„Bohužel, madam, neměl jsem jiné východisko. Byl jsem pověřen pátráním po té nesmírně důležité listině. Musím vás proto požádat, madam, abyste mi ji laskavě odevzdala.“
Lady Hilda se prudce vztyčila a z půvabné tváře jí na okamžik zmizela všechna barva. Její oči nabyly skelného lesku. Zapotácela se a myslel jsem, že omdlí. Potom se s obrovským vypětím vůle z otřesu vzpamatovala a na tváři se jí rozestřel výraz naprostého ohromení a rozhořčení.
„Vy – vy mě urážíte, pane Holmesi.“
„Ale, ale, madam, tohle je zbytečné. Dejte mi dopis.“
Rozběhla se ke zvonku.
„Komorník vás odtud vyvede.“
„Nezvoňte, lady Hildo. Jestli to uděláte, všechno mé nemalé úsilí vyhnout se skandálu bude zmařeno. Dejte mi ten dopis a všechno bude v pořádku. Když mě poslechnete, dokážu vše urovnat. Když mě neuposlechnete, budu vás nucen odhalit.“
Stála před námi ve velkolepém vzdoru – vznešenost sama. Oči upírala na Holmese, jako by mu chtěla číst myšlenky. Ruku držela na zvonku, ale nezazvonila.
„Snažíte se mě zastrašit. To není příliš kavalírské, pane Holmesi – přijít sem a strašit slabou ženu. Říkal jste, že něco víte. Co vlastně víte?“
„Račte se posadit, madam. Ublížila byste si, kdybyste upadla. Nezačnu mluvit, dokud se neposadíte. Děkuji.“
„Povoluji vám pět minut, pane Holmesi.“
„Jedna postačí, lady Hildo. Vím o vaší návštěvě u Eduarda Lucase, o tom, že jste mu listinu předala, i o tom, že jste se včera večer s pomocí důmyslného triku do jeho pokoje vrátila a že jste dokument vyzvedla ze skrýše pod kobercem.“
Zírala na něho s popelavou tváří a dvakrát polkla, než dokázala promluvit.
„Zbláznil jste se, pane Holmesi – vy jste se zbláznil!“ vykřikla posléze.
Vytáhl z kapsy kousek kartonu. Byla na něm tvář ženy vystřižená z portrétní fotografie.
„Nosím to u sebe, poněvadž jsem si říkal, že by mi to mohlo byt užitečné,“ řekl. „Strážník tu fotografii poznal.“
Zalapala po dechu a zvrátila hlavu na opěradlo.
„Nuže, lady Hildo. Vy ten dopis máte. Všechno se ještě dá napravit. Vůbec netoužím po tom, abych vám působil nějaké potíže. Má povinnost skončí vrácením ztraceného dopisu vašemu manželovi. Dejte si poradit a buďte ke mně upřímná; je to vaše jediná možnost.“
Její statečnost byla obdivuhodná. A ani teď však ještě nechtěla přiznat porážku.
„Opakuji vám znovu, pane Holmesi, že trpíte nějakou utkvělou a zcestnou představou.“
Holmes se zvedl z křesla.
„Je mi vás líto, lady Hildo. Udělal jsem pro vás všechno, co jsem mohl; vidím však, že to bylo zbytečné.“
Zazvonil na zvonek. Vstoupil komorník.
„Je pan Trelawney Hope doma?“
„Vrátí se ve tři čtvrtě na jednu, pane.“
Holmes pohlédl na hodinky.
„Zbývá tedy čtvrt hodiny,“ řekl. „Dobře. Počkám.“
Sotva za sebou komorník zavřel dveře, poklekla lady Hilda se vztaženými pažemi u Holmesových nohou a zvedla k němu svou půvabnou tvář zalitou slzami.
„Och, ušetřte mě, pane Holmesi! Ušetřte mě!“ začala prosit a vzlykat. „Nic mu proboha neříkejte! Mám ho tak ráda! Nechci, aby na jeho život padl jediný stín, a vím dobře, že tohle by zlomilo jeho šlechetné srdce.“
Holmes lady Hildě pomohl vstát. „Madam, jsem vám vděčný, že jste se alespoň v poslední chvíli vzpamatovala! Nesmíme ztrácet ani okamžik. Kde je ten dopis?“
Rozběhla se k psacímu stolu, odemkla zásuvku a vytáhla podlouhlou modrou obálku.
„Tady jej máte, pane Holmesi. Ach bože, kdybych jej byla raději nikdy nespatřila!“
„Jak ho vrátíme?“ zabručel Holmes. „Honem – musíme něco vymyslet! Kde je ta skříňka?“
„Pořád ještě v jeho ložnici.“
„Opravdu šťastná náhoda! Rychle, madam, přineste ji.“
Odešla a za chvilku se vrátila s červenou skříňkou v ruce.
„Jak jste ji tehdy otevřela? Máte duplikát klíče? Nu ano – ovšemže máte. Odemkněte ji!“
Lady Hilda vyňala ze záňadří klíček a skříňku otevřela. Byla plná listin. Holmes zastrčil modrou obálku dospodu mezi jiné dokumenty. Pak zaklapl víko, skříňku zamkl a lady Hilda ji odnesla na původní místo.
„Teď jsme tedy připraveni,“ řekl Holmes, „a navíc nám zbývá ještě deset minut. Učiním vše, abych vás kryl, lady Hildo. Vy zas na oplátku těch několik minut využijete k tomu, abyste mi upřímně pověděla, jak k tomuhle mimořádnému případu došlo a co to má všechno znamenat?“
„Všechno vám povím, pane Holmesi,“ zvolala lady Hilda. „Och, pane Holmesi, raději bych si uřízla pravou ruku, než aby se měl jen chvíli trápit! V celém Londýně nenajdete ženu, která svého muže miluje tak vroucně jako já, a přesto – kdyby věděl, co jsem udělala – co jsem byla nucena udělat – nikdy by mi to neodpustil. Klade svou čest tak vysoko, že nikdy nikomu nedokáže odpustit či prominout nějaký prohřešek. Pomozte mi, pane Holmesi! Mé štěstí a jeho štěstí – naše životy jsou v sázce!“
„Pospěšte si, madam, nemáme mnoho času!“
„Způsobil to všechno můj dopis, pane Holmesi, indiskrétní dopis, který jsem napsala před svatbou – pošetilé psaní vznětlivé, zamilované dívky. Nemyslela jsem jím nic špatného, ale manžel by jej přesto pokládal za zločin. Kdyby to psaní četl, ztratila bych jeho důvěru navždy. Od napsání toho dopisu už uplynula řada let. Myslela jsem, že se na celou věc dávno zapomnělo. Potom mi pojednou ten člověk – Lucas – vzkázal, že se mu dopis dostal do rukou a že s ním seznámí mého manžela. Prosila jsem ho, aby se smiloval. Řekl, že mi dopis vrátí, když mu opatřím jistou listinu, kterou má manžel doma ve skříňce a kterou mi podrobně popsal. V kanceláři měl nějakého špeha, který ho o existenci dokumentu informoval. Ujistil mě, že to manžela ani v nejmenším nepoškodí. Vmyslete se do mého postavení, pane Holmesi. Co jsem měla dělat?“
„Se vším se manželovi svěřit.“
„To jsem nemohla, pane Holmesi, to jsem nemohla! Na jedné straně mi hrozila jistá katastrofa a na druhé, i když mi připadalo strašné manželovi listinu odcizit, nebyla jsem s to pochopit důsledky politických záležitostí, zatímco v otázce lásky a vzájemné důvěry mi byl výsledek až příliš jasný. Udělala jsem to, pane Holmesi! Obstarala jsem si otisk manželova klíčku a ten člověk – ten Lucas – mi opatřil duplikát. Odemkla jsem skříňku, sebrala listinu a odnesla ji do Godolphin Street.“
„A co se odehrálo tam, madam?“
„Zaťukala jsem na dveře podle úmluvy. Lucas mi otevřel. Vešla jsem k němu do pokoje, ale domovní dveře jsem nechala pootevřené, poněvadž jsem se s tím člověkem bála zůstat o samotě. Vzpomněla jsem si, že když jsem do domu vcházela, stála venku na ulici nějaká žena. Naše jednání skončilo záhy. Můj dopis už ležel na psacím stole. Podala jsem mu listinu, on mi předal dopis. V té chvíli vrzly domovní dveře. V průjezdu se ozvaly kroky. Lucas rychle odhrnul koberec, strčil listinu do jakési skrýše v podlaze a zas ji kobercem zakryl.
Co se stalo potom, připadá mi jako nějaký hrozný sen. Vidím před sebou tu snědou, zuřivou tvář a slyším ženský hlas, který vykřikoval ječivou francouzštinou: ‚Nečekala jsem nadarmo. Konečně jsem tě s ní přistihla!‘ Došlo k urputnému zápasu. Viděla jsem ho, jak popadl židli, jí se zas v ruce zablýskl nůž. Prchla jsem před tou děsivou scénou, vyběhla jsem z domu a druhý den ráno jsem se dočetla v novinách, jak hrůzné zakončení měla. Ten večer jsem byla šťastná, poněvadž jsem opět měla svůj dopis a ještě jsem netušila, co mi přinese budoucnost.