Do pokoje vstoupila naše hospodyně paní Hudsonová s podnosem, na němž ležela dámská navštívenka. Holmes na ni pohlédl, povytáhl obočí a navštívenku mi podal.
„Požádejte lady Hildu Trelawney Hopeovou, aby laskavě ráčila vstoupit.“
O chvíli později byl náš skromný příbytek, poctěný jednou už po ránu, opět vyznamenán – tentokrát příchodem nejpůvabnější ženy v Londýně. Častokrát jsem slyšel o kráse nejmladší dcery vévody z Belminsteru, ale sebelepší popis ani skutečnost, že jsem viděl její nic neříkající fotografie, mě nepřipravily na oslňující zevnějšek a krásné zbarvení té aristokratické hlavy. Když jsme ji však onoho podzimního dopoledne spatřili, nepůsobila na náhodného pozorovatele svou krásou. Půvabné tváře měla bledé pohnutím, oči se jí leskly, ale byl to horečnatý lesk; citlivá ústa měla sevřena, jak se násilím snažila se ovládat. Strach – ne krása – to bylo první, čeho jsme si u krásné návštěvnice povšimli, když se na okamžik zastavila v otevřených dveřích.
„Byl u vás můj manžel, pane Holmesi?“
„Ano, madam, byl zde.“
„Úpěnlivě vás žádám, pane Holmesi, abyste mu neříkal, že jsem k vám přišla.“ Holmes se chladně uklonil a ukázal na křeslo.
„Vháníte mě do velice choulostivé situace, lady Hildo. Račte se posadit a povědět mi, co si přejete; obávám se však, že vám závazně nemohu nic slíbit.“
Plavným krokem vešla do pokoje a usedla zády k oknu. Vypadala jako královna – byla urostlá, půvabná a nadmíru ženská.
„Pane Holmesi,“ řekla – a během řeči zoufale spínala ruce v bílých rukavičkách, „hodlám s vámi mluvit zcela otevřeně – v naději, že vy budete na oplátku stejně otevřeně hovořit se mnou. Nemáme před sebou s manželem žádné tajnosti, kromě jediné věci – politiky. V tomto ohledu jsou jeho rty zapečetěny sedmerou pečetí. Nic mi neřekne. Vím, že v noci na dnešek došlo v našem domě k nanejvýš politováníhodné události. Vím, že zmizela nějaká listina. Poněvadž ale jde o politickou věc, manžel odmítl se mi svěřit. Nuže – je životně důležité – opakuji, životně důležité – abych v této věci byla zevrubně informována. Kromě politiků znáte pravdivá fakta jedině vy. Snažně vás žádám, pane Holmesi, abyste mi přesné řekl, co se stalo a jaké důsledky to může mít. Povězte mi všechno, pane Holmesi. Nemlčte z ohledu na zájem svého klienta, poněvadž vás ujišťuji, že kdyby jen to chtěl pochopit, bylo by v jeho nejvlastnějším zájmu, aby se mi se vším svěřil. Čeho se ta ukradená listina týká?“
„Madam, žádáte ode mne něco skutečně nemožného.“
Zasténala a zakryla si tvář dlaněmi.
„Musíte pochopit, že tomu je tak, madam. Jestliže váš manžel považuje za správné, aby vás o celé věci ponechával v nevědomosti, mám já, který jsem se pravdivá fakta dověděl teprve poté, když jsem slíbil, že o nich zachovám absolutní mlčení, prozradit, co vám on zatajil? Není čestné, abyste ode mne tohle žádala. Musíte se obrátit na něho.“
„Ptala jsem se ho na to. Přišla jsem za vámi jako k poslední instanci. Jestliže mi ale nepovíte nic konkrétního, pane Holmesi, prokázal byste mi velkou službu, kdybyste mi zjednal jasno aspoň v jednom bodě.“
„A to, madam?“
„Je pravděpodobné, že by ta nešťastná událost mohla ohrozit manželovu politickou kariéru?“
„Pokud nedojde k nápravě, bude mít tato událost věru velice neblahé důsledky, madam.“
„Och!“ Hlasitě se nadechla, jako by se zbavila veškerých obav.
„Ještě jeden dotaz, pane Holmesi. V prvním rozčilení po té katastrofě pronesl manžel poznámku, z níž jsem vyrozuměla, že ztráta listiny může mít strašné následky pro celou naši zem.“
„Jestliže to řekl, nemohu to zajisté popírat.“
„Následky jakého druhu?“
„Bohužel, madam, znovu ode mne chcete slyšet víc, než smím prozradit.“
„Nebudu vás už tedy připravovat o čas. Nemohu vám mít za zlé, pane Holmesi, že jste se mnou odmítl hovořit otevřeněji, a jsem přesvědčena, že ani vy mi nebudete zazlívat, že navzdory manželovu přání s ním chci sdílet jeho starosti. Znovu vás snažné prosím, abyste mu o mé návštěvě nic neříkal.“ U dveří se ještě ohlédla a naposled jsem spatřil její krásnou tvář poznamenanou strachem, její vylekané oči a pevně sevřená ústa. Potom nás opustila.
„Nu, Watsone, krásné pohlaví spadá do vaší kompetence,“ řekl Holmes s úsměvem, když její šaty zašustily naposled a já za ní zavřel dveře domu. „Copak měla ta krásná dáma za lubem? Co si vlastně přála?“
„Její slova byla jasná a její obavy naprosto přirozené.“
„Hm! Vzpomeňte si na její zevnějšek, Watsone, její chování a potlačované vzrušení, na její neklid a na to, jak houževnatě kladla otázky. A uvažte prosím, že pochází ze společenské vrstvy, která hned tak snadno neprojevuje citové pohnutí.“
„Zajisté – byla velice otřesená.“
„Vzpomeňte si rovněž, s jakou vážností nás ujišťovala, že je v zájmu jejího manžela, aby se všechno dověděla. Co tím myslela? A nepochybně jste také postřehl, Watsone, jak obratně si sedla – aby měla světlo za zády. Nepřála si, abychom z výrazu její tváře něco vyčetli.“
„Ano, vybrala si právě tohle křeslo.“
„Ženy mnohdy mívají nevyzpytatelné motivy. Vzpomínáte si na tu ženu z Margate, kterou jsem měl v podezření ze stejného důvodu? Neměla napudrovaný nos – a ukázalo se to jako správné řešení. Jak můžete stavět na tomhle pohyblivém písku? Jejich nejvšednější počin může mluvit za celé svazky a jejich nejvýstřednější chování může být závislé na vlásence nebo kulmě. Teď ale na shledanou, Watsone.“
„Vy odcházíte?“
„Ano. Ukrátím si zbytek dopoledne v Godolphin Street s našimi přáteli od policie. Řešení našeho problému závisí na Eduardu Lucasovi, i když přiznám, že nemám nejmenší tušení, jak to řešení bude vypadat. Základním omylem je teoretizovat dřív, než známe fakta. Zůstaňte tu na stráži, věrný Watsone, a přijímejte případné další návštěvy. K obědu se vrátím, když mi to vyjde.“
Celý ten den a ještě příští byl Holmes v náladě, kterou by jeho přátelé označili jako zamlklou a jiní zas jako mrzutou. Přecházel sem tam a neustále kouřil, občas si zahrál nějaký úryvek na housle, upadal do snění, v nepravidelných hodinách hltal obložené chlebíčky a sotvaže mi odpověděl na nějaký příležitostný dotaz. Bylo mi jasné, že se mu nedaří ani pátrání. O případě se nezmiňoval a jen z novin jsem se dověděl podrobnosti o soudním ohledání mrtvoly a zatčení Johna Mittona, nebožtíkova osobního sluhy, který byl zakrátko zase propuštěn na svobodu. Koronerova porota vynesla výrok o úkladné vraždě, pachatelé však zůstali neznámí. Nikdo nepředložil ani náznak nějakého motivu. V místnosti byla řada cenných předmětů, žádný však nebyl odcizen. Listiny mrtvého zůstaly netknuté. Po zevrubné prohlídce vyšlo najevo, že se nebožtík neobyčejně zajímal o mezinárodní politiku, že neúmorně shromažďoval různé klípky a zprávy, že byl pozoruhodným znalcem jazyků a také neúnavným pisatelem dopisů. Byl v důvěrném spojení s vedoucími politiky několika zemí. Mezi listinami, jimiž byly zásuvky jeho stolu přeplněny, se však nic senzačního nenašlo. Pokud šlo o ženy, měl sice řadu známostí, ale všechny se zdály jen povrchní. Měl mezi nimi řadu známých, ale málo přítelkyň a žádnou milenku. Měl pravidelné zvyky a bezúhonné, nenápadné chování. Jeho smrt byla naprostou záhadou a zdálo se, že jí zůstane. Pokud šlo o zatčení osobního sluhy Johna Mittona, bylo to východisko ze zoufalství, pouhá alternativa naprosté nečinnosti. Sluha byl osudného večera na návštěvě u přátel v Hammersmithu. Měl nevývratné alibi. Je pravda, že se vydal domů dost brzy a že mohl dorazit do Westminsteru, než byl zločin odhalen, ale jeho tvrzení, že šel část cesty pěšky, znělo pravděpodobně, neboť byla nádherná noc. Vrátil se domů o půlnoci a neočekávaná tragédie jej ohromila. Se svým zesnulým pánem vždy dobře vycházel. Mezi sluhovými věcmi bylo nalezeno několik předmětů z nebožtíkova majetku – zejména několik břitev – ale Mitton prohlásil, že mu je zesnulý daroval už dřív, a hospodyně jeho výpověď potvrdila. Mitton sloužil u Lucase tři roky. Za povšimnutí stálo, že když Lucas odjížděl do Evropy, nebral Mittona s sebou. Někdy zůstal v Paříži celé tři měsíce a Mittonovi svěřil péči o dům v Godolphin Street. Hospodyně neslyšela v noci, kdy byl zločin spáchán, vůbec nic. Jestliže k jejímu pánovi přišla nějaká návštěva, otevíral jí dveře sám.