Celá operace proběhla hladce a obratně. Díky telesondě plachtící nad kaňonem navázali rádiový kontakt s mozkem Kyklopa, který jim oznámil, že vzorek hemžící se černým ‚hmyzem‘ uzavřel do kontejneru.
Kyklop dorazil asi sto metrů od místa katastrofy. Tam stál opřen pancéřovou zádí o skálu zadní energobot Rohanovy výpravy. Ve skalní soutěsce byly do sebe zaklíněny transportéry a kus před nimi stál druhý energobot. Jemné chvění vzduchu svědčilo o tom, že ještě stále vytváří ochranné pole, jako když ho Rohan opustil po porážce své skupiny. Kyklop nejprve na dálku vypnul Diracovy emitory tohoto energobotu, potom zvýšil tah trysek a vznesl se do vzduchu, obratně přeletěl nad nakloněnými transportéry a za soutěskou opět dosedl na kamení. Právě v tomto okamžiku někdo z přihlížejících varovně vykřikl. Výkřik se ozval v řídicí kabině Nepřemožitelného, vzdálené šedesát kilometrů od kaňonu. Tam totiž se v téže chvíli z černé srsti strání vynořil mrak a vrhl se ve vlnách na pozemské vozidlo s takovou prudkostí, že v první chvíli úplně zmizelo, zakryto pláštěm smolného dýmu. Hned nato však celou vrstvou útočícího mraku projel rozvětvený blesk. Kyklop nepoužil své strašné zbraně: to se jen mrakem vytvořené silové pole srazilo s jeho silovou clonou. Ta jako by se náhle zhmotnila, olepena tlustou vrstvou hemživé černi, která se místy nadouvala jako obrovská bublina lávy, místy se rozpraskávala. Tato zvláštní hra trvala hezkou chvíli. Pozorovatelé nabyli dojmu, že stroj ukrytý jejich zrakům se snaží rozrazit miliardy útočníků, kterých stále přibývalo, neboť ke dnu kaňonu se snášely stále nové mraky. Už nebylo vidět blýskání silové sféry. V němém tichu pokračoval příšerný zápas dvou neživých, ale mocných sil. Konečně jeden z lidí stojících u obrazovky vzdychclass="underline" kmitající temná bublina zmizela pod černou nálevkou; mrak se změnil v obrovský vír, který se vznesl nad vrcholy nejvyšších skal a — dole zachycen o neviditelného protivníka — rotoval v šílených otáčkách namodrale opalizujícím kilometrovým maelstrómem. Nikdo ani nehlesl, všichni pochopili, že se mrak snaží tímto způsobem zničit energetickou kopuli, pod níž je skryt stroj jako jádro v pecce.
Rohan koutkem oka postřehl, jak astrogátor otvírá ústa, aby se zeptal vedle stojícího hlavního inženýra, zda pole vydrží — ale neozval se. Nestačil.
Černý vír, svahy kaňonu, porost to vše ve zlomku vteřiny zmizelo. Vypadalo to, jako by se na dně skalní rozsedliny rozevřel ohnivý vulkán. Sloup dýmu, kypící lávy, skalních úlomků i veliký závojem par zahalený oblak se zvedal stále výš, až se pára (pocházející určitě z vody klokotajícího potoka) vznesla do výše půldruhého kilometru, kde plul televizní vysílač. Kyklop použil emitor antihmoty.
Nikdo z lidí v řídicí kabině se nepohnul ani neozval, nikdo však také nemohl potlačit pocit mstivé satisfakce: to, že byl nesmyslný, nezmenšovalo jeho intenzitu. Dalo se soudit, že mrak konečně nalezl důstojného protivníka. Veškeré spojení s Kyklopem bylo za útoku přerušeno a od té chvíle viděli lidé jen to, co ze vzdálenosti sedmdesáti kilometrů nestálé atmosféry přenášely ultrakrátké vlny létající sondy. O bitvě, která se rozpoutala v uzavřeném kaňonu, se dozvěděli i lidé mimo řídicí kabinu. Část posádky, zabývající se rozebíráním hliníkového domku, přerušila práci. Severovýchodní okraj obzoru se rozjasnil, jako by tam mělo vyjít druhé slunce, jasnější než to, které stálo v zenitu. Pak tento svit ztlumil sloup dýmu, který se rozrostl do tvaru velkého hřibu.
Technici, kteří bděli nad činností sondy, ji museli vzdálit od ohniska boje a vynést ji do výše čtyř kilometrů. Teprve tak se dostala z oblasti prudkých vzdušných proudů vyvolaných neustávající explozí. Nebylo vidět skály kaňonu, chlupatá úbočí ani černý mrak, který se z nich vynořil. Obrazovky zaplňovaly pásy kypícího ohně a dýmu, které protínaly paraboly planoucích úlomků; akustické indikátory sondy přenášely neustálý kolísající hřmot, jako kdyby většinu planety zachvátilo zemětřesení.
To, že příšerná bitva nekončí, bylo udivující. Po několika desítkách vteřin dno kaňonu i celé okolí Kyklopa muselo dosáhnout teploty tavení. Skály padaly, bortily se, měnily se v magma a opravdu už bylo vidět šarlatový proud, který si začínal razit cestu k ústí kaňonu, několik kilometrů od centra boje. Horpach chvíli uvažoval o tom, zda se nezničily elektrické spínače emitoru, připadalo mu totiž nemožné, aby mrak pokračoval v boji s protivníkem, který jej tak decimuje. To, co se objevilo na obrazovce, když se sonda vznesla podle nového rozkazu ještě výš, až k hranici troposféry, však dokázalo, že se mýlil.
Zorné pole zahrnovalo nyní asi čtyřicet čtverečních kilometrů. Na tomto kaňony rozrytém terénu pozorovali podivný pohyb. Ve zdánlivě zpomaleném tempu, což způsobovala pouze vzdálenost místa pozorování, z temných porostů skalních svahů, z rozsedlin a jeskyní vyplouvala stále nová a nová klubka černi, vznášela se vzhůru, za letu se spojovala a mířila k ohnisku boje. Několik minut se všem zdálo, že černé laviny neustále se valící do centra boje mohou udusit svým množstvím atomový žár, ale Horpach znal energetické rezervy netvora zhotoveného rukama lidí.
Ohlušující, ani na chvíli neustávající hřmot z tlampačů zaplnil řídicí kabinu. Současně plameny šlehající do výše tří kilometrů proťaly útočící mrak, začaly se zvolna otáčet a vytvořily obrovský ohnivý mlýn; vzduch se chvěl žárem, jehož střed se začal pozvolna posunovat.
Kyklop z neznámých důvodů couval, ani na chvíli však nepřestával bojovat, až pomalu ustoupil k ústí kaňonu. Snad jeho elektronický mozek počítal s tím, že se skalní svahy mohou atomovými explozemi narušit a zřítit na něj. I kdyby vyvázl bez úhony i z takové situace, mohlo by mu to znesnadnit manévrování. Bojující Kyklop se tedy snažil dostat se na volné prostranství. V kypících ohnivých vírech jeho emitoru nebylo možné rozlišit dým požáru, zbytky mraku a změť řítících se skal.
Zdálo se, že rozsah kataklyzmatu už dosáhl vrcholu. V následující chvíli se však stalo něco neuvěřitelného. Obraz vzplanul, rozjasnil se do neuvěřitelné běli, která bodala do očí, a pokryl se vyrážkou miliard výbuchů. Novou dávkou antihmoty bylo zničeno celé okolí Kyklopa — vzduch, úlomky skal, pára, plyny i kouř — to všechno, změněno v nejtvrdší záření, rozštěpilo kaňon, sevřelo v kilometrovém okruhu mrak v objetí anihilace a nakonec vyletělo do vzduchu jako vystřelené explozí samého nitra planety.
Nepřemožitelný, kterého od epicentra tohoto příšerného výbuchu dělilo sedmdesát kilometrů, se zachvěl, pouští se přehnaly seismické vlny. Transportéry a energoboty expedice, stojící pod rampou, se posunuly. Po několika minutách přiletěl od hor ryčící prudký vichr, ožehl žárem tváře lidí, hledajících ochranu za vozidly, zvedl stěnu vířícího písku a hnal se dál do nitra pouště.
Televizní sondu musel zasáhnout nějaký úlomek, přestože se nalézala třináct kilometrů od centra katastrofy. Spojení nebylo přerušeno, ale přijímaný obraz se značně zhoršil a měl časté poruchy. Asi za minutu, když dým odplynul poněkud stranou, Rohan napjatým zrakem spatřil následující etapu boje.
Boj neskončil, jak by byl soudil ještě před chvílí. Kdyby byly útočníky živé bytosti, masakr, který je potkal, by zřejmě donutil následující šiky k ústupu nebo alespoň k zastavení u vrat planoucího pekla. Neživé však bojovalo s neživým, atomový oheň neuhasl, změnil pouze tvar a směr hlavního úderu. Teprve tehdy Rohan poprvé pochopil, či spíše si domyslil, jak musely vypadat zápasy odehrávající se kdysi na pustém povrchu Regis III, v nichž jedni roboti ničili a rozbíjeli druhé, jaké metody selekce užívala neživá evoluce a co znamenala Laudova slova, že pseudohmyz zvítězil jako nejlépe přizpůsobený. Současně ho napadlo, že něco takového se tu muselo už někdy odehrávat, že mrtvá, nezničitelná paměť mraku, vrytá sluneční energií do bilionů krystalků, musela obsahovat povědomí o podobných střetnutích, že právě s podobnými samotáři, s těžce opancéřovanými obry, s atomovými mamutími roboty musely před stovkami staletí bojovat tyto neživé křehotinky, zdánlivě nepatrné ve srovnání s všeničícím plamenem, který propaloval skály. To, co jim umožnilo udržet se a co způsobilo, že pancíř jejich ohromných protivníků a skelety kdysi precizních mechanismů byly rozsety po veliké poušti a zasypány pískem — to že je nějaká neuvěřitelná, nepojmenovatelná odvaha, lze-li užít takového slova vůči krystalkům titánského mraku. Jaké však najít jiné slovo? A mimoděk se nemohl ubránit obdivu při pohledu na jeho další činnost, tváří v tvář dosavadní hekatombě…