„Jistě; vytvořil jste si opravdu obdivuhodnou teorii. Nepochybuji ani dost málo, že můj nápad byl hodně divoký, ale musíte přiznat, že vedl k nalezení stříbra.“
„Ano, pane. Zasloužil jste se o to. Dočkal jsem se však hrozného zklamání.“
„Zklamání?“
„Ano, pane Holmesi. Randallovu tlupu dnes ráno zatkli v New Yorku.“
„To je zlé, pane Hopkinsi. Definitivně to vyvrací vaši domněnku, že spáchali vraždu v noci na dnešek v kentském hrabství.“
„Je to nemilé, pane Holmesi, krajně nemilé. Najdou se ale jistě jiné lupičské tlupy s třemi členy – anebo to může být nějaká nová skupina, o které policie dosud neslyšela.“
„Tak jest; to se zdá víc než pravděpodobné. Cože, vy už odcházíte?“
„Ano, pane Holmesi, nebudu mít klid, dokud se tomu případu nedostanu na kloub. Nemůžete mi poskytnout žádné vodítko?“
„Jedno jsem vám nabídl.“
„Které?“
„Naznačil jsem vám, že může jít o falešnou stopu.“
„Ale proč, pane Holmesi, proč?“
„Ach ano, v tom tkví celý náš problém. Nicméně vám doporučuji, abyste o tom uvažoval. Přijdete možná na to, že ten nápad není k zahození. Nezůstanete u nás na večeři? Nu, tak tedy na shledanou a nezapomeňte nám sdělit, jak pokračujete.“
Povečeřeli jsme, a když posléze bylo sklizeno ze stolu, Holmes se k případu znovu vrátil. Zapálil si lulku a nohy v trepkách natáhl k příjemnému teplu plápolajícího krbu. Pojednou pohlédl na hodinky.
„Očekávám další vývoj událostí, Watsone.“
„Kdy?“
„Teď hned – za pár minut. Jistě jste si říkal, že jsem se před chvílí zachoval vůči Stanleymu Hopkinsovi dost nepěkně?“
„Spoléhám na váš úsudek.“
„Velmi rozumná odpověď, Watsone. Je třeba vycházet ze stanoviska, že to, co vím já, je neoficiální, a to, co ví on, je oficiální. Mám právo na soukromý úsudek, on ale žádné podobné právo nemá. Musí říct všechno, co ví, jinak zrazuje svou službu. Nehodlám ho přivádět do nepříjemného postavení, když jsem sám na pochybách, a nechávám si proto informaci pro sebe, dokud mně samotnému nebude všechno jasné.“
„A to bude kdy?“
„Rozhodná chvíle nadešla. Budete teď účastníkem posledního jednání tohoto pozoruhodného dramatu.“
Na schodech se ozvaly kroky, a když se dveře otevřely, stál mezi nimi snad vůbec nejdokonalejší prototyp mužné krásy, jaký jsme kdy viděli: Neobyčejně vysoký mladý muž se světle plavými kníry, modrýma očima, pletí opálenou tropickým sluncem a se svižným krokem, který svědčil nejen o tom, že je dobře rostlý, ale i o fyzické zdatnosti. Zavřel za sebou dveře a zůstal tam stát se zaťatými pěstmi. Hruď se mu dmula, jako by v sobě přemáhal nějaké mocné vzrušení.
„Posaďte se, kapitáne Crokere. Dostal jste můj telegram?“
Náš návštěvník se svezl do křesla a tázavě po nás pokukoval.
„Váš telegram jsem dostal a jsem tady – v hodině, kterou jste mi určil. Slyšel jsem, že jste byl u nás v kanceláři. Před vámi člověk neunikne. Jsem připraven, že uslyším to nejhorší. Co se mnou zamýšlíte? Zatknete mě? Tak mluvte, člověče! Nemůžete tu přece takhle sedět a pohrávat si se mnou jako kočka s myší!“
„Nabídněte mu doutník,“ řekl Holmes. „Zapalte si a uklidněte se, kapitáne Crokere; bylo by zbytečné, aby vám povolily nervy. Neseděl bych tu a nepokuřoval s vámi, kdybych vás považoval za obyčejného zločince, na to se můžete spolehnout. Buďte ke mně upřímný a budete z toho mít jen prospěch. Pokuste se mě podvést a já vás zničím.“
„Co ode mne chcete?“
„Abyste mi pravdivě vylíčil všechno, co se včera v noci událo v Opatském sídle – a opakuji, chci slyšet pravdivé vylíčení, nic nepřidáte a nic nezamlčíte. Sám toho vím tolik, že když se uchýlíte od pravdy jen o chlup, zahvízdám z okna tady na tu policejní píšťalku a celá záležitost se mi tím nadobro vymkne z rukou.“
Námořní důstojník chvíli uvažoval a pak se velikou opálenou dlaní plácl přes koleno.
„Odvážím se toho,“ zvolal. „Věřím, že jste člověk, který stojí ve slově, poctivý chlap, a proto vám celý ten příběh vypovím. Chci ale něco předeslat. Pokud jde o mne samotného, nelituji ničeho, ničeho se nebojím a udělal bych to všechno znova a ještě bych byl na svůj čin pyšný. Proklínám tu bestii – kdyby měl tolik životů jako kočka, připravil bych ho o všechny! Jde ale o lady, o Mary – Mary Fraserovou – poněvadž tím proklatým příjmením ji nikdy nepojmenuji. Srdce mi tuhne v led pří pomyšlení, že já, který bych dal život za to, abych vyloudil na její drahé tváři jediný úsměv, způsobil jsem jí jenom nesnáze. Jenomže – jenomže co jiného jsem mohl dělat? Pánové, povím vám svůj příběh a pak se vás zeptám jako muž muže, co jiného jsem mohl dělat.
Vrátím se trochu zpátky. Zdá se, že víte všechno, takže vám je asi rovněž známo, že jsem se s Mary seznámil na lodi Rock of Gibraltar, kde jsem sloužil jako první důstojník. Hned od prvního dne, kdy jsem ji spatřil, existovala pro mne na světě jen ona a žádná jiná. Má láska k ní byla den ode dne větší a nejednou jsem při noční hlídce poklekl a políbil palubu, po které přešly její zbožňované nohy. Ačkoli se se mnou nikdy nezasnoubila, chovala se ke mně tak upřímně, jak jen se může žena k muži chovat. Nemám si na co stěžovat. Zamilovaný jsem byl jenom já, kdežto ona se ke mně chovala družně a přátelsky. Když jsme se rozcházeli, zůstala nezadaná, ale já se už nikdy nemohl zamilovat do jiné ženy.
Potom jsem připlul znovu do Anglie a doslechl se o jejím sňatku. Nu, proč by se nemohla provdat za muže, který se jí líbil? Šlechtický titul a majetek – kdo by si toho zasluhoval spíš než ona? Narodila se pro všechno krásné a půvabné, a tak jsem se kvůli jejímu sňatku nermoutil. Takový sobec nejsem. Měl jsem prostě radost z toho, že ji potkalo štěstí a že se nezahodila s námořníkem bez krejcaru. Tak velká byla má láska k Mary Fraserové.
Nu, nemyslel jsem, že ji ještě někdy spatřím; po poslední plavbě jsem však byl povýšen a nová loď ještě nebyla spuštěna na vodu, takže jsem tu musel pár měsíců čekat. Bydlel jsem u rodičů v Sydenhamu a jednou jsem na procházce potkal Theresu Wrightovou. Vyprávěla mi o ní, o něm, o všem. Přiznám se vám, pánové, že jsem z toho div nezešílel. To opilé zvíře se opovažovalo vztáhnout ruku na ženu, jejíhož střevíce nebylo hodno dotknout se rty! Sešel jsem se s Theresou znovu. Pak jsem měl schůzku s Mary – zakrátko ještě jednu. Víc ale už se se mnou sejít nechtěla. Před několika dny jsem však dostal zprávu, že loď má za týden vyplout, a rozhodl jsem se, že musím Mary ještě jednou vidět. Theresa mi byla vždy nakloněna, neboť měla Mary ráda a nenáviděla toho padoucha stejně jako já. Od ní jsem se dověděl, jak to u nich v domácnosti chodí. Mary měla ve zvyku sedat a číst ve svém pokoji dole. Včera v noci jsem se k domu přikradl a zaškrábal na okno. Nejdřív mi nechtěla otevřít, ale poněvadž, jak teď vím, nebyl jsem jejímu srdci lhostejný, nemohla mě nechat stát venku v mrazivé noci. Pošeptala mi, abych šel k velkému přednímu oknu, které jsem našel otevřené, a jím jsem se dostal do jídelny. Opět jsem z jejích úst uslyšel věci, při nichž se mí zpěnila krev, a znovu jsem proklínal toho surovce, který tak hrubě zachází s ženou, již miluji. Nuže, pánové, stál jsem s ní těsně u okna – ve vší počestnosti, nebe je mi svědkem – když se její manžel přiřítil do pokoje jako šílenec, osopil se na ni tím nejhanebnějším slovem, jakým může muž ženu urazit, a uhodil ji do tváře holí, kterou držel v ruce. Chopil jsem se pohrabáče a došlo k urputnému, ale poctivému zápasu. Tady na mé paži vidíte, kam dopadla jeho první rána. Pak jsem přišel ke slovu já a měl jsem pocit, jako kdybych udeřil do prohnilé tykve. Myslíte, že jsem toho litoval? Vůbec ne! Šlo o život – buď on, nebo já; ale šlo ještě o víc – buď jeho život, nebo její, poněvadž jsem ji přece nemohl ponechat v moci toho šílence. A tak jsem ho zabil. Zachoval jsem se nesprávně? Nuže, pánové, co byste udělali vy, být na mém místě?