Pokud jsem mohl sledovat, takhle asi vypadala záhada v novinách tři rána za sebou. Věděl-li Holmes něco víc, nechával si to pro sebe, ale protože mi řekl, že inspektor Lestrade ho obdařil svou naprostou důvěrou, bylo mi jasné, že bedlivě sleduje všechny nové události. Čtvrtého dne přišel z Paříže dlouhý telegram, který celý problém zřejmě vyřešil.
Pařížská policie právě učinila odhalení (psal Daily Telegraph), které odhrnuje roušku zakrývající dosud tragický konec pana Eduarda Lucase, jenž zahynul násilnou smrtí v pondělí v noci ve svém bytě v Godolphin Street ve Westminsteru. Naši čtenáři si jisté vzpomenou, že zesnulý byl nalezen proboden ve svém pokoji a že podezření padlo na jeho osobního sluhu, který však prokázal neotřesitelné alibi. Služebnictvo jisté paní, známé jako Mme Henri Fournayeová, bydlící v menší vile v rue Austerlitz, včera oznámilo, se madam zešílela. Lékařská prohlídka prokázala, že se u ní skutečně projevila nebezpečná a trvalá mánie. Policie pátráním zjistila, že se Mme Henri Fournayeová v úterý vrátila z Londýna a existují důkazy, že její cesta souvisí se zločinem ve Westminsteru. Porovnáním fotografií bylo nezvratně prokázáno, že monsieur Henri Fournaye a Eduardo Lucas jsou jedna a táž osoba a že zesnulý vedl dvojí život – v Londýně a v Paříži. Mme Fournayeová, která je kreolského původu, je velmi vznětlivé povahy a už v minulosti trpěla záchvaty žárlivosti, ba téměř zuřivosti. Lze se dohadovat, že v jednom z těchto záchvatů se dopustila strašlivého zločinu, jenž vyvolal v Londýně, tak velkou senzaci. Nebylo zatím zjištěno, kde se v pondělí večer zdržovala, ale žena odpovídající jejímu popisu vzbudila značnou pozornost na nádraží Charing Cross svým divokým zevnějškem a prudkou gestikulaci. Je tudíž pravděpodobné, že nešťastná žena spáchala zločin buď v návalu šílenství, anebo zešílela právě v důsledku tohoto činu. Zatím není s to podat souvislou výpověď o tom, co v Londýně pohledávala, a lékaři nedávají žádnou naději, že znovu nabude zdravého rozumu. Podle jednoho svědectví žena, která by mohla odpovídat popisu Mme Fournayeové, byla v pondělí večer spatřena, jak několik hodin pozoruje dům v Godolphin Street.
„Co o tom soudíte, Holmesi?“ Přečetl jsem mu článek z novin, zatímco dojídal snídani.
„Milý Watsone,“ řekl, když se zvedl od stolu a začal přecházet po pokoji, „trpíte už jistě dlouho, ale v posledních třech dnech jsem vám nic neřekl, protože vám ani nemám co povědět. Dokonce ani ta zpráva z Paříže nám teď příliš nepomůže.“
„Znamená nepochybně tečku za smrtí toho muže.“
„Jeho smrt je pouhou lapálií – bezvýznamnou epizodou – v porovnání s naším skutečným úkolem, totiž vypátrat listinu a odvrátit tak katastrofu v Evropě. Za poslední dny se přihodila jediná důležitá věc, totiž to, že se nepřihodilo nic. Téměř každou hodinu dostávám zprávy z vlády a je jisté, že nikde v Evropě nejsou stopy nějakých potíží. Kdyby se ten dopis dostal do oběhu – ale ne, to se nemohlo stát – ale když tomu tak není, kde vlastně je? Kdo ho má? Proč s ním nic nepodniká? Tato otázka se mi rozléhá v mozku jako rány kladivem. Byla to opravdu jen shoda okolností, že Lucas zemřel téže noci, kdy dopis zmizel? Dostal vůbec ještě ten dopis? A proč se tedy v tom případě nenašel mezi jeho korespondencí? Neodnesla si jej jeho šílená manželka? Není snad ten dopis v jejím pařížském bytě? Jak jej mám prohledat, abych nevyvolal podezření francouzské policie? V tomhle případě, milý Watsone, znamená pro nás zákon stejné nebezpečí jako zločinci. Kdekdo je proti nám, a přitom jsou v sázce obrovské zájmy. Kdybych tenhle případ přivedl k zdárnému konci, stane se zajisté vrcholem a chloubou mé kariéry. Ha! Zde mám poslední zprávy z bojiště!“ Spěšně pohlédl na lístek, který mu byl doručen. „Podívejme! Zdá se, že Lestrade na něco zajímavého přišel. Vemte si klobouk, Watsone, a projdeme se spolu do Westminsteru.“
Byla to má první návštěva dějiště zločinu – vysokého, mírně zchátralého domu s úzkým průčelím, pedantského, konvenčního a důkladného jako století, v němž byl postaven. Lestradova buldočí tvář na nás vykoukla z předního okna a detektiv nás vřele uvítal, když nám statný strážník otevřel domovní dveře a pustil nás dovnitř. Vešli jsme do pokoje, v němž byl Lucas zavražděn, ale kromě ošklivé, nepravidelné skvrny na koberci nic nenasvědčovalo, že tu byl spáchán zločin. Uprostřed místnosti na nádherné, staromódní podlaze z dřevěných kostek, které byly dokonale naleštěny, ležel menší čtvercovitý koberec. Nad krbem visela nádherná sbírka zbraní, z nichž jedné bylo oné tragické noci použito. Před oknem stál přepychový psací stůl a každá jednotlivost v bytě – obrazy, předložky, závěsy – svědčila o luxusním, skoro zženštilém vkusu jeho obyvatele.
„Četl jste tu zprávu z Paříže?“ zeptal se Lestrade.
Holmes kývl.
„Zdá se, že naši francouzští přátelé tentokrát udeřili hřebík na hlavičku. Nepochybně je to přesně tak, jak říkají. Zaklepala na dveře a myslím, že její návštěvu ani neočekával, protože žil dvojím životem – a jeden byl neprodyšně oddělený od druhého. Pustil ji dovnitř – nemohl ji přece nechat stát na ulici. Pověděla mu, jak ho vypátrala, vyčítala mu jeho jednání, slovo dalo slovo a s tou dýkou tak pěkně po ruce hádka záhy vyvrcholila. Nezběhlo se to ovšem v okamžiku, protože všechny ty židle byly odsunuty stranou a jednu držel v ruce – asi se tak snažil držet ženu od těla. Je to tak zřejmé, jako bychom byli svědky toho činu.“
Holmes povytáhl obočí.
„A přesto jste pro mne poslal?“
„Ach ano, to je jiná záležitost – pouhá maličkost, ale vím, že se o takové věci zajímáte – připadá mi to prostě divné, víte, dalo by se říci groteskní. Nemá to nic společného s podstatnými fakty – a ani mít nemůže, aspoň se mi zdá.“
„Oč tedy vlastně běží?“
„Víte, že u těchhle vážných zločinů dbáme zvláště na to, aby všechno zůstalo na původním místě. Ničím nebylo hnuto. Ve dne v noci hlídá dům strážník. Dnes ráno, když byl nebožtík pohřben a pátrání ukončeno – aspoň pokud jde o tuto místnost – řekli jsme si, že to tu trochu uklidíme. Ten koberec. Jak vidíte, není k podlaze připevněn, jenom na ní volně leží. Náhodou jsme ho zvedli. Zjistili jsme –“
„Ano? Zjistili jste?“
Na Holmesově tváři se zračilo vzrušení.
„Nu, myslím, že byste neuhodl ani za sto let, co jsme zjistili. Vidíte na koberci tu skvrnu? Jistě jím muselo prosáknout hodně krve, že?“