„Myslím, pane Holmesi, že si spolu co nevidět pohovoříme,“ řekl. „A teď, pane McFarlane, dva strážníci jsou u dveří a venku čeká kočár.“ Ubohý mladý muž vstal, naposled na nás prosebně pohlédl a vyšel z místnosti. Strážníci ho odvedli k vozu, ale Lestrade se s námi ještě zdržel.
Holmes vzal listiny s konceptem závěti a prohlížel si je s výrazem soustředěného zájmu.
„Na té listině je několik zajímavých detailů, Lestrade, podívejte se na to,“ řekl a podal mu papíry.
Inspektor si je rozpačitě prohlížel. „Dokážu přečíst prvních pár řádků, něco i z druhé strany a jeden nebo dva řádky na konci. Ty jsou zřetelné, jako vytištěné,“ řekl, „ale písmo mezi tím je špatně čitelné a na třech místech to nepřečtu vůbec.“
„Co z toho vyvozujete?“ řekl Holmes.
„Nu raději – co z toho vyvozujete vy?“
„Že to bylo psáno ve vlaku: čitelné písmo znamená zastávky ve stanici, roztřesené písmo jízdu a nečitelné přejíždění výhybek. Odborník by prohlásil, že to bylo napsáno za jízdy na předměstské trati, protože jenom v okolí velkoměsta jsou výhybky tak časté a v tak těsném sledu za sebou. Předpokládejme, že autor toho konceptu psal celou cestu, a pak to tedy byl expres, který mezi Norwoodem a nádražím London Bridge staví jen jednou.“
Lestrade se rozesmál.
„Když vyrukujete s některou tou svou teorií, pane Holmesi,“ řekl, „nestačím vás sledovat. Jak tahle teorie s případem souvisí?“
„Potvrzuje nám vyprávění mladého muže v tom směru, že závěť psal Jonas Oldacre včera cestou ve vlaku. Je to opravdu zvláštní, že by někdo sepisoval důležitý dokument tak ledabyle. Z toho lze soudit, že ta listina nebude mít prakticky žádný význam. Kdyby psal někdo poslední vůli, kterou by nemínil vážně, provedl by to asi takhle.“
„Inu, napsal si tím rozsudek smrti,“ řekl Lestrade.
„To myslíte vážně?“
„A vy?“
„Nu, možné to je, ale zatím mi ten případ není ještě jasný.“
„Není vám jasný? Když vám není jasný tenhle případ, co vám potom jasné je? Mladý muž se znenadání doví, že jakmile jistá starší osoba zemře, stane se jejím dědicem. Co tedy ten mladý muž učiní? Nikomu nic neřekne, ale pod nějakou záminkou jde večer klienta navštívit, vyčká, až se druhá osoba v domě odebere ke spánku, a pak když je v pokoji se svou obětí sám, zavraždí ji, mrtvolu spálí na hranici dřeva a odejde do blízkého hotelu. Ty stopy po krvi v pokoji a na rukojeti hole jsou značně nezřetelné. Pachatel si patrně myslel, že žádnou krev neprolil, a doufal, že když mrtvolu spálí, zahladí oheň všechny stopy po tom, jak oběť zahynula. Stopy, které by nás nakonec musely dovést k pachateli. Není to nabíledni?“
„Zaráží mě, drahý Lestrade, právě to, že je to jasné až přespříliš,“ pravil Holmes. „Máte mnoho výtečných vlastností, ale představivost mezi ně nepatří. Vmyslete se na chvíli do situace toho mladého muže. Vybral byste si první večer po sepsání závěti k tomu, abyste spáchal zločin? Nezdálo by se vám nebezpečné spojit obě události v tak těsném časovém sledu? A dál, spáchal byste to, když by vás pustila do domu hospodyně, která zná vaše jméno? A konečně, namáhal byste se zahlazovat stopy po mrtvole, a zároveň byste nechal na místě činu hůl, aby vás prozradila? Uznejte, Lestrade, že se to zdá přitažené za vlasy.“
„Pokud jde o tu hůl, pane Holmesi, víte stejně dobře jako já, že zločinec v rozrušení často provede něco, co by střízlivě uvažující člověk neudělal. Pachatel se patrně do toho pokoje bál vrátit. Povězte mi teorii, která by vysvětlovala všechna fakta.“
„Klidně vám takových teorií vymyslím půl tuctu,“ řekl Holmes. „Třeba tuhle – zní pravděpodobně a je docela přijatelná. Dávám vám ji darem. Ten starý pán zřejmě ukazuje cenné listiny. Tulák, který jde kolem domu, nakoukne dovnitř, poněvadž žaluzie na skleněných dveřích je stažena jen do poloviny. Právník odchází. Na scénu vstupuje tulák. Uchopí hůl, kterou tam najde, zabije Oldacra a zmizí, když předtím spálí mrtvolu.“
„Proč by to ten tulák dělal?“
„Když jsme u toho – proč by to dělal McFarlane?“
„Aby zahladil nějaké stopy.“
„Tulák se třeba snaží utajit, že vůbec byla spáchána vražda.“
„A proč tulák nic neodnesl?“
„Poněvadž by ty listiny nemohl zpeněžit.“
Lestrade zavrtěl hlavou, ale tak sebejistě jako zpočátku už se přece jen nechoval.
„Nuže, pane Holmesi, hledejte si toho svého tuláka, a než ho najdete, my se prozatím spokojíme s mužem, kterého máme. Budoucnost ukáže, kdo měl pravdu. Pane Holmesi, všimněte si jedné okolnosti – pokud je nám známo, žádná listina nebyla odcizena a zatčený je jediný člověk na světě, který měl důvody k tomu, aby nic nebral, poněvadž je zákonným dědicem celého majetku.“
Tato poznámka – jak se zdálo – mého přítele zarazila.
„Nehodlám popírat, že některé důkazy mluví velice ve prospěch vaší teorie,“ řekl. „Chci jen poukázat na to, že přicházejí v úvahu i jiné teorie. Jak říkáte, rozhodne budoucnost. Zatím se mějte hezky. Během dne se patrně zastavím v Norwoodu, abych viděl, jak pokračujete.“
Když detektiv odešel, můj přítel se zvedl a začal se chystat do denní práce s čilostí člověka, který má před sebou příjemný úkol.
„Má první cesta, Watsone,“ pravil, když vklouzl do převlečníku, „povede – jak už jsem řekl – do Blackheathu.“
„A proč ne do Norwoodu?“
„Protože v tomhle případě máme co činit s dvěma rozdílnými událostmi, které se odehrály krátce po sobě. Policie chybuje v tom, že zaměřila pozornost jen na tu druhou událost, která byla protizákonná. Pro mne je jasné, že jediná logická cesta, jak ten případ řešit, je vysvětlit nejali událost číslo jedna – tu podivnou závěť, koncipovanou tak náhle a s tak nečekaným dědicem. Teprve pak pochopíme to, co následovalo. Ne, milý Watsone, myslím, že mi nemůžete pomoci. Nebezpečí mi nehrozí, jinak bych se nevydal na cestu bez vás. Věřím, že až se večer shledáme, budu vám moci oznámit, že jsem něco udělal pro toho nešťastného mladého muže, který mě přišel žádat o ochranu.“
Bylo už pozdě, když se můj přítel vrátil, a při pohledu na jeho unavený obličej jsem poznal, že se ani v nejmenším nesplnily naděje, s nimiž se vydal na cestu. Celou hodinu hrál na housle, aby uklidnil své vybičované nervy. Nakonec nástroj odložil a podrobně mi začal líčit svůj neúspěch.
„Všechno se zvrtlo, Watsone – všechno se zvrtlo tím nejhorším způsobem. Před Lestradem jsem se tvářil sebevědomě, ale namouvěru myslím, že tentokrát je na správné stopě on a na falešné my. Všechna fakta odporují tomu, co mi našeptává mé tušení, a velice se obávám, že britské poroty dosud nejsou tak důvtipné, aby daly přednost mým teoriím před Lestradovými fakty.“
„Byl jste v Blackheathu?“
„Ano, Watsone, jel jsem tam a velice brzo jsem zjistil, že ten oplakávaný nebožtík Oldacre byl pěkný padouch. Otec odjel hledat syna. Doma byla matka – drobná modrooká paní, která se celá třásla strachem a rozhořčením. Vůbec ovšem nepřipustila možnost, že by její syn mohl být vinen. Oldacrův osud ji však nepřekvapil a vůbec ho nelitovala. Naopak mluvila o mrtvém s takovou hořkostí, že nevědomky značně podpořila oficiální názor. Je zřejmé, že jestli ji syn slyšel mluvit tímhle tónem, nepochybně to v něm vzbudilo proti Oldacrovi nenávist. ‚Měl spíš povahu zlomyslné a prohnané opice a takový byl už odmlada,‘ řekla o něm.