Pandion spěchal. Pět měsíců už dlel na různých místech ohromného ostrova, který jako dlouhý, hornatý pruh vystupoval z moře. Mladý sochař spatřil kouzelná a podivná díla, jež pravěký národ zanechal v pustnoucích chrámech a v téměř vylidněných městech.
Mnoho dní strávil Pandion v rozvalinách obrovského Paláce sekyry v městě Knossu, jehož první stavby pocházely z dob šerého dávnověku. Toulaje se po nesčetných schodištích paláce uviděl nejprve'velké sály s purpurovými sloupy, zužujícími se shora dolů, kochal se římsami, výrazně pomalovanými černými a bílými obdélníky nebo zdobenými černými a bleděmodrými závitnicemi, připomínajícími řady běžících vln.
Stěny byly pomalovány nádhernými obrazy. Bez dechu a s nadšením hleděl Pandion na posvátné hry s býky, na průvody žen a nádobami v rukou, na dívky, tančící v ohradě, za níž se shlukli muži, na neznámá pružná zvířata v horách a mezi podivným rostlinstvem. Obrysy postav se zdály Pandionovi nepřirozené, rostliny se táhly vzhůru na předlouhých stéblech a byly téměř bez listí. Pandion chápal, že umělci dávných časů úmyslně skreslovali přirozené rozměry ve snaze vyjádřit určitou myšlenku, ale jinochu vyrostlému ve volné, krásné, třeba drsné přírodě byla tato myšlenka nesrozumitelná.
V Knossu, Tilisu, Eliře a v tajemných rozvalinách starověkého přístavu tak zvaného,břidlicového města“, jehož starý název se nezachoval, byly všechny domy stavěny ne z obyčejných otesaných balvanů, nýbrž z rovných, hladkých desek šedivého vrstevnatého kamene. Pandion viděl mnoho ženských soch ze slonové kosti, z bronzu a fajanse, překrásné nádoby, mlsy a poháry, Ulité ze směsi zlata a stříbra a zdobené nejjemnějšími kresbami,
Ale umění, kterému se obdivoval, zůstávalo mladému sochaři nepochopitelné, právě tak jako tajemné nápisy, s kterými se y rozvalinách setkával a které byly složeny ze zapomenutých znaků mrtvého jazyka. Veliké umění, které tryskalo i z nejmenšího detailu každého díla, Pandiona neuspokojovalo: přál si více — neustrnout na abstraktní kresbě, ale vyjádřit živou krásu lidského těla, kterou zbožňoval.
A zcela neočekávaně objevil hodné realisticky vytvořenou podobu lidi a zvířat v uměleckých dílech, dovezených z dalekého Egypta.
Obyvatelé Knossu, Tilisu a Eliry, kteří je Pandionovl ukázali, tvrdili, že množství takových dél se na Krétě zachovalo v okolí Festu, kde žili potomci přímořského národa. A proto se Pandion rozhodl, ačkoli byl před nebezpečím varován, proniknout do horského kruhu na jižním pobřeží Kréty.
Ještě několik dní, prohlédne si, co lze spatřit, a už popluje domů, k Tesse. Pandion si byl nyní jist svými silami. Ač si vřele přál poučit se u egyptských mistrů, láska k vlasti a k Tesse byla silnější, a pevné ho poutala přísaha, kterou dívce dal.
Jak bude nádherné vrátit se domů s posledními podzimními koráby, pohledět do modrých zářících očí své milované, spatřit zdrženlivou radost svého učitele Agenora, který mu nahrazoval otce i děda!
Pandton se díval přimhouřenýma očima na nekonečnou mořskou hladinu. Ne, tam vpředu jsou daleké cizí země, Egypt, ale jeho vlast je vzadu, za vysokým horským řetězem. A on stále ještě míří od ní dál a ne k ní blíž, Musí se ještě podívat zde ve Festu na staré chrámy, o nichž na pobřeží tak mnoho slyšel. Povzdechnuv zrychlil Pandion kroky a dal se téměř do běhu. Výběžek hřebenu se svažoval dolu širokým svahem, pokrytým hromádkami kamení jako malými pahorky, mezi nimiž se temnily skvrny seleného křoví. Na úpatí svahu se mezi stromy nezřetelně rýsovaly rozvaliny ohromné budovy, polozřícené zdi, zbytky základů a zachovalá brána v rámci černobílých sloupů. Rozvaliny byly němé, záhyby zdi byly před Pandionem rozevřeny jako obrovské ruce, připravené uchopit oběť. Široké čerstvé trhliny — stopy nedávného zemětřesení brázdily povrch zdí. Mladý sochař chodil mezi rozvalinami nehlučně, snaže se neporušit ticho a nahlížel do tmavých koutů pod uchovanými sloupy. Obešel vysunutý roh a octl se v čtvercovém sále bez střechy, jehož zdi byly pomalovány už známými barevnými freskami. Prohlížel si pokorně střídavě vyobrazené hnědé a černé mužské postavy se štíty, meči luky mezi podivnými zvířaty a koráby a vzpomínaje dědova vyprávění dovtípil se, že je tu znázorněna vojenská výprava do země černých, která se podle starého podání rozkládala až na samém pokraji Oekumeny.
Překvapen tímto svědectvím dalekých cest starověkého národa Pandion si dlouho prohlížel nástěnné kresby, až se obrátil vlevo a spatřil uprostřed sálu mramorovou krychli, zdobenou modrými růžicemi a skleněnými závitnicemi. U podstavce krychle ležely náruče docela čerstvých, nedávno utržených květin.
To znamení, že tu někdo byl, že v těchto rozvalinách žijí lidé! Mladík se zatajeným dechem spěchal k východu krytou chodbou zarostlou krávou.
Chodba ze dvou bílých čtvercových sloupů a dvou červených pilířů ústila na pokraji nevelkého svahu, nepatrné se zvedajícího nad hustým listovím stromů. Po svahu se vinula ušlapaná zaprášená pěšinka. Mladík se pustil dolů a octl se na hladké dlážděné cestě. Šel směrem na východ, snaže se neslyšně našlapovat na rozpálené kameny. Široké listy platanů, nepatrně se chvějící v horkém vzduchu, vrhaly po pravé straně cesty pruh stínu. Pandion si úlevou oddechl, když se mohl skrýt před palčivým sluncem. Už dlouho toužil se napít, ale z domova, země na vodu chudé, zvykl zdrženlivosti. Přešel asi dvě stadia a u nevelkého kopce, kde cesta zahýbala k severu, spatřil před sebou dlouhou nízkou budovu. Několik domků, podobných řadě úplně stejných beden, mělo vchody otevřené na cestu; byly docela prázdné. Pandion poznal, že má před sebou starý dům pro odpočinek poutníků a spěšně vešel do pestře pomalovaného hlavního vchodu, který byl rozdělen pouze jedním sloupem. Mladíka znaveného horkem a dlouhou cestou upoutalo jemné bublání. Vešel do oddělení koupelen, kde voda z velké roury obložené těžkými deskami stékala do široké nálevky ve zdi a odtud se přelévala do tří bazénů.
Pandion odhodil oděv a sandály, umyl se v čisté studené vodě, plně uhasil svou žízeň a lehl si na širokou kamennou lavičku, aby si odpočinul.
Bublání vody a jemný šelest listí ho ukolébávaly, očí, zanícené sluncem a větrem na horských výšinách, se mu klížily. Pandion si zdříml.
Nespal dlouho; stín, který vrhal pilíř na podlahu zaplavenou sluncem, téměř nezměnil svou polohu. Pandion se prudce zvedl a rychle na sebe hodil svůj nesložitý šat. Cítil se svěží a odpočinutý. Pojedl suchý sýr a znovu se napil; namířil k východu a najednou strnul bez pohnutí: v dálce se ozvaly hlasy. Vyšel na cestu a začal se rozhlížet. Ano, určitě, stranou cesty, za hustým houštím keřů se ozýval smích, bylo slyšet úryvky neznámých slov a občas úsečné brnkání strun.
Pandion pocítil současně radost i bázeň, jeho svaly se napjaly a bezděky stiskl rukověť otcovského meče. Zašeptal několik slov modlitby k svému patronu a praotci Hyperionovi a dal se houštím přímo za hlasy. V houštině bylo dusno, pronikavá aromatická vůně ztěžovala beztak zadržovaný dech.
Mladík opatrně obcházel vysoké keře s ohromnými trny a prodíral se mezi kmeny fíkových stromů s velmi jemnou světle šedou a hladkou kůrou. Tak se dostal k skupině myrtových stromů, které se mu postavily do cesty jako semknutá hradba.