„Rozumím. A nyní vám, pane Trelawney Hope, budu velice povděčný, když mi podrobně povíte, za jakých okolností se listina ztratila.“
„Na to bude stačit pouhých pár slov, pane Holmesi. Dopis – neboť jde o dopis významného zahraničního činitele – nám došel před šesti dny. Byl tak závažný, že jsem jej neponechal ani v nedobytné pokladně, ale nosil jsem jej každý večer domů k sobě do bytu na Whitehall Terrace a tam jsem jej zamykal do ocelové skříňky ve své ložnici. Včera večer v ní ten dopis byl. To vím určitě. Otevřel jsem skříňku, když jsem se převlékal k večeři, a listinu jsem uvnitř viděl. Dnes ráno byla pryč. Skříňka stála celou noc vedle sklenice na mém nočním stolku. Mám lehký spánek a moje žena rovněž. Oba jsme ochotni odpřisáhnout, že v noci do místnosti nikdo nevkročil. Nicméně opakuji, že se listina ztratila.“
„Kdy jste večeřel?“
„O půl osmé.“
„Kdy jste se pak odebral na lože?“
„Manželka odešla do divadla a čekal jsem na ni. Do ložnice jsme šli až kolem půl dvanácté.“
„Skříňka tedy zůstala čtyři hodiny bez dozoru?“
„Nikdo nemá dovoleno do ložnice vstoupit – jedině ráno služebná a přes den můj osobní sluha či komorná mé ženy. Oba jsou spolehliví sloužící a jsou u nás zaměstnáni už dost dlouho. A navíc nikdo z nich nemohl tušit, že v mé skříňce najde něco cennějšího, než je obvyklá úřední korespondence.“
„Kdo věděl o existenci dopisu?“
„Z domácnosti vůbec nikdo.“
„Zajisté ale o něm věděla vaše paní?“
„Nikoli, ani ta. Manželce jsem nic neřekl – teprve dnes ráno, když jsem dopis nenašel.“
Premiér souhlasně kývl.
„Věděl jsem dávno, že máte mimořádně vyvinutý smysl pro služební povinnosti,“ řekl. „Jsem přesvědčen, že i v případě tajemství tak významného kladl jste povinnost nad ty nejintimnější soukromé svazky.“
Tajemník pro evropské záležitosti se uklonil.
„Vystihl jste to zcela pravdivě, pane. Až do dnešního rána jsem se o tom před svou ženou slůvkem nezmínil.“
„Nemohla si snad něco domyslet?“
„Nikoli, pane Holmesi, domyslet si to nemohla – ona ani nikdo jiný.“
„Ztratila se vám už někdy nějaká listina?“
„Nikoli, pane.“
„Kdo tedy v Anglii o existenci toho dopisu věděl?“
„Včera o něm byli informováni všichni členové kabinetu, ale ministerský předseda slavnostním varováním ještě zdůraznil příkaz zachování tajemství, který se týká každé schůze kabinetu. Dobré nebe, když si pomyslím, že o pár hodin později pak tu listinu sám ztratím!“ Hezká tvář tajemníka pro evropské záležitosti se křečovitě zkřivila v náhlém zoufalství a začal si rvát vlasy. Na okamžik jsme nahlédli do jeho nitra – byl to vznětlivý, energický a neobyčejně citlivý člověk. Vzápětí si ale zas nasadil masku aristokrata a mírným tónem pronesclass="underline" „Kromě členů vlády by se našli ještě dva nebo tři vysocí úředníci, kteří o tom dopise vědí. Jinak v celé Anglii nikdo, pane Holmesi, o tom vás ubezpečuji.“
„A v zahraničí?“
„Soudím, že ani tam – kromě pisatele – nikdo dopis nečetl. Jsem přesvědčen, že jeho ministři – že k doručení dopisu nebylo použito normální služební cesty.“
Holmes chvilku uvažoval.
„Mohu se vás otázat, pane, čeho se listina konkrétně týká a proč by její zmizení mohlo mít ty nejzávažnější důsledky?“
Oba státníci se po sobě rychle podívali a premiérovo husté obočí se zachmuřeně nasupilo.
„Dopis je v podlouhlé bledě modré obálce, pane Holmesi. Na rubu je červená pečeť se lvem vzpínajícím se ke skoku. Adresa je napsána výrazným rukopisem a…“
„Obávám se.“ řekl Holmes., „že tyhle podrobností jsou sice zajímavé a opravdu důležité, jenomže můj dotaz byl zaměřen k jádru věci. Co v tom dopise stojí?“
„Jde o krajně závažné státní tajemství, které vám bohužel nemohu prozradit, a nepovažuji to ani za nutné. Pokud s pomocí schopností, jimiž jste si vysloužil věhlas, tu obálku i s obsahem naleznete, prokážete své vlasti velkou službu a obdržíte zaslouženou odměnu.“
Sherlock Holmes se s úsměvem zvedl.
„Patříte mezi dva nejzaneprázdněnější lidi v naší zemi,“ řekl, „a já mám k vyřízení také řadu věcí. Nesmírně lituji, že vám v téhle záležitosti nemohu pomoct. Pokračovat v rozhovoru by proto znamenalo zbytečné plýtvání časem.“
Premiér vyskočil a v hluboko posazených očích se mu objevil zlověstný záblesk, před nimž se jistě krčili i členové kabinetu. „Nejsem zvyklý, aby –“ spustil, ale vzápětí své rozhořčení ovládl a znovu se posadil. Asi minutu jsme všichni seděli mlčky. Potom starý státník pokrčil rameny.
„Jsme nuceni přijmout vaše podmínky, pane Holmesi. Máte nepochybně pravdu a nebylo by od nás rozumné očekávat, že se pustíte do práce, nepoctíme-li vás svou naprostou důvěrou.“
„Souhlasím s vámi, pane,“ řekl mladší státník.
„Povím vám to tedy a plně přitom spoléhám na vaši čest i čest vašeho kolegy doktora Watsona. Mohu rovněž apelovat na vaše vlastenectví, protože si nedovedu pro naši zemi představit větší pohromu než fakt, že by celá věc vešla v obecnou známost.“
„Můžete nám naprosto důvěřovat.“
„Dopis napsal jistý cizí panovník, zneklidněný nedávným vývojem v našich koloniích. Napsal ho ukvapeně a zřejmě na svou vlastní odpovědnost. Opatrnými dotazy jsme zjistili, že jeho ministrům není o dopise nic známo. Přitom je formulován tak nešťastně a některé věty znějí tak vyzývavě, že kdyby došlo k jeho zveřejnění, vyvolalo by to v naší zemi velmi nebezpečnou a nepřátelskou náladu. Došlo by k bouřlivým projevům rozhořčení a neváhám říci, že do týdne po zveřejnění dopisu by se naše země octla ve válce.“
Holmes napsal na kousek papíru nějaké jméno a podal papírek premiérovi.
„Přesně tak. Byl to on. A tento dopis, který by nás mohl stát tisíc miliónů liber a životy jednoho sta tisíc vojáků, naprosto nevysvětlitelným způsobem zmizel.“
„Uvědomil jste o tom odesílatele?“
„Ano, pane Holmesi, odeslali jsme mu šifrovanou depeši.“
„Přeje si možná, aby byl dopis zveřejněn.“
„Nikoli, máme opodstatněné důvody k víře, že pisatel mezitím pochopil, že jednal horkokrevně a ukvapeně. Kdyby byl obsah dopisu zveřejněn, znamenalo by to pro něj a pro jeho zemi ještě těžší ránu než pro nás.“
„Kdo může ale pak mít zájem na tom, aby byl obsah dopisu vyzrazen? Proč by jej někdo chtěl krást nebo zveřejňovat?“
„Zde se, pane Holmesi, dostáváme do sfér vysoké mezinárodní politiky. Když ale uvážíte situaci v Evropě, snadno pohnutku vysledujete. Evropa je dnes jeden ozbrojený tábor. Jsou v ni dvě koalice států, jejichž vojenská síla je v rovnováze. Velká Británie hraje roli jazýčku na vahách. Kdyby byla Británie vehnána do války proti jedné koalici, nabude druhá převahy, ať už se války zúčastní nebo ne. Chápete?“
„Dokonale. Nepřátelé onoho panovníka mají zájem na tom, aby se dopisu zmocnili a uveřejnili ho, což by vedlo k rozkolu mezi jeho zemí a námi?“
„Ano, pane Holmesi.“
„A kam by byl dopis odeslán v případě, že skutečně padl do nepřátelských rukou?“
„Na kancléřství některé evropské velmoci. Patrně tam v této chvíli míří rychlostí plujícího parníku.“