„Vždyť vy tu máte ještě další zranění, madam! Co to je?“ Na její oblé, bílé paži jasně vyvstávaly dvě tmavé skvrny. Rychle si rukáv županu stáhla.
„To nic – nic. S tou strašnou událostí minulé noci to nijak nesouvisí. Posaďte se prosím, pánové, povím vám všechno, co vím.
Jsem manželka sira Eustace Brackenstalla. Provdána jsem asi rok. Nemělo by smysl před vámi tajit, že naše manželství nebylo šťastné. Obávám se, že i kdybych se to snad pokoušela popřít, řekli by vám to všichni naši sousedé. Dost možná, že to bylo částečně mou vinou. Byla jsem vychována v jižní Austrálii, ve svobodnějším ovzduší, méně svázaném konvencemi, a anglický způsob života se svým dekorem a korektností neodpovídá příliš mé povaze. Hlavním důvodem však je obecně známá skutečnost, že sir Eustace byl nepolepšitelný piják. S takovým člověkem není příjemné být ani hodinu. Dovedete si představit, co znamená pro citlivou a hrdou ženu, když je k němu připoutána ve dne v noci? Je svatokrádež, zločin a darebáctví zastávat názor, že takové manželství je nezrušitelné. Říkám vám, že vaše nelidské zákony přinesou této zemi prokletí – nebesa nestrpí, aby něco tak hanebného mohlo existovat donekonečna.“ Na chvíli usedla se zardělými tvářemi a pod strašlivou ranou na čele jí oči jen žhnuly. Potom jí však pevná, konejšivá dlaň přísné služebné opět stáhla hlavu na polštář a její divoký hněv zanikl v hlasitém vzlykání. Po chvíli pokračovala:
„Povím vám, co se v noci stalo. Víte už možná, že veškeré služebnictvo spí v novějším křídle domu. Ve střední části jsou obývací pokoje, kuchyně je vzadu a naše ložnice nahoře. Má služebná Theresa spí nad mým pokojem. Nikdo jiný tu není a k obyvatelům odlehlého křídla žádné volání nedolehne. Lupiči to jistě dobře věděli, poněvadž jinak by tak nejednali.
Sir Eustace se odebral na lože kolem půl jedenácté. Služebnictvo odešlo do svých pokojů už předtím. Jedině má služebná zůstala ve svém pokoji nahoře vzhůru pro případ, že bych snad ještě potřebovala jejích služeb. Seděla jsem zde v pokoji až do jedenácté a zabrala jsem se do čtení. Potom – než jsem si šla lehnout – jsem se chtěla přesvědčit, zda je všechno v pořádku. Měla jsem ve zvyku na to osobně dohlédnout, poněvadž na sira Eustace nebylo spolehnutí, jak už jsem vám ostatně řekla. Vešla jsem do kuchyně, do umývárny nádobí, do místnosti s loveckými zbraněmi, do kulečníkového pokoje, do salónu a nakonec i do jídelny. Když jsem přistoupila k oknu, které je zakryto hustou záclonou, ucítila jsem pojednou na tváři závan vzduchu a poznala jsem, že okno je otevřené. Odhrnula jsem záclonu a stála tváří v tvář jakémusi staršímu muži se širokými rameny, který právě vkročil dovnitř. To vysoké křídlové okno jsou vlastně skleněné dveře vedoucí na trávník. Držela jsem v ruce svíčku a v jejím světle jsem spatřila, že za prvním mužem vešli ještě dva další. Ucouvla jsem, ale chlap byl v mžiku u mne. Chytil mě za ruku a pak za hrdlo. Otevřela jsem ústa k výkřiku, ale udeřil mě zaťatou pěstí do čela a srazil k zemi. Patrně jsem několik minut ležela v bezvědomí, poněvadž když jsem přišla k sobě, poznala jsem, že utrhl šňůru zvonku a pevně mě připoutal k dubovému křeslu, které stojí v čele stolu v jídelně. Svázal mě tak pevně, že jsem se nemohla ani hnout, a kapesník, který mi ovinul kolem úst, nedovoloval mi ani hlesnout. V té chvíli vešel do místnosti můj nešťastný manžel. Zaslechl patrně nějaké podezřelé zvuky a na to, co potom spatřil, se předem připravil. Byl v košili a kalhotách a v ruce držel svou oblíbenou sukovici. Vrhl se na jednoho z lupičů, ale druhý – byl to ten starší muž – se shýbl, uchopil pohrabáč ležící u krbu, a když ho manžel míjel, strašlivě jej udeřil do týla. Manžel se skácel k zemi, ani nezaúpěl. Znova jsem omdlela, ale ani tentokrát to jistě netrvalo déle než pár minut. Když jsem otevřela oči, spatřila jsem, že si lupiči vzali stříbro z příborníku a otevřeli láhev vína, která tam stála. Všichni tři drželi v ruce sklenku. Už jsem vám, myslím, říkala, že jeden z nich byl starší muž s bradkou, kdežto oba jeho pomocníci byli mnohem mladší. Mohl by to být otec se dvěma syny. Domlouvali se šeptem. Potom přistoupili ke mně, aby se přesvědčili, že jsem spoutána opravdu pevně. Nakonec odešli a zavřeli za sebou okno. Trvalo mi dobrou čtvrthodinu, než jsem se zbavila kapesníku; pak jsem se dala do křiku a přivolala služebnou. Za malou chvilku jsme zburcovaly i ostatní sloužící. Poslala jsem pro místní policii, která okamžitě požádala o pomoc Londýn. To je, pánové, opravdu všechno, co vám mohu povědět, a věřím, že nebude třeba, abych tu bolestnou příhodu musela opakovat ještě jednou.“
„Máte nějaké otázky, pane Holmesi?“ zeptal se Hopkins.
„Nerad bych kladl další nároky na trpělivost a čas lady Brackenstallové,“ řekl Holmes. „Než ale půjdu do jídelny, rád bych slyšel vaši výpověď.“ Podíval se na služebnou.
„Viděla jsem ty chlapy ještě dřív, než vešli do domu,“ řekla. „Seděla jsem u sebe v ložnici u okna a zahlédla jsem v měsíčním světle u brány tři muže, ale v té chvíli mi to nepřipadalo nijak zvlášť divné. Uplynula aspoň hodina, než jsem slyšela, že paní křičí, a seběhla jsem dolů. Tam jsem chuděrku nešťastnou našla tak, jak říkala, a pán ležel na podlaze a všude bylo plno krve. Stačilo by to věru k tomu, aby přišla o rozum, když ji takhle svázali a když měla manželovu krev i na šatech, ale slečně Mary Fraserové z Adelaide statečnost nikdy nechyběla a lady Brackenstallová z Opatského sídla není jiná. Vy, pánové, jste se jí už navyptávali dost – půjde teď se svou starou Theresou do ložnice, aby si odpočinula – vždyť už to, chudinka, nutně potřebuje.“
Hubená služebná objala svou paní s mateřskou něhou kolem ramen a odvedla ji z pokoje.
„Zná ji odmalička,“ řekl Hopkins. „Chovala ji ještě jako dítě a přijela s ní do Anglie, když před osmnácti měsíci poprvé opustily Austrálii. Jmenuje se Theresa Wrightová a takovou služebnou dnes nenajdete. Račte tudy, pane Holmesi!“
Z Holmesovy tváře vyprchal výraz živého zájmu a já věděl, že po rozřešení záhady pro něho případ ztratil veškerý půvab. Zbývalo ještě provést zatčení, ale proč by si měl špinit ruce s tak obyčejnými lotry? Učený specialista, který by zjistil, že ho pozvali na konzultaci k případu spalniček, propadl by pravděpodobně stejné rozmrzelosti, jakou jsem vyčetl z očí svého přítele. Nicméně to, co před sebou spatřil v jídelně Opatského sídla, bylo natolik zvláštní, že to upoutalo jeho pozornost a oživilo ochabující zájem.
Jídelna byla velice rozlehlá a vysoká místnost s tesaným dubovým stropem, dubovým ostěním a se znamenitou sbírkou srnčích parohů a starých zbraní, rozvěšenou po stěnách. Naproti dveřím bylo vysoké křídlové okno, o němž jsme už slyšeli. Třemi menšími okny vpravo pronikal dovnitř chladný svit zimního slunce. Nalevo stál velký hluboký krb s přečnívající masivní dubovou římsou. U krbu stálo těžké dubové křeslo s opěradly a trnožemi, opletené červenou šňůrou, která byla dole přivázána k trnoži. Když byla lady vyproštěna, šňůra se sesmekla, ale uzly, jimiž byla zajištěna, zůstaly v původním stavu. Tyto podrobností jsme si uvědomili až později, poněvadž teď nás plně zaujala hrůzná podívaná, která se nám naskytla na tygří kůži před krbem.
Leželo tam tělo vysokého, statného čtyřicátníka. Spočíval na zádech s tváří obrácenou vzhůru a nad krátkou černou bradkou bylo vidět vyceněné zuby. Ruce zaťaté v pěst měl zdvižené nad hlavu a přes ně ležela těžká sukovice. Snědé, hezké rysy tváře s orlím nosem byly staženy křečí a nenávistně zkřivené, takže měly téměř ďábelský výraz. Zřejmě byl v posteli, když ho podezřelé zvuky probudily, poněvadž měl na sobě pěkně vyšívanou noční košili a z kalhot mu čouhaly bosé nohy. Na zátylku měl úděsnou ránu a po celé místnosti byly roztroušeny důkazy o zuřivé zběsilosti úderu, jímž byl sražen. Vedle něho ležel silný pohrabáč, ohnutý prudkostí nárazu. Holmes si jej prohlédl a rovněž se podíval na nepopsatelné následky, které úder způsobil.