Přísná australská služebná byla zajímavá osoba. Zamlklá, podezíravá, nehezká – takže chvíli trvalo, než Holmesovo roztomilé chování a upřímný zájem o vše, co říkala, ji poněkud obměkčil. Neskrývala se svou nenávisti vůči zesnulému zaměstnavateli.
„Ano, pane, to je pravda, že po mně hodil karafou. Slyšela jsem ho, jak paní nadával, a řekla jsem mu, že by se tak neopovážil mluvit, kdyby tu byl její bratr. A nato po mně hodil karafou. Mohl by jich po mně hodit třeba tucet, jen kdyby mé drahé děvčátko nechal na pokoji. Zacházel s ní hrozně, od rána do večera, a ona byla natolik hrdá, že si ani nepostěžovala. Dokonce mi ani neřekla všechno o tom, jak jí ubližoval. Vůbec se mi nezmínila o zranění na ruce, které jste dnes ráno viděl, ale vím moc dobře, že jsou to stopy po bodnutí jehlicí na klobouky. Ten poťouchlý darebák – ať mi nebe odpustí, že o něm takhle mluvím, když je po smrti, ale kdybyste hledal ukázkového darebáka, pak to byl on. Byl sladký jak med, když jsme se s ním poprvé setkaly, před pouhými osmnácti měsíci, ale oběma se nám zdá, že už od té doby uplynulo osmnáct let. Mary tehdy právě přijela do Londýna. Ano, byla to její první cesta lodí – nikdy předtím neopustila Austrálii. Obloudil ji svým šlechtickým titulem, majetkem a svým falešným londýnským lichocením. Jestliže se dopustila omylu, zaplatila za to tak draze jako málokterá žena. V kterém měsíci jsme se s ním setkaly? Vždyť vám to říkám – krátce poté co jsme přijely. Přijely jsme v červnu a seznámily jsme se s ním v červenci. Svatba se konala loni v lednu. Ano, paní je teď zas v přijímacím pokoji a jistě vás přijme, ale nesmíte od ní žádat příliš mnoho, neboť je vyčerpaná a lidská odolnost není neomezená.“
Lady Brackenstallová odpočívala na téže pohovce jako ráno, ale vypadala už lépe. Služebná vešla do pokoje s námi a hned začala přikládat obklady na pohmožděné čelo své paní.
„Doufám,“ řekla lady Brackenstallová, „že jste mě nepřišel znovu vyslýchat?“
„Nikoli,“ odpověděl Holmes mírně, „nechci vás věru obtěžovat zbytečně, lady Brackenstallová, naopak mým jediným přáním je co nejvíce vám všechno usnadnit, protože vím, že jste těžce zkoušená žena. Budete-li se ke mně chovat jako k svému příteli a věnujete-li mi důvěru, přesvědčíte se, že ji nezklamu.“
„Co si ode mne přejete?“
„Abyste mi pověděla pravdu.“
„Pane Holmesi!“
„Ne, ne, lady Brackenstallová, je to zbytečné. Slyšela jste možná, že se těším jisté proslulosti. Sázím celý svůj věhlas na to, že váš příběh je vymyšlený od začátku do konce.“
Paní i služka zíraly na Holmese s bledými tvářemi a vyděšenýma očima.
„Vy jste ale bezostyšný chlap!“ zvolala Theresa. „Chcete říct, že má paní lhala?“
Holmes se zvedl ze židle.
„Nemáte mi co říct?“
„Pověděla jsem vám všechno.“
„Rozmyslete si to, lady Brackenstallová. Nebylo by lepší, kdybyste se mi svěřila?“
Na okamžik se na sličné tváři objevil stín zaváhání. Potom ale nějaká mocnější myšlenka proměnila její tvář v masku.
„Pověděla jsem vám všechno, co vím.“
Holmes vzal klobouk a pokrčil rameny. „Lituji,“ řekl a bez dalšího slova vyšel z pokoje a opustil dům. V parku byl rybníček, k němuž teď můj přítel zamířil. V ledovém krunýři byla proražena díra, aby osamělá labuť mohla plavat. Holmes chvíli hleděl na rybníček a v domku vrátného pak napsal vzkaz pro Stanleyho Hopkinse, který vrátnému předal.
„Možná se strefíme, možná to bude rána vedle. Je však třeba, abychom svou druhou návštěvu příteli Hopkinsovi nějak zdůvodnili,“ řekl. „Zatím ho ještě nemíním do všeho zasvětit. Myslím, že teď půjdeme navštívit dopravní kancelář lodní linky Adelaide-Southampton, která je na konci Pall Mallu, pokud se nemýlím. Jižní Austrálii spojuje s Anglií ještě další linka dopravních parníků, ale stavíme se nejprve u větší firmy.“
Když Holmes poslal řediteli svou navštívenku, byl okamžitě přijat a netrvalo dlouho a měli jsme všechny potřebné informace. V červnu 1895 připlul do domovského přístavu pouze jediný parník, Rock of Gibraltar, jejich největší a nejlepší loď. Nahlédnutím do seznamu cestujících jsme se přesvědčili, že na parníku připlula slečna Fraserová z Adelaide se služebnou. Teď právě byla loď na cestě do Austrálie a nacházela se na moři někde na jih od Suezskeho průplavu. Na parníku sloužili stejní lodní důstojníci – s jedinou výjimkou. První důstojník pan Jack Croker byl jmenován kapitánem a měl velet nové lodi Bass Rock, která měla vyplout ze Southamptonu za dva dny. Bydlel v Sydenhamu, ale měl se v kanceláři dnes dopoledne zastavit pro instrukce – můžeme na něho tedy počkat.
Nikoli, pan Holmes netouží se s nim osobně setkat, ale rád by slyšel něco víc o jeho pracovním hodnocení a jeho osobních vlastnostech.
Pracovní hodnocení bylo výborné. Žádný jiný důstojník se mu ve službě ani zdaleka nevyrovnal. Pokud šlo o osobní vlastnosti, ve službě byl naprosto spolehlivý, ale jinak dost horkokrevný, prchlivý a popudlivý. Nicméně to je muž upřímný, čestný a dobrosrdečný. Takové byly v podstatě informace, které Holmes získal v plavební kanceláři lodní linky Adelaide-Southampton. Odtamtud jsme odjeli ke Scotland Yardu, ale Holmes zůstal sedět v drožce s nasupeným obočím, zabraný do svých myšlenek. Nakonec jsme odjeli do telegrafní kanceláře na Charing Cross, odkud Holmes odeslal nějaký telegram, a poté jsme se znova octli v Baker Street.
„Ne, nemohl jsem to udělat, Watsone,“ řekl, když jsme vešli do pokoje. „Jakmile by byl vystaven zatykač, nic na světě by ho nemohlo zachránit. Mám pocit, že jednou či dvakrát jsem během své kariéry natropil odhalením pachatele větší škodu, než jakou způsobil on svým zločinem. Teď jsem se už ale naučil opatrnosti a raději nebudu brát zřetel na anglické zákony, než bych jednal proti vlastnímu svědomí. Potřebujeme se dovědět ještě trochu víc, než začneme jednat.“
Před večeří nás navštívil inspektor Stanley Hopkins. Nezaznamenal žádné výrazné úspěchy.
„Věřím, že jste kouzelník, pane Holmesi. Opravdu, někdy si myslím, že máte nadlidské schopnosti. Jak jste u všech všudy mohl vědět, že to ukradené stříbro leží na dně rybníka?“
„To jsem vůbec nevěděl.“
„Napsal jste mi ale, abych rybník prohledal.“
„A vy jste to stříbro našel?“
„Ano, našel.“
„Jsem velice rád, že jsem vám mohl nějak prospět.“
„Nijak jste mi tím neprospěl. Případ se jen ještě víc zamotal. Copak to je za lupiče, kteří ukradnou stříbro a hodí je pak do nejbližšího rybníka?“
„Zajisté, zachovali se poněkud výstředně. Vyšel jsem prostě z nápadu, že jestliže stříbro odcizily osoby, které je nepotřebovaly, a uloupily je pouze proto, aby nastražily falešnou stopu, budou přirozeně toužit kořisti se zbavit.“
„Jak jste ale na podobný nápad vůbec přišel?“
„Nu, myslel jsem, že je to možné. Když vyšli křídlovým oknem a uviděli přímo před sebou ten rybník s dírou proraženou v ledu… Mohli najít lepší skrýš?“
„Aha, skrýš – to už zní lépe!“ zvolal Stanley Hopkins. „Ano, ano, teď je mi všechno jasné! Bylo ještě časně, mohli cestou potkat nějaké lidi, a aby u nich to stříbro nikdo neviděl, hodili je do rybníka s tím, že se pro ně vrátí, až bude vzduch čistý. Výborně, pane Holmesi – to je lepší než ten nápad s falešnou stopou.“