Trelawney Hope sklonil hlavu na prsa a hlasitě si povzdechl, téměř zasténal. Premiér mu vlídně položil ruku na rameno.
„Je to nešťastná náhoda, milý příteli. Nikdo na vás nemůže svalovat vinu. Zachoval jste veškerou potřebnou opatrnost. Nuže, pane Holmesi, jste seznámen se všemi fakty. Co nám doporučujete podniknout?“
Holmes zamračeně zavrtěl hlavou.
„Vy tedy soudíte, že dojde k válce, nedostaneme-li tu listinu nazpět?“
„Připadá mi to velice pravděpodobné.“
„Potom se připravte na válku, pane.“
„To jsou velká slova, pane Holmesi.“
„Uvažte fakta, pane. Je nemyslitelné, že by listina byla odcizena po půl dvanácté v noci, protože jsem vyrozuměl, že ani pan Hope, ani jeho manželka od té chvíle až do doby, kdy byla ztráta zjištěna, ložnici neopustili. Listina proto musela být ukradena mezi půl osmou a půl dvanáctou večer, nejspíš ale hned zvečera, protože ten, kdo ji odcizil, věděl, že je ve skříňce uložena, a hodlal se jí přirozeně zmocnit co nejdřív. Nuže, pane, jestliže došlo k odcizení tak závažné listiny záhy zvečera, kdepak asi teď je? Nikdo nemá důvod, aby si ji ponechal u sebe. Byla rychle předána dál lidem, kteří ji potřebují. Jaké vyhlídky teď ještě máme, že listinu můžeme dostihnout nebo že vůbec vypátráme, kam zmizela? Octla se už mimo náš dosah.“
Ministerský předseda se zvedl.
„Vaše slova zní naprosto logicky, pane Holmesi. Mám pocit, že se nám ta záležitost opravdu vymkla z rukou.“
„Dejme tomu, že listinu ukradla služebná nebo váš osobní sluha…“
„Oba jsou staří a spolehliví sloužící.“
„Vyrozuměl jsem, že vaše ložnice je v druhém patře, že do ní zvenčí nevede žádný vchod a že ten, kdo by do ní vešel domem, nemohl by vstoupit nepozorovaně. Listinu tedy vzal člověk z domu. Komu ji zloděj mohl předat? Některému z těch několika mezinárodních špiónů a tajných agentů, s jejichž jmény jsem poměrně dobře obeznámen. O třech z nich lze říci, že ve své profesi patří mezi smetánku. Zahájím vyšetřování tím, že zjistím, zda jsou všichni tam, kde mají být. Kdyby někdo z nich zmizel – zejména kdyby se ztratil dnes v noci – získáme aspoň určitý náznak, kam se listina dostala.“
„Proč by někdo z nich měl zmizet?“ otázal se tajemník pro evropské záležitosti. „Stačí, když dopis odnese na některé londýnské vyslanectví.“
„Domnívám se, že to neudělal. Tihle agenti pracují na vlastní pěst a jejich vztahy k vyslanectvím bývají mnohdy napjaté.“
Ministerský předseda přikývl na souhlas.
„Máte nejspíš pravdu, pane Holmesi. Tak vzácnou kořist by agent předal na místo určení osobně. Myslím, že váš plán je výborný. Ale my, Hope, nesmíme kvůli tomu maléru zanedbávat své povinnosti. Kdyby během dneška došlo k nějakému nečekanému vývoji, spojíme se s vámi. Vy nám nepochybně rovněž sdělíte výsledek svého šetření.“
Oba státníci se uklonili a vážným krokem vyšli z pokoje. Když nás naši vznešení návštěvníci opustili, Holmes si mlčky zapálil dýmku a chvíli seděl v hlubokém zadumání. Rozevřel jsem ranní noviny a začetl se do zprávy o senzačním zločinu spáchaném v noci na dnešek v Londýně. Vtom pojednou můj přítel vyskočil a odložil dýmku na krbovou římsu.
„Ano,“ řekl, „neexistuje lepší způsob, jak na to jít. Situace vypadá zoufale, ale nikoliv beznadějně. I teď, kdybychom bezpečně věděli, který z těch tří tu listinu odcizil, zbývá nám naděje, že ji má ještě u sebe. Těm pánům jde koneckonců pouze o peníze a já mám k dispozici státní pokladnu. Bude-li ta listina na prodej, prostě ji koupím – i kdyby to mělo znamenat, že se k dani z příjmu přirazí jeden penny. Není vyloučeno, že ten člověk zatím otálí a očekává nabídku z naší strany, dřív než zkusí štěstí jinde. Jen tři muži jsou schopni hrát takhle odvážnou hru – Oberstein, La Rothiere a Eduardo Lucas. Navštívíme je jednoho po druhém.“
Nahlédl jsem do novin.
„Míníte Eduarda Lucase z Godolphin Street?“
„Ano.“
„Toho tedy nenavštívíte.“
„Proč ne?“
„V noci na dnešek byl ve svém bytě zavražděn.“
Můj přítel mě při našich společných dobrodružstvích ohromil tolikrát, že jsem s potěšením pozoroval, jak nečekané překvapení jsem mu připravil teď já. Užasle na mé zíral a pak mi vytrhl noviny z rukou. Takhle zněl článek, který jsem začal právě číst, když Holmes vyskočil z křesla:
Včera v noci byla spáchána vražda v čísle 16 v Godolphin Street, v jednom z oněch staromódnich, osamělých domů postavených v 18. století mezi Temží a Westminsterským opatstvím, téměř ve stínu velkolepé věže Parlamentu. Tento malý, ale přepychový dům obývá již několik let pan Eduardo Lucas, dobře známý ve společenských kruzích nejen jako okouzlující osobnost, ale i jako nepochybně jeden s nejlepších amatérských tenorů v Anglii. Pan Lucas je čtyřiatřicetiletý, svobodný a o jeho domácnost pečuje starší hospodyně paní Pringleová a osobní sluha Mitton. Hospodyně má pokoj v horním patře a chodívá spát brzy. Sluha měl včera večer volno a šel na návštěvu k svému příteli do Hammersmithu. Od deseti hodin večer měl pan Lucas celý dům jen pro sebe. Co se udalo poté, není zatím známo, ale když strážník Barrett čtvrt hodiny před půlnocí procházel Godolphin Street, zpozoroval, že domovní dveře v čísle 16 jsou pootevřené. Zaklepal, ale nedočkal se odpovědi. Když zahlédl v předním pokoji osvětlené okno, vešel do průjezdu, ale na zaklepání se mu opět nikdo neozval. Strčil tedy do dveří a vešel. Pokoj byl v hrozném nepořádku, nábytek odtažen k jedné straně a uprostřed ležela převrácená židle. Vedle ní ležel nešťastný nájemce domu, jednu nohu židle svíral v ruce a měl probodnuté srdce, takže smrt musela nastat okamžitě. Zločin byl spáchán zahnutou indickou dýkou, která byla stržena ze sbírky orientálních zbraní, zdobící jednu stěnu pokoje. Zdá se, že pohnutkou zločinu nebyla loupež, protože z pokoje nebylo odcizeno nic cenného. Pan Eduardo Lucas byl osobnost tak známá a oblíbená, že jeho záhadný násilný skon vzbudí bolestný zájem a hlubokou lítost u širokého okruhu jeho přátel.
„Nuže, Watsone, co tomu říkáte?“ zeptal se Holmes po delší odmlce.
„Překvapující náhoda.“
„Náhoda! Jeden ze tří mužů, kterého jsme jmenovali jako možného aktéra tohoto dramatu, zemře násilnou smrtí právě v kritické době, kdy – jak víme – se toto drama odehrálo. Pravděpodobnost, že šlo o náhodu, je tak mizivá, že by se číselně dala sotva vyjádřit. Nikoli, milý Watsone, obě ty události spolu navzájem souvisejí – musí spolu souviset. A je na nás, abychom tu souvislost zjistili.“
„Policie už ale teď jistě všechno ví.“
„Kdepak! Ví všechno, co uviděla v Godolphin Street. Neví nic – a nedoví se – o Whitehall Terrace. O obou událostech víme jenom my a jenom my můžeme vypátrat jejich vzájemný vztah. Nápadná je tu jedna věc, která mě ostatně přivedla na Lucase především. Z Godolphin Street ve Westminsteru se dá na Whitehall Terrace dojít za pár minut. Ti dva další tajní agenti, které jsem jmenoval, bydlí na kraji West Endu. Lucas mohl mnohem lépe než oni navázat styk nebo přijmout nějaký vzkaz z domácnosti tajemníka pro evropské záležitosti – je to ovšem maličkost, ale nahromadí-li se do krátkého časového úseku spousta událostí, může to být velice důležité. Ejhle! Copak se děje?“