„Nepochybně.“
„Budete proto jistě překvapen, když vám povím, že na těch světlých dřevěných parketách pod kobercem odpovídající skvrnu nenajdete.“
„Žádná tam není! Ale přece –“
„Ano, to byl řekl každý. Zůstává nicméně faktem, že vespod žádná skvrna není.“
Zvedl roh koberce a viděli jsme, že na parketách opravdu žádná skvrna není.
„Na rubu koberce ale přece stopy zaschlé krve jsou. Krev musela prosáknout koberec a vsáknout do dřeva.“
Lestrade se radostně zasmál nad tím, jak slavného odborníka vyvedl z míry.
„A teď vám ukážu vysvětlení. Ta druhá skvrna tu je, jenže se neshoduje s první. Podívejte.“ Při řeči odhrnul jiný konec koberce a na hladkém světlém povrchu staromódní dřevěné podlahy jsme spatřili velikou karmínovou skvrnu. „Co o tom soudíte, pane Holmesi?“
„Nu, to je docela prosté. Obě skvrny byly na sobě, ale někdo kobercem pootočil. Protože je čtvercovitý a leží jen tak volně, šlo to celkem snadno.“
„Policie od vás nepotřebuje, pane Holmesi, abyste jí říkal, že někdo ten koberec otočil. To je naprosto zřejmé, poněvadž když koberec položíte takhle, jsou obě skvrny na sobě. Co však chceme vědět – kdo koberec přesunul a proč to udělal?“
Z Holmesovy napjaté a nehybné tváře jsem poznal, že se přímo chvěje vnitřním vzrušením.
„Poslyšte, Lestrade,“ řekl. „Ten strážník v průjezdu tu hlídkuje neustále?“
„Ano.“
„Něco vám poradím. Pořádně ho vyslechněte. Nedělejte to však v naší přítomností. Počkáme tady. Zaveďte ho do jiné místností. Spíš z něho vylákáte doznání, když s ním budete mluvit o samotě. Zeptejte se ho, jak se opovážil pustit někoho dovnitř a nechat ho v tomhle pokoji o samotě. Neptejte se ho, zda to udělal. Vycházejte z toho, jako by to byla prokázaná skutečnost. Řekněte mu, že víte, že v tom pokoji někdo byl. Použijte nátlaku. Řekněte mu, že se může vyhnout trestu jedině upřímným doznáním. A udělejte to přesně tak, jak vám říkám!“
„U všech všudy – jestli to ví, pak to z něho vymáčknu!“ vykřikl Lestrade. Vyběhl ven a za chvíli jsme slyšeli, jak se jeho burácivý hlas ozývá ze zadního pokoje.
„Teď, Watsone, teď rychle!“ zvolal Holmes v náhlém návalu horlivosti. Celá jeho démonická síla, maskovaná doposud lhostejným chováním, propukla pojednou v záchvatu energie. Smetl koberec stranou a v mžiku klečel na kolenou a pokoušel se nehty vytrhnout z podlahy dřevěné kostky. Jedna se pootočila, když zaryl nehty do jejího okraje. Pod ní byla malá tmavá dutina. Holmes do ní dychtivé strčil ruku, ale s trpkým a hněvivým výkřikem zklamání vytáhl prázdnou dlaň.
„Pospěšte si, Watsone! Všechno rychle zpátky na místo!“ Dřevěná kostka zapadla a sotva jsme koberec narovnali do původní polohy, zaslechli jsme z průjezdu Lestradův hlas. Když detektiv vešel, Holmes se netečně opíral o krb, tvářil se rezignovaně a trpělivě a snažil se potlačit zívání.
„Promiňte, že jsem vás nechal čekat, pane Holmesi. Vidím, že vás celá ta záležitost hrozně nudí. Nu – ovšemže se přiznal. Pojďte dál, MacPhersone. Povězte těmhle pánům o svém naprosto neomluvitelném chování.“
Statný strážník, celý zpocený a zkroušený, vešel kajícně do pokoje.
„Nemyslel jsem tím nic zlého, pane. Ta mladá paní přišla včera večer ke dveřím – spletla si číslo domu, opravdu. A pak jsme se spolu dali do řeči. Když tak člověk stojí celý den sám na hlídce, připadá si hrozně osamělý.“
„Nuže – co se stalo pak?“
„Chtěla si prohlédnout místo, kde k tomu zločinu došlo – říkala, že o něm četla v novinách. Byla to mladá paní, chovala se velice slušně, moc pěkně mluvila, a řekl jsem si, že se snad nestane nic zlého, když se tu porozhlídne. Jak zahlédla tu krvavou skvrnu, zhroutila se na zem a zůstala ležet v mrákotách. Běžel jsem dozadu a přinesl sklenici vody, ale nepodařilo se mi ji vzkřísit. Zaskočil jsem proto na roh k Břečťanu pro trochu brandy, ale než jsem se vrátil, ta mladá paní se vzpamatovala a byla pryč – asi se styděla sama před sebou a nechtěla se už se mnou vidět.“
„A co ten koberec?“
„No, ten byl trochu zmuchlaný, když jsem se vrátil, to je pravda. Víte, ta paní se skácela rovnou na něj a koberec leží na naleštěné podlaze volné a není ničím přichycen. Proto jsem ho narovnal.“
„Budiž vám to ponaučením, že mě nemůžete nikdy oklamat, konstáble MacPhersone,“ řekl Lestrade povýšeně. „Nepochybně jste si myslel, že nikdo na vaše porušení služební povinnosti nepřijde, ale mně stačil jediný pohled na koberec a věděl jsem, že do pokoje vešel někdo, kdo tu neměl co pohledávat. Máte štěstí, že se nic neztratilo, jinak byste se octl za mřížemi. Lituji, pane Holmesi, že jsem vás sem zval kvůli takové hlouposti, ale myslel jsem, že by vás mohlo zajímat, proč ty skvrny nejsou na sobě.“
„Nepochybně – bylo to krajně zajímavé. Byla tady ta žena jen jednou, pane strážníku?“
„Ano, jen jednou.“
„Kdo to byl?“
„Jménem ji neznám, pane. Chtěla se přihlásit na nějaký inzerát jako písařka na stroji a spletla si adresu – byla to náramně příjemná a elegantní mladá paní.“
„Vysoké postavy? Hezká?“
„Ano, byla urostlá. Myslím, že se dá říct, že byla hezká. Možná dokonce mimořádně hezká. ‚Pane strážníku, pusťte mě tam na chvilinku – jenom nakouknout!‘ povídá. Chovala se příjemně, málem až přítulně, a tak jsem myslel, že se nic nestane, když jí dovolím strčit hlavu do dveří.“
„Co měla na sobě?“
„Nic nápadného – dlouhý plášť až ke kotníkům.“
„Kolik bylo hodin?“
„Akorát se stmívalo. Když jsem se vracel s tou brandy, rozsvěceli pouliční lucerny.“
„Výborně,“ řekl Holmes. „Pojďte, Watsone, myslím, že na nás čeká mnohem důležitější práce.“
Když jsme opouštěli dům, zůstal Lestrade v předním pokoji, zatímco kajícný strážník šel s námi až k domovním dveřím, aby nám otevřel. Holmes se na prahu zastavil a podržel mu něco před očima. Strážník na to vyjeveně zíral.
„Panebože!“ zvolal a zatvářil se užasle. Holmes položil ukazováček na rty, strčil ruku do kapsy, a když jsme vyšli na ulici, dal se do hlasitého smíchu. „Výborně!“ řekl. „Pojďte, příteli Watsone, zvoní se k poslednímu dějství. S úlevou můžete vzít na vědomí, že k žádné válce nedojde, že earl Trelawney Hope nepřijde o svou skvělou kariéru, že neopatrný panovník nebude pykat za svou nerozvážnost, že ministerský předseda nebude muset řešit žádné evropské komplikace a že při jisté míře taktu a rozumného jednání z naší strany nebude nikdo nijak postižen tímhle případem, který mohl mít velice ošklivé důsledky.“
Můj obdiv k tomu mimořádnému člověku jen ještě vzrostl.
„Vy jste to rozřešil!“ zvolal jsem.
„Ještě ne docela, Watsone. Některé body zůstávají stejně nejasné jako dřív. Víme toho už ale tolik, že teď to bude jen naše vina, jestliže se nedovíme zbývající. Vydáme se na Whitehall Terrace, kde by to mělo všechno vyvrcholit.“
Když jsme došli k sídlu sekretáře pro evropské záležitosti, požádal Sherlock Holmes o rozmluvu s lady Hildou Trelawney Hopeovou. Uvedli nás do přijímacího pokoje.
„Pane Holmesi!“ zvolala lady Hilda a tvář jí zrudla hněvem, „tohle je od vás věru velice nepěkné a nefér. Vysvětlila jsem vám přece, že si přeji, abyste mou návštěvu zachoval v tajnosti, aby si můj manžel snad nemyslel, že se vměšuji do jeho záležitostí. Vy jste ale za mnou přesto přišel, abyste mě kompromitoval a dal najevo, že mezi námi jsou nějaké vztahy a společné zájmy.“