„V tom případě,“ řekl jsem, „by bylo nejlépe, kdybychom si vzali snídani s sebou, protože on vyjíždí z domu záhy. Přede dveřmi už na něho čeká kočár.“
„Nevadí. Jen ať jede. Musel by být náramně prohnaný, aby odjel tak, že bych ho nebyl s to sledovat. Jakmile budete po snídani, půjdete se mnou dolů a představím vám detektiva, který je mimořádně zdatným specialistou na práci, která nás čeká.“
Když jsme sešli dolů, sledoval jsem Holmese na dvůr, kde otevřel dvířka boudy a vypustil malého, zavalitého psíka s odstávajícíma ušima, bílou srstí s hnědými skvrnami, něco mezi beaglem a foxhoundem.
„Dovolte, abych vám představil Pompeyho,“ řekl. „Je pýchou místních slídičů. Není příliš rychlý, jak prozrazuje už stavba jeho těla, ale má jemný a ostrý čich. No, Pompey, rychlý možná nejsi, ale soudím, že na dva Londýňany ve středním věku bys byl rychlý až moc, takže si dovolím přivázat ti k obojku tenhle řemínek. Tak, fešáku, pojď a ukaž nám, co umíš!“ Vedl ho přes ulici ke dveřím lékařova domu. Pes chvíli čichal, potom rozčileně a pronikavě zakňučel a vydal se ulicí, škubaje nedočkavě řemínkem. Za půl hodiny jsme už byli za městem a pospíchali jsme po venkovské cestě.
„Co jste to narafičil, Holmesi?“ zeptal jsem se.
„Starodávný a banální trik, který ale občas docela přijde vhod. Dnes ráno jsem zašel k lékaři na dvůr a na zadní kolo kočáru jsem mu stříkl plnou stříkačku anýzu. Slídič bude anýz sledovat třeba až na pobřeží moře a náš přítel Armstrong by musel kočárem projet řeku Cam, aby svedl Pompeyho ze stopy. Och, ten prohnaný lotr! Takhle se mě tedy večer zbavil!“
Pes pojednou odbočil ze silnice na travnatou cestu. O půl míle dál vyústila cesta na další širokou silnici a stopa se prudce stočila doprava směrem k městu, které jsme právě opustili. Silnice se vinula kolem města z jihu, přesně opačným směrem, než kterým jsme vyrazili.
„Vida, udělal tu zajížďku výhradně kvůli nám,“ řekl Holmes. „Není divu, že jsem se v těch vesnicích vyptával marně. Lékař hraje zřejmě vysokou hru a rád bych znal důvody, proč potřebuje inscenovat tak složitý podvod. Napravo od nás by měla ležet vesnice Trumpington. Ach, u všech všudy! Tamhle vyjíždí ze zatáčky jeho kočár. Rychle, Watsone – rychle, jinak jsme vyřízení!“
Skočil přes bránu na pole a za sebou přitáhl i vzpouzejícího se Pompeyho. Sotvaže jsme se schovali za živý plot, projel kočár s rachotem kolem nás. Uvnitř jsem zahlédl doktora Armstronga s pokleslými rameny a hlavou zabořenou do dlaní, ztělesněný obraz neštěstí. Z vážného výrazu svého společníka jsem poznal, že si toho rovněž povšiml.
„Obávám se, že naše pátrání vezme špatný konec,“ řekl. „Zanedlouho se to dovíme. Pojď, Pompey! Hle, uprostřed pole tu stojí chalupa.“
Nebylo pochyb, že jsme dospěli na konec cesty. Pompey běhal kolem dokola a dychtivě kňučel před vraty, kde bylo vidět otisky kočárových kol. K osamělé chalupě vedla mezi poli pěšina. Holmes přivázal psa k živému plotu a spěchali jsme kupředu. Můj přítel zaklepal na malé venkovské dveře a potom ještě jednou, ale nikdo neotevíral. Chalupa však nebyla opuštěná, neboť k našim uším dolehl tichý zvuk – jakési zasténání plné bolesti a beznaděje, které působilo nevýslovně melancholicky. Holmes nerozhodně vyčkával a ohlédl se na cestu, po níž jsme před okamžikem přišli. Přijížděl po ní kočár a ty sedáky si nebylo možno splést.
„Probůh, doktor se vrací!“ zvolal Holmes. „Tím se vysvětluje vše. Musíme zjistit, co tohle znamená – dřív než přijede.“
Otevřel dveře a vešli jsme do předsíňky. Sténání se nyní ozývalo hlasitěji, až se konečně proměnilo v dlouhé, hluboké kvílení. Přicházelo seshora. Holmes vyběhl po schodech a já za nim. Otevřel přivřené dveře a zděšeně jsme zůstali stát při pohledu, který se nám naskytl.
Na posteli ležela mrtvá žena, mladá a krásná. Z její klidné, bledé tváře, lemované hustými zlatými vlasy, hleděly doširoka otevřené oči. U nohou postele napůl seděl, napůl klečel mladík s hlavou zabořenou do pokrývek a celý se otřásal vzlykotem. Byl natolik zaujat svým zoufalým hořem, že vůbec nevzhlédl, dokud mu Holmes nepoložil ruku na rameno.
„Vy jste pan Godfrey Staunton?“
„Ano, to jsem – ale přišli jste pozdě. Už umřela.“ Mladík ve svém žalu ani nezjistil, že nejsme lékaři, kteří mu byli vysláni na pomoc. Holmes se pokusil pronést pár slov soustrasti a vysvětlit mu, jak svým nenadálým zmizením své přátele vylekal, když se na schodech ozvaly kročeje a ve dveřích se objevila masivní, přísná a tázavá tvář doktora Armstronga.
„Nuže, pánové,“ řekl, „dosáhli jste svého cíle a pro svůj vpád jste si zvolili právě neobyčejně choulostivou chvíli. Nerad bych se pouštěl do rvačky nad mrtvou, ale mohu vás ujistit, že být mladší, neprošlo by vám vaše ohavné chování beztrestně.“
„Promiňte, pane doktore, ale myslím, že si nerozumíme,“ řekl důstojně můj přítel. „Kdybyste s námi sešel dolů, mohli bychom si snad vzájemně tuto žalostnou záležitost trochu osvětlit.“
O chvíli později jsme se octli dole v obývacím pokoji s rozhněvaným lékařem.
„Nuže, pane?“ řekl.
„Předně bych si přál, abyste pochopil, že jsem nebyl najat lordem Mount-Jamesem a že mé sympatie jsou spíš obráceny proti tomuto šlechtici. Jestliže je někdo nezvěstný, mou povinností je zjistit, co se mu přihodilo, ale jakmile to zjistím, celá záležitost tím pro mne končí; a pokud nejde o zločin, snažím se soukromé skandály spíše ututlat než zveřejnit. Pokud – jak předpokládám – nebyl v tomto případě překročen zákon, můžete se plné spolehnout na mou diskrétnost a snahu, aby se tyto skutečnosti nedostaly do novin.“
Dr. Armstrong pokročil rychle vpřed a uchopil Holmese za ruku.
„Jste dobrý člověk,“ řekl. „Špatně jsem vás odhadl. Děkuji nebesům, že pronásledován výčitkami svědomí, proč nechávám chudáka Stauntona v tomto neštěstí samotného, obrátil jsem kočár a tak se s vámi lépe seznámil. Když toho už víte tolik, snadno sám situaci objasním. Před rokem bydlel Godfrey Staunton nějakou dobu v Londýně, vášnivé se zamiloval do dcery své bytné a vzal si ji za ženu. Byla tak hodná jako krásná a tak inteligentní jako hodná. Žádný muž by se za takovou ženu nemusel stydět. Godfrey však měl dědit po starém šlechtici a bylo naprosto jisté, že jakmile by se jeho strýc o synovcové svatbě dověděl, vydědil by ho. Mládence jsem dobře znal a měl jsem ho rád pro mnohé jeho vynikající vlastnosti. Dělal jsem, co jsem mohl, abych mu pomohl. Snažili jsme se sňatek utajit, poněvadž jakmile se o něčem takovém začne šeptat, co nevidět se to roznese. Godfreymu se to až dosud dařilo díky tomu, že si našel tuto osamělou chalupu a byl opatrný. Jejich tajemství jsem znal pouze já a jedna spolehlivá služebná, která teď právě šla pro pomoc do Trumpingtonu. Pojednou však na něho dopadl hrozný úder osudu v podobě nebezpečné nemoci jeho ženy. Šlo o rychlé úbytě toho nejhoršího druhu. Ubohý hoch byl napůl šílený žalem, a přesto musel odjet do Londýna sehrát to utkání, protože jinak by musel všechno vysvětlit, a tak své tajemství prozradit. Snažil jsem se ho povzbudit telegramem a on mi rovněž telegraficky odpověděl a požádal mě, abych učinil všechno, co je v mých silách. To byl ten telegram, jehož jste se nějakým nevysvětlitelným způsobem dopídil. Nesdělil jsem mu, v jak velkém nebezpečí se jeho žena nachází, protože jsem věděl, že by jí svou přítomností nijak neprospěl, ale sdělil jsem pravdu dívčinu otci, který velice nerozvážně Godfreyho vyhledal. Výsledkem bylo, že Godfrey sem okamžitě přijel ve stavu hraničícím s šílenstvím a klečel u nohou její postele, dokud dnes ráno smrt její trápení neukončila. To je vše, pane Holmesi, a jsem přesvědčen, že se mohu spolehnout na vaši mlčenlivost i na mlčenlivost vašeho přítele.“