zdůraznit, přijel kočár přede dveře.“
„A nemohl jste ho sledovat?“
„Výborně Watsone! Dnes večer úplně excelujete. Ta myšlenka mě též napadla. Jak jste si možná povšiml, vedle hostince je obchod s bicykly. Vběhl jsem dovnitř, pronajal si bicykl a vyjel jsem, dřív než mi kočár zmizel z dohledu. Záhy jsem jej dohonil, udržoval jsem diskrétní odstup asi tak sto kroků a sledoval jsem jeho svítilny, dokud jsme se nedostali až za město. Ujeli jsme po silnici značný kus, když tu se přihodila zahanbující událost. Kočár zastavil, lékař vystoupil, rychlým krokem došel k místu, kde jsem zastavil já, a nadmíru výsměšným tónem mi řekl, že silnice je bohužel dost úzká, ale že doufá, že jeho kočár není zas takový kolos, abych kolem něho na bicyklu neprojel. Nemohlo být nic obdivuhodnějšího než forma, kterou to vyjádřil. Předjel jsem kočár, ujel několik mil po hlavní silnici a potom zastavil na příhodném místě, abych viděl, zda kočár projede kolem. Neobjevil se však, a tak mi bylo jasné, že odbočil na některou z postranních cest, kterých jsem si všiml. Jel jsem zpátky, ale kočár jsem už nespatřil a teď, jak jste viděl, vrátil se až po mně. Zprvu jsem ovšem neměl žádný důvod spojovat tyto cesty se zmizením Godfreyho Stauntona a chtěl jsem se od nich něco dovědět pouze z toho všeobecného důvodu, že nás zajímá všechno, co se týká doktora Armstronga. Avšak teď když jsem se přesvědčil, že si dává velký pozor, zda ho při jeho vyjížďkách někdo sleduje, připadá mi ta věc mnohem důležitější, nebudu mít klid, dokud ji neobjasním.“
„Můžeme ho sledovat zítra.“
„Můžeme? to není tak snadné, jak si patrně myslíte. Znáte krajinu v okolí Cambridge? Nikde zde nenajdete místo, kde bychom se mohli skrýt. Celá krajina, kterou jsem dnes večer projel, je plochá a rovná jako dlaň a muž, kterého sledujeme, není hloupý, jak jasně prokázal. Telegrafoval jsem Overtonovi, aby nám na zdejší adresu oznámil, kdyby se v Londýně přihodilo něco nového, a zatím se můžeme výhradně soustředit na doktora Armstronga, jehož jméno jsem si přečetl na Stauntonově spěšném telegramu, který mi ukázala ta ochotná mladá dáma. On ví, kde onen mladý muž je – na to přísahám – a když to ví on, bude jen naší chybou, nepodaří-li se to zvědět i nám. Zatím musíme uznat, že před námi vede o bod, a jak víte, Watsone, nemám ve zvyku ponechávat hru dlouho v tak zahanbujícím stavu.“
Přesto jsme se příštího dne k vyřešení záhady nepřiblížili ani o chlup. Po snídani nám byl předán dopis, který mi Holmes s úsměvem podal.
Pane (zněl),
mohu vás ubezpečit, že pouze maříte čas, jestliže se pokoušíte sledovat mé pohyby. Jak jste poznal včera večer, mám vzadu na kočáře okénko, a jestliže toužíte po projížďce dlouhé pětadvacet mil, která vás zavede, odkud jste vyrazil, klidně mě sledujte. Rovněž vám mohu sdělit, že špehováním mé osoby panu Godfreymu Stauntonovi nijak neprospějete a jsem přesvědčen, že nejlepší službu tomu pánovi prokážete, když se neprodleně vrátíte do Londýna a oznámíte svému chlebodárci, že nejste s to ho vypátrat. V Cambridgi se opravdu jenom zbytečně zdržujete.
„Ten lékař je čestný, otevřený protivník,“ řekl Holmes. „Nu, podnítil mou zvědavost a opravdu se musím dovědět něco víc, než ho nechám na pokoji.“
„Před jeho dveřmi opět stojí kočár,“ řekl jsem. „Doktor do něho právě nastupuje. Viděl jsem, jak vzhlédl k našemu oknu. Dejme tomu, že bych na tom bicyklu zkusil své štěstí já?“
„Ne, ne, milý Watsone! Při vší úctě k vaší vrozené bystrosti si nemyslím, že jste pro ctihodného doktora rovnocenným soupeřem. Doufám, že dosáhnu cíle nějakým samostatným pátráním. Teď vás ale bohužel musím opustit; zabavte se, jak nejlépe umíte, neboť kdyby se na tomhle ospalém venkově objevili dva zvědaví cizinci, vzbudilo by to asi víc řečí, než by mi bylo milé. Jistě v tomhle starobylém městě najdete nějaké pamětihodnosti, abyste se nenudil, a já doufám, že vám dřív, než bude večer, přinesu příznivější zprávy.“
Mému příteli však byl souzen ještě jeden nezdar. Večer se vrátil unavený a bez úspěchu.
„Byl to pro mne promarněný den, Watsone. Vydal jsem se zhruba stejným směrem jako lékař a celý den jsem strávil návštěvami všech vesnic na téhle straně Cambridge. Všude jsem si pohovořil s hostinskými a podobnými agenturami místních zpráv. Prošel jsem toho dost: propátral jsem Chesterton, Histon, Waterbeach i Oakington, a nikde jsem nepochodil. V takových zapadákovech by sotva přehlédli kočár tažený párem koní, který se tam denně objevuje. Lékař získal další bod. Nedošel pro mne telegram?“
„Ano, otevřel jsem ho. Tady je. „Zeptejte se na Pompeyho u Jeremyho Dixona, Trinity College.“ Nerozumím tomu.“
„Ach, to je docela jasné. Ten telegram poslal náš přítel Overton v odpověď na můj dotaz. Okamžitě pošlu panu Jeremymu Dixonovi vzkaz a nepochybuji, že pak se naše štěstí obrátí. Mimochodem, máte už nějaké zprávy o výsledku toho utkání?“
„Ano, místní večerník přinesl v posledním vydání skvělou reportáž. Oxford vyhrál rozdílem jedné branky a dvou trojek. Závěr reportáže zní: „Porážku světle modrých lze přičíst na vrub nešťastné neúčasti vynikajícího internacionála Godfreyho Stauntona, který byl během celého utkání citelně postrádán. Malá kombinační vynalézavost hráčů prvních řad a jejich neprůraznost v útoku i obraně ochromila úsilí snaživě a těžce bojujícího mužstva.“
„Obavy našeho přítele Overtona byly tudíž oprávněné,“ řekl Holmes. „Osobně jsem zajedno s doktorem Armstrongem v tom, že ragby nepatří do okruhu mých zájmů. Dnes večer si půjdeme brzy lehnout, Watsone, neboť předvídám, že nás zítra očekává perný den.“
Ráno mě vyděsil hned první pohled na Holmese, který seděl u krbu a držel v ruce svou malou injekční stříkačku. Ten nástroj jsem spojoval s jedinou zhoubnou slabostí jeho povahy, a když jsem viděl, že se mu třpytí v ruce, začal jsem se obávat nejhoršího. Zasmál se mému rozmrzelému výrazu a odložil stříkačku na stůl.
„Ne, ne, milý příteli, není důvod k obavám. Tentokrát to není nástroj zla, ale spíš klíč, který nám otevře přístup k naší záhadě. K té stříkačce upínám veškeré naděje. Vrátil jsem se právě z malé průzkumné výpravy a všechno vypadá příznivě. Vydatně posnídejte, Watsone, neboť se dnes hodlám vydat po stopě doktora Armstronga, a jakmile ji zachytím, nezastavím se, abych si odpočinul či pojedl, dokud ho nedoženu k jeho doupěti.“