Následujícího dne vyrazila pod vedením Regnara dokonale vybavená kolona s energoboty, kráčivým emitorem z Kondora, transportéry i roboty, mezi nimiž bylo dvanáct arktanů s automatickými rypadly a vrtnými věžemi. Vezla dvaadvacet lidí, zásoby kyslíku, potravin a jaderného paliva. Udržovali s ní rádiové i televizní spojení až do chvíle, kdy kulatost planety zabránila šíření ultrakrátkých vln v přímé směru. Nepřemožitelný tedy vypustil na stacionární oběžnou dráhu automatickou televizní družici, která umožnila další spojení. Kolona byla na cestě celý den. V noci sešikovali vozy do kruhu, obklopili se silovým polem a další den pokračovali v cestě. Kolem poledne Regnar informoval Rohana, že se zastaví u ruin, téměř úplně zasypaných pískem uvnitř mělkého kráteru, neboť je chce blíže prozkoumat. Hodinu nato se kvalita rádiového příjmu začala zhoršovat v důsledku silných poruch. Spojaři přešli tedy na pásmo krátkých vln, kde byl příjem lepší. Brzy potom, když burácení daleké bouře přesouvající se k východu, kam mířila expedice, začalo utichat, byl příjem náhle přerušen. Ztrátu spojení několikrát předcházel stále silnější fading; nejpodivnější však bylo, že se současně zhoršil televizní příjem, který byl předáván mimoatmosférickým satelitem a nebyl tedy závislý na stavu ionosféry. V jednu hodinu spojení ustalo definitivně. Žádný z techniků ani z fyziků, ke kterým se obrátili o pomoc, nechápal proč. Vypadalo to tak, jako by někde v pouští vyrostla kovová stěna a oddělila sto sedmdesát kilometrů vzdálenou skupinu od hvězdoletu.
Rohan, který celou dobu neopouštěl astrogátora, postřehl jeho neklid. Jemu samotnému se zdál zpočátku neodůvodněný. Domníval se, že poruchy příjmu zavinily zvláštní odrazové vlastnosti bouřkového mraku, který postupoval ve směru expedice. Avšak fyzikové, kterých se dotazovali, může-li vzniknout tak silná vrstva ionizovaného vzduchu, o tom pochybovali. Když bouře kolem šesti utichla a spojení se nepodařilo navázat, vyslal Horpach dva průzkumné letouny typu létajících talířů; přitom neustále vysílali signály, na které nikdo neodpovídal.
První z talířů letěl několik set metrů nad pouští, druhý se vznášel nad ním ve výši čtyř kilometrů a sloužil prvnímu jako televizní retranslátor. Rohan, astrogátor a Gralev s dalšími členy posádky, mezi nimiž byli Ballmin a Sax, stáli před hlavní obrazovkou v řídicí kabině a sledovali všechno, co bylo v zorném poli pilota prvního stroje. Až na pásmo kaňonů se rozkládala všude poušť s nekonečnými řadami dun. Teď byly černě pruhované, protože slunce se už sklánělo k západu. V jeho šikmých paprscích vypadala krajina zvlášť ponuře. Občas proplouvaly pod nízko letícím strojem nevelké krátery, vyplněné až k okrajům pískem. Některé byly rozeznatelné jen díky střednímu kuželu navěky vyhaslého vulkánu. Terén se zvolna zvedal a byl čím dál členitější. Z písečných vln vystupovaly vysoké skalní stěny, tvořící souvislý, podivně rozeklaný řetěz. Osamělé skalní sloupy připomínaly trupy roztříštěných lodí nebo obrovské figury. Ve skalách se rýsovaly ostré linie žlebů, zasypaných štěrkem lavin. Konečně zmizel písek nadobro a ustoupil divoké scenérii plné strmých skal, občas protkaných propastmi tektonických trhlin, které se zdálky podobaly řekám. Připomínalo to měsíční krajinu. Zároveň se poprvé zhoršil televizní příjem, obraz se třásl a synchronizace byla porušena. Vydali rozkaz zvýšit výkon vysílače, obraz to však nadlouho nezlepšilo.
Dosud bělavé skály vystřídaly útesy stále tmavší. Hřebeny na okrajích zorného pole měly hnědý odstín s jedovatě kovovým leskem; místy bylo možno postřehnout aksamitově černé skvrny, jako by tam na holém kamení rostly husté, ale neživé houštiny. Náhle se ozvala dosud mlčící vysílačka prvního stroje. Pilot hlásil, že slyší zvuk automatických pozičních hlásičů, jimiž byl opatřen čelní vůz expedice. V řídicí kabině však slyšeli pouze jeho slabý a jakoby zanikající hlas, kterým začal volat Regnarovu skupinu.
Slunce už stálo docela nízko. V jeho krvavém světle se ve směru letu stroje objevila černá stěna podobná mraku. Sahala od vrcholků skal do výše tisíc metrů a zakryla všechno, co bylo za ní. Kdyby nebylo pomalého, rovnoměrného pohybu této inkoustové černi, jež místy zasvítila kovově fialovým šarlatem, mohli ji považovat za neobvyklý horský útvar. Ve vodorovných paprscích slunce se v ní rozevíraly jeskyně, plné nepochopitelných třpytivých záblesků, jako by v nich vířily roje blýskavých krystalků černého ledu. V první chvíli se pozorovatelům zdálo, že mrak letí stroji vstříc, ale byl to zrakový klam. To se pouze létající talíř přibližoval ke zvláštní překážce.
„LT 4 základně. Mám vystoupit nad mrak, příjem,“ ozval se tlumený hlas pilota. Po zlomku vteřiny astrogátor odpověděclass="underline"
„První LT 4, zastav před mrakem!“
„LT 4 základně, zastavuji,“ odpověděl okamžitě pilot a Rohanovi se zdálo, že v jeho slovech zaslechl úlevu. Už jen několik set metrů dělilo stroj od neobvyklého útvaru, rozbíhajícího se na obě strany až za obzor.
Téměř celou obrazovku zakrýval nyní povrch gigantického, jako uhel černého, neskutečného vertikálního moře. Stroj zpomalil a zastavil. Dřív než se stačil kdokoliv ozvat, zvolna se vlnící masa vymrštila náhle dlouhá rozvinující se ramena, která zaclonila obraz. Ten se současné zachvěl a zmizel protkán nitkami slábnoucích poruch.
„LT 4, LT 4!“ volal telegrafista.
„Zde LT 8,“ ozval se náhle hlas pilota druhého stroje, který dosud sloužil jako retranslátor. „LT 8 základně, mám zapojit obraz, příjem!“
„Základna LT 8, zapoj obraz!“
Obrazovka se zaplnila chaosem zuřivě vířících černých proudů. Byl to stejný obraz, nyní však pozorovaný z výše čtyř kilometrů. Bylo vidět, že mrak pokrývá dlouhým homogenním ramenem okraj zvedajícího se horského masivu, jako by bránil přístup k němu. Povrch mraku se líně pohyboval jako nějaká tuhnoucí mazlavá látka, ale první stroj, který před chvílí pohltil, se nedařilo postřehnout.
„Základna LT 8, slyšíš LT 4, příjem.“
„LT 8 základně, neslyším, přecházím na interferenční pásma, pozor, LT 4, tu LT 8, volám LT 4, LT 4!“ slyšeli hlas pilota. „LT 4 neodpovídá, přecházím na infračervené pásmo, pozor LT 4, tu LT 8, ozvi se, LT 4 neodpovídá, pokusím se sondovat mrak radarem…“
Ve ztemnělé řídicí kabině všichni zatajili dech a ztuhli očekáváním. Obraz se neměnil, skalní hřbet trčel v moři černi jako ostrov ponořený do inkoustového oceánu. Vysoko na nebi dohasínala nazlátlá oblaka, sluneční kotouč se už dotýkal obzoru, za několik minut měl nastat soumrak.
„LT 8 základně,“ ozval se hlas pilota, změněný za těch několik vteřin, které uplynuly od jeho zmlknutí. „Radar vykazuje kovový odraz, příjem!“
„Základna LT 8, přelaď radarový signál na obrazovku, příjem!“
Obrazovka potemněla, zhasla, chvíli zářila naprázdno a potom zezelenala miliardami chvějících se jiskřiček.
„Ten mrak je ze železa,“ řekl či spíše vzdychl někdo za Rohanovými zády.
„Jazone!“ zvolal astrogátor. „Je tu Jazon?!“
„Zde,“ vystoupil nukleonik.
„Mohu to přihřát?“ zeptal se klidně astrogátor, ukázal na obrazovku a všichni ho pochopili. Jazon otálel s odpovědí.
„Měli bychom varovat LT 4, aby maximálně rozšířil silové pole…“
„Nedělej hloupé vtipy, Jazone. Nemám spojení…“
„Čtyři tisíce stupňů… s malým rizikem…“
„Děkuji. Blaare, mikrofon! Prví LT 8, namiř lasery na mrak, malý výkon, bilierg do epicentra, stálá dávka po azimutu!“
„LT 8, stálá dávka, bilierg,“ odpověděl okamžitě pilotův hlas. Asi vteřinu se nedělo nic. Potom se zablýsklo a mrak zaplňující spodní část obrazovky změnil barvu. Nejprve se začal rozmazávat, potom zrudl a vzkypěl; vznikla v něm jakási jáma s planoucími stěnami, do níž padaly jako do nálevky sousední části mraku. Tento pohyb náhle ustal, mrak se rozevřel a ve vzniklém oknu se objevilo chaotické seskupení skal, nad kterým se vznášel drobný černý prach.