Poslední zpráva. Ve chvíli, kdy dáváme toto číslo do tisku, obdrželi jsme nepotvrzenou zprávu, že pan John Hector McFarlane byl vzat do vazby v souvislosti se zavražděním pana Jonase Oldacra. Zcela jistě na něho byl vydán zatykač. Při vyšetřování v Norwoodu vyšly najevo další zlověstné skutečnosti: kromě stop po vražedném zápase bylo v pokoji zjištěno, že okna ložnice (která je v přízemí) jsou otevřena, a našly se stopy nasvědčující, že k hromadě dříví byl odvlečen nějaký velký předmět, a tvrdí se, že v popelu spáleniště se nalezly i zuhelnatělé zbytky kostí. Policie se domnívá, že tu byl spáchán neobyčejně rafinovaný zločin – oběť byla ve své ložnici ubita holí, vrah prohledal cenné papíry a odtáhl mrtvolu k hromadě dřeva, kterou pak zapálil, aby zahladil stopy svého zločinu. Vyšetřování bylo svěřeno zkušeným rukám inspektora Lestrada ze Scotland Yardu, který se dal do pátrání se svou obvyklou energií a bystrostí.“
Tomuto pozoruhodnému vylíčení naslouchal Sherlock Holmes se zavřenýma očima a s konečky prstů přitisknutými k sobě.
„Tenhle případ má zajisté několik zajímavých aspektů,“ řekl zvolna. „Předně bych se rád otázal, pane McFarlane, jak je možné, že jste dosud na svobodě, ač – jak se zdá – je pohromadě dostatek důkazů, které by ospravedlnily vaše zatčení?“
„Bydlím v Torrington Lodge v Blackheathu, u rodičů, pane Holmesi. Ale včera, když jsem měl pozdě v noci obchodní jednání s panem Jonasem Oldacrem, přenocoval jsem v hotelu v Norwoodu a odtud jsem jel do zaměstnání. O celé příhodě jsem neměl tušení, a teprve když jsem usedl do vlaku, dočetl jsem se, co jste právě vyslechl. Okamžitě jsem pochopil strašné nebezpečí, v němž jsem se octl, a spěchal jsem, abych celý případ svěřil do vašich rukou. Soudím, že ve své kanceláři nebo doma bych byl zatčen. Nějaký člověk mě sledoval z nádraží London Bridge a vůbec nepochybuji – proboha, co se to děje?“
Ozvalo se cinknutí zvonku a hned nato těžký dusot po schodech. Za okamžik se ve dveřích objevil náš dávný přítel Lestrade. Za jeho rameny jsem venku zahlédl uniformované strážníky.
„Pan John Hector McFarlane?“ zeptal se Lestrade.
Náš nešťastný přítel vstal a zbledl jako křída.
„Zatýkám vás pro úkladnou vraždu Jonase Oldacra z Lower Norwoodu.“
McFarlane se k nám otočil, zoufale mávl rukou a znova se zhroutil na židli.
„Okamžíček, Lestrade,“ řekl Holmes. „Nezáleží vám přece na nějaké půlhodině – tenhle pán se právě chystal vylíčit nám celý ten zajímavý případ, což by nám jej možná pomohlo vysvětlit.“
„Myslím, že nebude těžké jej objasnit,“ řekl Lestrade studeně.
„Přesto bych ale rád to líčení slyšel, když dovolíte.“
„Ovšem, pane Holmesi, stěží vám mohu něco odmítnout, protože jste nám ve Scotland Yardu několikrát pomohl a jsme vám za to zavázáni,“ odpověděl Lestrade. „Musím však tu se zatčeným zůstat a varovat ho, že všechno, co řekne, může být použito proti němu jako důkaz.“
„Nic jiného si nepřeji,“ řekl náš klient. „Žádám jen, abyste mě vyslechli a poznali holou pravdu.“
Lestrade pohlédl na hodinky. „Dávám vám půl hodiny,“ řekl.
„Nejdřív vám musím vysvětlit,“ řekl McFarlane, „že jsem pana Jonase Oldacra osobně neznal. Jeho jméno mi bylo povědomé, protože se před mnoha lety stýkal s mými rodiči, ale později se navštěvovat přestali. Byl jsem proto velmi překvapen, když včera odpoledne asi ve tři hodiny přišel Oldacre do mé kanceláře v City. Ještě více mě však ohromilo, když mi oznámil důvod své návštěvy. Držel v ruce pár popsaných listů z poznámkového bloku – tady jsou – a položil mi je na stůl.
‚Tohle je má poslední vůle,‘ řekl Oldacre. ‚Chtěl bych od vás, pane McFarlane, abyste jí dal náležitou právní formu. Počkám tu, až s tím budete hotov.‘
Pustil jsem se do práce, a představte si, jak jsem užasl, když jsem zjistil, že až na několik drobnějších odkazů jsem hlavním dědicem já. Oldacre byl zvláštní pohyblivý mužík s bílými řasami, a když jsem se na něho podíval, viděl jsem, že si mě pobaveně měří chytrýma šedýma očima. Myslel jsem, že mě šálí zrak, když jsem podmínky té závěti četl, ale on mi vysvětlil, že je starý mládenec a nemá žádné žijící příbuzné. Když byl mladší, znal se s mými rodiči a o mně slyšel, že jsem schopný mladý člověk; je prý tedy přesvědčen o tom, že se jeho peníze dostanou do správných rukou. Stěží jsem ze sebe dokázal vykoktat poděkování. Po vyhotovení závěti ji Oldacre podepsal a můj koncipient připojil svůj podpis jako svědek. Tady na tomhle modrém papíře tu závěť máte, a jak jsem už řekl, koncept je na listech z poznámkového bloku. Pan Oldacre mi pak sdělil, že mi musí ukázat různé listiny – nájemní smlouvy, pozemkové a zástavní listy a podobně – abych byl o všem informován. Prohlásil, že nedojde klidu, dokud celou záležitost neuvede do pořádku, a žádal mě, abych hned večer přijel i s poslední vůlí k němu do Norwoodu, kde zbývající věci projednáme. ‚Mladý muži – ale rodičům ani slovo, dokud všechno nebude vyřízeno. Přichystáme jim malé překvapení.‘ Zdálo se, že mu na tom velice záleží, takže jsem mu slíbil, že zatím o všem pomlčím.
Jistě pochopíte, pane Holmesi, že jsem takovou žádost nemohl odmítnout. Byl to můj dobrodinec, a byl jsem ochoten splnit všechna jeho přání. Domů jsem poslal telegram se zprávou, že mám nějakou důležitou práci, takže nevím, kdy se vrátím. Pan Oldacre mě požádal, abych s ním povečeřel v devět hodin, protože patrně dřív nebude doma. Nenašel jsem jeho dům snadno a bylo skoro půl desáté, když jsem se tam dostal. Pak –“
„Počkejte,“ řekl Holmes. „Kdo vám otvíral?“
„Žena ve středních letech, patrně jeho hospodyně.“
„A ta vás oslovila jménem, že?“
„Přesně tak,“ řekl McFarlane.
„Pokračujte prosím.“
Pan McFarlane si otřel zpocené obočí a pokračoval ve vyprávění.
„Žena mě uvedla do obývacího pokoje, kde byla připravena skromná večeře. Pak mě pan Oldacre zavedl do ložnice, kde stála těžká nedobytná pokladna. Odemkl ji a vytáhl spoustu listin, které jsme spolu postupně probrali. Někdy mezi jedenáctou a dvanáctou jsme s tím byli hotovi. Pan Oldacre poznamenal, že nesmíme hospodyni rušit, a osobně mě vyprovodil zasklenými dveřmi, které byly po celou dobu mé návštěvy otevřené.“
„Byla žaluzie stažena?“ otázal se Holmes.
„Jistě to nevím, ale myslím, že byla stažena jen asi do poloviny. Ano, vzpomínám si, že ji povytáhl, aby mohl dokořán otevřít dveře. Nemohl jsem najít hůl a on mi řekclass="underline" ‚To nechte, mladý muži, doufám, že vás teď uvidím častěji. Až přijdete příště, hůl si odnesete.‘ Když jsem odcházel, byla pokladna otevřená a listiny srovnané na stole. Bylo už tak pozdě, že jsem se do Blackheathu nemohl vrátit, a tak jsem přenocoval v Anerley Arms. Neměl jsem o ničem tušení, až dnes ráno jsem se v novinách dočetl o celé té tragédii.“
„Chcete se zeptat ještě na něco, pane Holmesi?“ řekl Lestrade, který během tohoto pozoruhodného vyprávění jednou či dvakrát významně povytáhl obočí.
„Ne – až se vrátím z Blackheathu.“
„Chtěl jste říct z Norwoodu,“ řekl Lestrade.
„Ach ano, jistě – měl jsem na mysli Norwood,“ řekl Holmes se záhadným úsměvem. Lestrade se poučil už víckrát, než byl ochoten přiznat, že Holmes je s to proniknout svým bystrým mozkem i tam, kam se jemu proniknout nedaří. Viděl jsem, že se na mého společníka zpytavě zahleděl.